Se svým pět let vyvíjeným svítidlem, na kterém pracovaly stovky včelích dělnic, získal Eduard Seibert v univerzitní soutěži O nejlepší start-up TUL Cenu nadace Preciosa a Cenu CzechInvest.
Vosk jako materiál se historicky používá k technice odlévání tzv. „na ztracený vosk“. Z vosku se vymodeluje objekt, který se zaformuje například hlínou, otvorem se do něj nalije horký kov a vosk se spálí. Výsledný kov má stejný tvar, jako měl vosk předtím. Podobná technika se využívá i dnes při výrobě skla technikou tavené plastiky. Na trhu se běžně setkáváme se svíčkami různých tvarů z včelího vosku, ale svítidlo, které na rozdíl od svíček není určeno k jednorázovému použití, tu ještě nebylo. Eduard Seibert, student Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), k tomuto řešení dospěl postupně při zpracování zadání ateliérové práce na UMPRUM, kdy měl vytvořit skleněný abstraktní motiv. Nejdříve se soustředil na parametrické modelování. „Parametrické navrhování, jeho míchání složitosti a rozmanitosti a extrémně efektivní výstupy, to mě moc zajímá, protože dokáže velmi efektivně využívat zdroje a suroviny,“ říká Eduard s tím, že podle jeho názoru zatím běžnou realizaci těchto postupů brzdí omezené možnosti současných technologií, především to, že technologie 3D tisku není ještě tak daleko, jak by návrháři potřebovali. Ale to je podle něj jen otázka času, kdy se parametrické modelování ve specializovaném softwaru stane jedním z nejčastějších způsobů navrhování.
Svítidlo stavějí včely přímo v úlu Omezení současných technologií ho přimělo dát přednost včelám: „Včely vlastně už umějí to, k čemu musíme ještě dospět. Ony dokážou určitým způsobem simulovat náročný proces práce se softwarem, tedy samotné parametrické modelování jako návrhovou etapu, a umějí nahradit i 3D tisk v rámci realizace návrhu. Svítidlo vzniká tak, že se do části úlu — nástavku — vloží matrice v požadovaném finálním tvaru svítidla. Její geometrie je založena na prodlouženém a dole otevřeném dvacetistěnu. Je sestavena z voskového plátu, jemuž včelaři říkají mezistěna, a znají jej například i výrobci motaných svíček. Jednotlivé díly jsou slepeny včelím voskem. Včely jej cítí a chtějí pokračovat v práci. Mezistěnu kusadly ztenčí a prostor doplní tenkou a průsvitnou hmotou. Strukturu neboli voštinu zároveň zpevní. Včelař ji pak včas z úlu vyjme, aby do ní včely nezanesly příliš medu.“
Každé svítidlo je originál Každé stínítko, které včely vytvoří, je originálem. Nemá totožný tvar, ale ani barevný odstín. Ten totiž odráží aktuální potravu včel. „Záleží také na místě, kam voštinu v úlu pověsíte. Někdy včely tu vaši ignorují, začnou budovat jinou. Do úlu se také musí vložit ve správný čas, protože od podzimu do jara včely nestaví. Pokud správnou dobu propásnete, začnou včely stavět až za rok,“ popisuje Eduard vyzkoumané záludnosti včelího úlu.
Při vysoké teplotě ale vosk roztaje Ambientní svítidlo Beehive se nesmí zahřát na vyšší teplotu než 62 °C, protože pak už by vosk roztál. Zdrojem světla je proto dvouwattová LED s menším výdejem energie. Ale i poměrně studeným LE diodám dodají vosková stínidla příjemně teplé světlo, a navíc se prostor provoní jemnou medovou vůní. Nyní tento zdroj světla čeká na potřebné technologické osvědčení CE a hned poté bude k mání v showroomu, který Eduard buduje spolu s několika sklářskými a šperkařskými výtvarníky v Praze v Hálkově ulici. „Vše nám zkomplikoval covid-19, ale jsme připraveni otevřít, jakmile nám to protikoronavirová opatření dovolí.“
Přínos pro životní prostředí Kromě jedinečného tvaru a originálního zpracování je dalším plusem svítidla jeho přínos pro životní prostředí. To byl pro Eduarda hlavní motiv, proč změnil svůj původní záměr se skleněnou abstrakcí. Včelí vosk je jednoznačně ekologický materiál a oproti plastům má ještě jednu vlastnost — omezenou životnost. „Biologické materiály nejsou věčné. A životnost voskového stínidla odhaduji tak na pět let. Pak ale nemusí skončit na skládce ani ve spalovně. Vosková část se snadno rozloží na kompostu nebo se dá sekundárně využít třeba na tvorbu svíček. Elektroinstalaci pak lze využít pro jiné svítidlo nebo nový voskový výrobek,“ popisuje ekologické výhody mladý výtvarník.
Projekt pomůže také včelařům Stavění stínítek podle Eduarda včelám neublíží, ale šetrným přístupem může naopak včelám a jejich chovatelům pomoci. Včely jsou velmi produktivní a byly by schopné za sezónu vytvořit hodně stínítek. Eduard se svými spřátelenými včelaři jim však dává do úlu jen tři matrice. „Nijak včely nevysilujeme ani netrápíme. K ničemu je nenutíme, naopak my se přizpůsobujeme tomu, co ony umějí. Spíše bych to charakterizoval jako symbiózu dvou živočišných druhů. Snažíme se pochopit, jak přemýšlejí, a pomáhat jim v tom, kam je chceme dostat. Část zisku z každého svítidla poputuje včelařům a ti pak mohou včelám dopřát na zimu víc medu místo cukru. Pokud se mi podaří se projektem prosadit i komerčně, mohou být včelky zdravější a dostanou větší šanci na přežití. Úbytek včel v celé Evropě je totiž alarmující,“ upozorňuje Eduard Seibert. Zatím Eduard spolupracuje se třemi včelaři a pokračování projektu hradí ze svého. Úly si ale letos za peněžitou výhru ze soutěží pořídí také. „Peníze ze soutěží mi pomohou ve vývoji, ale použil jsem je také na konzultace s odborníky. Například se specialistou na evropskou značku garance bezpečnosti, aby naše svítidlo bylo v souladu s evropskou legislativou a mohlo se prodávat,“ sděluje Eduard Seibert s tím, že se pokusí najít dotační zdroje, případně i partnera.
Výrobu chce rozšířit a zdokonalit Letos by měly včely zapojené do projektu zvýšit svou produkci až na stovku těchto jedinečných svítidel. „K tomu už je potřeba využít většího množství úlů než doposud. Myslím, že se mi to podaří, někteří včelaři už mi nabízejí spolupráci a také sbírám zkušenosti k vlastnímu včelaření,“ konstatuje. Nápad s voskovými svítidly pod značkou Beehive tedy zdaleka nekončí. Doktorand TUL ho bude dále rozvíjet. Plánuje mimo jiné vývoj nových konstrukčních principů, aby mohl sestavit svítidla větších velikostí. Zatím největší stínítko měří na výšku 30 cm. „Větší celé stínítko by se mohlo v případě návrhu sestavit z několika segmentů. Byly by mezi nim distance podobně jako u velkých skleněných svítidel, která jsou samostatně zavěšena na lanku a dohromady vytvářejí působivou kompozici,“ nastiňuje Eduard své záměry, podobné tvorbě katalánského architekta Antoniho Gaudího. Chce vyzkoušet také zcela jiný typ stropního a nezavěšeného svítidla a nové zbarvení přírodního vosku. K tomu již realizuje pokusy s potravinářským černým barvivem, což je v podstatě čistý uhlík. Včely dostanou do úlu voskový polotovar smíchaný s barvivem, který při stavbě vždy částečně rozkoušou a zároveň ho doplní vlastní čerstvou šupinkou vosku. Tak by mohl vzniknout zajímavý barevný efekt přirozených tónů, kdy na začátku stavby bude stínítko téměř černé a postupně bude černá barva ustupovat až k přirozené barvě vosku. Eduard chce zároveň také vyřešit limitující faktory, jako jsou malé rozměry dané křehkostí včelího díla či velikostí úlu, ale třeba také teplotou stanoviště úlu. Má už vyzkoušeno, že při vysoké okolní teplotě se stínítko zahřívá a začne se deformovat vlastní hmotností. Tomu by měly nové zpevňovací konstrukce zabránit. „Šestiúhelníková prostorová geometrie je velice efektivní způsob konstrukce, ale stěna takové typické voštiny je v řádu desetin milimetru, což její konstrukční možnosti významně omezuje. Proto bych rád implementoval ztužující konstrukční systém tak, aby v makroměřítku většina zatížení působila právě na něj. Důležité je, aby tento nosný systém podporoval charakteristickou estetiku včelích pláství a respektoval přirozené principy stavení včel. To bude právě předmětem dalšího vývoje a mých experimentů.“ Mladý doktorand věří, že si Beehive, což je v překladu včelí úl, zákazníci oblíbí jako designové světlo ambientního typu. Cena by se mohla pohybovat kolem osmi tisíc korun. /Jaroslava Kočárková/
