Bavorská veřejnost je většinově proti jaderným zdrojům. Možnosti biomasy jsou omezené, v té nelze vidět spásu, ale případně jen doplněk (a ještě problematický), pro energii z větru či ze Slunce nepanují v této části Německa, podobně jako u nás, ideální podmínky, energetickým pokladem je tak podzemní řeka s teplotou vody dosahující až 100 °C. Když se v posledních letech mluvilo o Bavorsku v souvislosti s německým přechodem k obnovitelným zdrojům energie (OZE), obvykle to bylo v souvislosti s problematickými stránkami německé „Energiewende“. Především v souvislosti s komplikacemi při propojování větrných parků na severu Německa s odběrateli na jihu. Mohl by tak vzniknout dojem, že obyvatelé této rozlohou největší spolkové země mají k „zelené“ energetice výhrady Ale není tomu tak, i Bavoři jsou obnovitelným zdrojům nakloněni, dokonce patří k největším jejím příznivcům z německých států. Kde však mají bezuhlíkovou energii brát? Stejně jako ve zbytku Německa, také v Bavorsku roste odpor proti stavbě dalších větrných elektráren. Pro ty navíc nejsou na jihu Německa ani vhodné klimatické podmínky. Stejná turbína vyrobí v Bavorsku o polovinu méně elektřiny než v dobré lokalitě u Severního moře. To zcela zásadně mění ekonomiku provozu – v Bavorsku se prostě tyto zdroje v dohledné době sotva vyplatí. Podobné je to i u fotovoltaiky: ta je zatím pro masové nasazení v našich klimatických podmínkách drahá. Situace je o to horší, že „zelené“ zdroje by měly nahradit nejen zdroje elektřiny, ale i tepla. Vždyť v soukromých domácnostech dnes připadá drtivá část spotřeby energie (více než 80 %) na ohřev vody a topení. Buď musí vyrobit o to více elektřiny, nebo se musí najít jiné řešení. A Bavoři ho hledají pod zemí.
Nad předhlubní Na Mnichov sice nesvítí dost slunce, dost tam nefouká, zato leží v oblasti, které geologové říkají Alpská předhlubeň. Rozprostírá se od severního úpatí Alp až k hornímu toku Dunaje a ještě během třetihor to byl mořský průliv. Ten postupně zaplnily nánosy, které tam ukládaly řeky stékající z hor. Koncem třetihor však zemská tektonika sedimenty současně s celými Alpami vyzdvihla a moře vymizelo. Podél severního úpatí Alp se tak táhne obří prohlubeň vyplněná propustnými sedimenty. Voda ze srážek, které se zastaví o severní hřeben Alp, po jejich skalnatém podloží tedy rychle klesá, ale jen do určité hloubky. Její tok v podstatě kopíruje průběh dna „vany“, tedy Alpské předhlubně. Valí se tak na sever a začne znovu postupně stoupat směrem k povrchu. Během své podzemní exkurze se voda nejen do určité míry mineralizuje, ale především se samozřejmě ohřeje od okolní horniny. Několik kilometrů pod Mnichovem tak proudí doslova podzemní řeka s teplotami od 65 až do 100 °C (v závislosti na místě, ale především na hloubce). Horká voda v těchto místech proudí vápencovými vrstvami, které mají i další pro geotermální energii důležitou vlastnost: jsou dostatečně propustné. Jednoduše jde o horniny dostatečně porézní, ze kterých lze tedy horkou vodu odčerpat. Pro ekonomické využití geotermální energie je to extrémně důležitá podmínka. Pokud je v daném místě geologická struktura s vysokou teplotou, ale velmi nízkou propustností, tak z ní prostě nelze teplo odebrat. Typickým příkladem takové horniny může být žula; z ní se voda bez rozbití v podstatě čerpat nedá. Pokud jde o horninu s nízkou teplotou, ale vysokou propustností, tak ani z velkých objemů není možné dosáhnout dostatečné účinnosti. Typickým příkladem může být pískovec: je velmi propustný, ale většinou má nízkou teplotu.
Teplo jen ze země V Mnichově jsou obě podmínky splněny a využití energie skryté pod zemí je tedy relativně přímočaré. V podstatě spočívá v tom, že do horké horniny se jedním vrtem tlačí voda (či jiná podobná kapalina) a druhá se vyčerpává ohřátá. V jednodušší variantě se pak ohřátá kapalina používá pro vytápění/ochlazování domů. Pokud jsou teploty dostatečně vysoké, lze tento systém využít i k výrobě elektřiny, ale na to jsou zapotřebí opravdu poměrně příhodné podmínky: teploty vyšší než 100 °C a velmi propustná hornina, aby tok byl dostatečně silný. V Mnichově je možné obojí. Koncem ledna 2014 bylo v Sauerlachu na jižním okraji Mnichova zprovozněno největší geotermální zařízení na výrobu elektřiny. Bere vodu z hloubek 4 km a má výkon 4 MW tepelné plus 5 MW elektrické energie. Ale to je spíše výjimka, protože teploty vody proudící pod Mnichovem jsou obecně už na výrobu elektřiny příliš nízké (lepší podmínky jsou ve větších hloubkách blíže Alpám). Město chce mnohem spíše využívat jednodušší a finančně méně náročné mělčí vrty, které pak mohou posloužit k vytápění. Těch chce postavit opravdu hodně. Do roku 2040 by Mnichov chtěl mít také veškeré dodávky tepla kryté vlastní produkcí z obnovitelných zdrojů, především právě z geotermální energie. Nespoléhá přitom na nikoho cizího: projekt má na starosti městská firma SWM (Stadtwerke München). Přechod na geotermální energii není levný, odhady celkové ceny jsou v řádech miliard eur. Návratnost těchto projektů by také pro ryze komerční subjekty, které si musí půjčovat na běžném trhu, mohla být velmi problematická. Pohybuje se totiž kolem deseti let – a to za předpokladu, že se projektu vyhnou komplikace. Geotermální energie má totiž sice řadu výhod, ale také jeden velký problém. U hlubších vrtů s hloubkou v kilometrech může docházet k vyvolávání zemětřesení. Z minulosti víme, že ty v některých případech mohou ohrozit majetek a zdraví osob. V jihokorejském Pohangu dosáhlo takové uměle vyvolané zemětřesení magnituda 5,4, ve švýcarské Basileji to bylo 3,4. Mnichovu se tento problém zatím vyhýbá. V Německu se totiž prakticky nesmí používat tzv. hydraulické štěpení skály. Tento proces, při kterém se hornina ve vrtu doslova roztrhá natlakováním velkého objemu kapaliny, výrazně zvyšuje propustnost horniny, a tedy výnos vrtu. Ovšem jak jsme zmínili, v zabydlených oblastech je její využití problematické.
Zalíbí se Čechům? Mnichov má veliké štěstí, že se bez štěpení obejde. V Evropě je ještě několik dalších míst. Úžasný potenciál pro rozvoj této energie má například také Maďarsko. Pod ním totiž teplota s hloubkou roste mnohem rychleji než na většině míst světa. Průměrně teplota na kilometr stoupne zhruba o 25 °C, v Maďarsku je to až o 70 °C. Česká republika tak příznivé podmínky nemá. Relativně slibné oblasti jsou například na jižní Moravě, a to nejen kvůli geologii. Tamní oblast je také díky těžbě ropy velmi dobře zmapovaná, a nebylo by tedy zapotřebí dělat rozsáhlý a drahý průzkum. O využití geotermální energie se mluví v souvislosti s výzkumným vrtem u Litoměřic, ale není jasné, proč by zrovna toto místo mělo být pro geotermální energii výhodné. Je poměrně špatně prozkoumané a dosavadní výsledky nejsou slibné (teplota s hloubkou neroste nijak výjimečně rychle). Na rozdíl od Bavorů Češi potenciál energie z podzemí evidentně neberou vážně. Vzhledem ke skutečně výjimečné situaci je to do značné míry pochopitelné. Pro geotermální energii představuje Mnichov v podstatě středoevropský průlom. Zatím není důvod sousedy bezhlavě napodobovat. Sledovat je se ovšem vyplatí. Minimálně je to dobrý příklad toho, jak najít lokální řešení velmi rozšířeného problému. /jj/
