Evropští producenti biopaliv a jejich odběratelé velmi bedlivě pozorují pokračující diskuse, jež se rozproudily v Bruselu okolo dalšího vývoje výroby a exploatace biopaliv. Nevyprovokovali je pouze západoevropští ekologičtí aktivisté se svým požadavkem na nový způsob přepočtu efektů biopaliv ve vztahu k ochraně životního prostředí. Pomyslnou sekyru zaťali do živého i ochránci evropského zemědělství a potravinářství. Ti si nahlas kladou otázky, zda a do jaké míry stoupající produkce biopaliv ohrožuje potravinovou bezpečnost Evropy? Jak se na aktuálním stavu evropského ovzduší podepisuje výroba bionafty z řepky? A vůbec, jak dále postupovat v cause tzv. zelená nafta? CO VLASTNĚ CHCEME? Dovozci a zpracovatelé ropy i zemního plynu netají pochybnosti, zda se daří naplňovat smělé ambice zelených zlepšit ekologické poměry na starém kontinentě dynamičtější produkcí a exploatací biopaliv. Jedním z jejich nejnovějších kontraargumentů se v této souvislosti paradoxně stává volání po lepší péči o využití zemědělské krajiny. V tom nacházejí spojence jak v zemědělské lobby, tak v regionálních řídicích strukturách. Ekonomové je podpořili varováním, že hyperprodukce plodin pro výrobu biopaliv nutně ovlivní výrobní a prodejní ceny potravin v Evropě (se všemi dopady na jejich horší uplatnění na mezinárodních trzích). Místní exekutiva sice oceňuje tvorbu nových pracovních míst spjatých s biopalivářskými komplexy. Zároveň se obává nezvratných změn na podobě krajiny po opuštění tradičních zemědělských postupů. Složité rozhodování nelze Evropské komisi za této situace závidět. Zábor stávající zemědělské plochy pro produkci biopaliv je v jednotlivých státech evidentní. Na druhé straně komodita biopaliv se postupně stává stále důležitějším segmentem evropské energetiky a ekonomiky: jen v obchodě s biopalivy se už nyní každoročně protočí na 17 mld. EUR. Komise může postupně zredukovat příspěvek biopaliv k realizaci lisabonské směrnice „20-20-20“ (kupř. po přepočtu emisní zátěže při pěstování a sklizni plodin pro biopalivářské komplexy), anebo přijmout opatření pro urychlení produkce biopaliv II. generace (z komunálního, zemědělského a potravinářského odpadu, z vodních řas apod.). Výrobcům se to však příliš nezamlouvá. Damoklův meč totiž visí nejenom nad budoucími dotacemi, ale i nad investicemi. Času na další úvahy a lobbing už zbývá jen málo: nová legislativní pravidla musí být dohodnuta během letoška a příštího roku, aby nejpozději v roce 2015 mohla vstoupit v platnost. NEČEKANÉ ALIANCE Některé ekologické iniciativy se snaží své zastánce i odpůrce přesvědčit, že by se lhůty a momentálně platné přístupy měly prodloužit do konce nynější dekády. Argumentují mj. odhady expertních komisí o prvních návratech vynaložených investic. Kupříkladu v komoditě bionafta je váží na léta 2017–2018. Pokud by bruselská a po nich jednotlivé národní exekutivy razantně změnily pravidla hry již uprostřed dekády, řada současných rozpracovaných projektů by nikdy nedospěla do stadii profitability. Úředníky v Berlaymontu zaskočila nečekaná podpora zelených ze strany zemědělské lobby. Růst poptávky po biopalivech nejenom že do značné míry eliminoval propady poptávky po jejich zboží. Zároveň vygeneroval spoustu vedlejších produktů a odpadů, které dokáží ekonomicky efektivně využít v živočišné výrobě a tím úspěšně čelit zdražování krmiv, které se do Evropy importují ze zámoří. Zemědělská lobby nezakrývá, že si přeje optimalizovat produkci biopaliv. Strukturálně i objemově ji však chce lépe provázat s vlastní produkční a odbytovou bází. Faktor environmentality rozvoje biopaliv by měl podle ní v EU27 i v jednotlivých členských zemích, které se rozhodly pro masovou produkci biopaliv, respektovat také sociální a zaměstnanecké souvislosti. Brusel a biopaliváře čeká pořádně horký rok. A možná i dva.
