Rok 2025 se do statistik globální energetiky zapíše nenápadným, ale příznačným milníkem. Globální instalovaný výkon bateriových úložišť připojených k síti překonal výkon všech přečerpávacích vodních elektráren na planetě.
Technologie, která po více než půlstoletí tvořila páteř akumulace energie a využívala k tomu tu nejprostší fyzikální sílu — gravitaci —, byla předstižena technologií založenou na elektrochemických reakcích. Ještě před deseti lety přitom baterie představovaly v energetickém mixu něco jako statistickou chybu. Dnes už ale, alespoň v parametru okamžitého výkonu, hrají první housle. Nejde o nekrolog pro vodní díla, ale o ilustraci tempa, jakým se proměňuje infrastruktura oboru, na němž stojí moderní civilizace.
Exponenciála proti betonu
K symbolickému překřížení křivek došlo v průběhu uplynulého roku. Podle nezávislé analýzy společnosti Rystad Energy přesáhla globální kapacita bateriových systémů na konci roku 2025 hodnotu 250 GW. Naproti tomu instalovaný výkon přečerpávacích elektráren dosáhl podle dat International Hydropower Association v roce 2024 hodnoty 189 GW a pro rok 2025 se odhaduje nárůst na přibližně 202 GW. Ještě v roce 2020 byla přitom dominance vody absolutní. Baterie tehdy disponovaly výkonem pouhých 17,6 GW oproti 159,5 GW vody. Představovaly tedy zhruba desetinu kapacity svého konkurenta. Během pouhých pěti let se však tento poměr zcela obrátil. Je to pochopitelně dáno do značné míry rozdíly v povaze obou zdrojů. Zatímco výstavba přečerpávacích elektráren je záležitostí těžkého stavebnictví s dekádami plánování a ročními přírůstky v jednotkách gigawattů, baterie těží z modulární výroby. V roce 2023 poskočily na 89,2 GW, v roce 2024 na 156,6 GW a v roce 2025 přidaly přes 100 GW nového výkonu. Tento trend se nevyhýbá ani České republice, byť v našem prostředí naráží na specifika legislativy a povolovacího řízení. Také u nás se však situace mění a distributoři evidují obrovský zájem o připojení nových bateriových kapacit, byť jde do značné míry zřejmě vlastně o spekulativní byznys.
Sprinteři a maratonci
Nutné je ovšem důsledně rozlišovat mezi dvěma základními veličinami: výkonem a množstvím uložené energie. To, že baterie zvítězily v první disciplíně — v maximálním instalovaném výkonu, neznamená, že vyhrály válku o skladování energie jako celek. Zatímco baterie se dnes nejčastěji stavějí tak, aby dokázaly dodávat svůj maximální výkon po dobu 2—4 hodin, přečerpávací elektrárny jsou dimenzované na provoz v řádu spíše vyšších jednotek nebo i desítek hodin. Nejznámější česká přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně je s „výdrží“ pod 6 hodin spíše na spodní hranici výkonů. Globálně tedy voda stále zadržuje drtivou většinu uskladněné elektřiny. International Hydropower Association odhaduje tuto kapacitu na 9 000 GWh. Pokud bychom sečetli kapacitu všech síťových baterií světa, dostaneme se odhadem na hodnotu mezi 500 a 600 GWh. V pomyslných nádržích vodních elektráren je tedy stále připraveno zhruba 15× až 18× více energie než ve všech lithiových článcích dohromady. Nebude to už ovšem zřejmě platit příliš dlouho. Při extrapolaci dat o rozvoji bateriových úložišť agentury BloombergNEF vychází, že k vyrovnání v tomto parametru — tedy v objemu skutečně „schované“ energie — dojde zhruba kolem roku 2030.
Baterie „požírají“ střed
Právě onen parametr „výdrže“ byl dlouho považován za Achillovu patu lithiových baterií. Energetičtí stratégové ještě před pěti lety kreslili budoucnost podle jasných škatulek: akumulátory obstarají krátké výkyvy v řádu minut či maximálně jedné hodiny, přečerpávací elektrárny zajistí dlouhodobé zálohy a prostor „mezi tím“ — tedy skladování na 4—12 hodin — obsadí nové, specializované technologie. Mělo jít o éru gravitačních věží zvedajících betonové bloky, stlačeného vzduchu v podzemních kavernách nebo takzvaných průtokových baterií. Předpokládalo se, že tyto alternativy budou pro delší časové úseky levnější než drahé lithium. Jenže vývoj trhu tento předpoklad naprosto rozbil. Cena lithiových baterií klesala v poslední dekádě tak rychle, že ekonomická výhodnost této technologie „požrala“ i segmenty, které jí původně neměly patřit. Dochází k jevu, který bychom mohli nazvat technologickým darwinismem: levné lithium „požírá“ konkurenci. Ukazuje se, že díky poklesu cen se ekonomický bod rovnováhy ve skladování elektřiny neustále posouvá. V Austrálii nebo Kalifornii se dnes běžně stavějí bateriová úložiště s výdrží čtyři hodiny a plánují se i osmihodinová. Lithium tak vytlačuje z trhu alternativy. Firmy, které sázely právě na alternativní technologie, se tak ocitly v pasti. Než stihly své produkty vyvinout a uvést na trh, lithium zlevnilo natolik, že jejich řešení přestalo dávat ekonomický smysl. Příkladem může být nedávný pád australské společnosti Redflow, která vyvíjela zinkobromidové baterie, nebo změna strategie firmy Energy Vault, jež původně slibovala revoluci ve zvedání betonových závaží, aby se nakonec musela přeorientovat na integraci klasických bateriových systémů. Není to o tom, že by baterie neuměly technicky udržet energii týdny či měsíce — nabitý telefon v šuplíku to dokáže. Problém je v návratnosti investice. Baterie je drahé zařízení, které vydělává peníze tím, že pracuje — nabíjí se, když je elektřina levná, a vybíjí, když je drahá. Nechat takto nákladnou technologii ležet ladem s energií uskladněnou na zimu je ekonomický nesmysl. I proto baterie obsadily doménu krátkodobých denních cyklů, zatímco dlouhodobější skladování zůstává doménou starších, robustnějších technologií.
Nepostradatelný, ale pomalý
Znamená nástup chemických baterií konec potřeby přečerpávacích elektráren? Sám o sobě nikoliv. Zatímco chemické baterie degradují s každým nabíjecím cyklem a jejich životnost se v náročném síťovém provozu počítá na 10—15 let, dobře postavená přehrada a turbína mohou sloužit 80 i 100 let. Z pohledu celoživotního cyklu tak stále jde o mimořádně efektivní technologii. Problémem je ovšem výstavba. Vybudování nové přečerpávací elektrárny je inženýrský a stavební projekt srovnatelný se stavbou jaderného bloku nebo velkého tunelu. Vyžaduje specifickou geografii (dvojici nádrží s dostatečným převýšením), složitá povolovací řízení a poměrně velké počáteční investice s návratností v řádu desetiletí (velké i vzhledem k délce schvalovacího procesu a nejistotě kolem něj). Zatímco bateriové úložiště o výkonu stovek megawattů lze na louce postavit za rok, přečerpávací elektrárna je inženýrským a byrokratickým martyriem. Naráží na limity geologie, ochrany přírody a na odpor místních obyvatel. Příkladem mohou být debaty kolem možných lokalit pro nové „přečerpávačky“ v Česku. Vhodná místa jsou vytipovaná, ale to je vlastně nejjednodušší část celého procesu (zvláště, když není jasné, jak rentabilní by vlastně mohly být). Jednou možností by mohlo být využívání již existujících průmyslových lokalit — například v Austrálii vznikla jediná přečerpávací elektrárna za posledních 40 let v existující jámě po těžbě zlata —, ale takových příhodných míst je také málo. Hlavně proto roste kapacita „vodních baterií“ jen o jednotky GW ročně, zatímco elektrické akumulátory přidávají stovky GW výkonu každým rokem. Jedinou zemí, která se těmito limity nenechala odradit, je Čína. Podle dat Mezinárodní asociace pro vodní energii (IHA) je právě tam v současnosti ve výstavbě celých 91 GW nových přečerpávacích kapacit. Zbytek světa v rozvoji této technologie zaostává a spoléhá na díla vybudovaná ve druhé polovině 20. století. Zatímco stavba přehrady je unikátní projekt na 10 let, baterie se vyrábějí sériově v továrnách podobně jako automobily a jejich instalace je otázkou měsíců. A tak chemie po pomalém rozjezdu nakonec vodě začíná ujíždět tempem, kterého ta nikdy nedosáhne.
/jj/