Autonomie univerzit, peníze pro ně a dopady na inovace v průmyslu

O důležitosti přístupu ke vzdělání nepochybuje v dnešním světě prakticky nikdo. Rozvoj vědy a její užití v technice výrazně omezuje rozsah činností, které závisí na síle lidských svalů nebo málo kvalifikované práci. Všechny progresivní země se snaží zlepšit podmínky pro rozvoj svých vysokých škol i příležitostí obyvatel na nich studovat a dosáhnout takové kvalifikace, pro kterou mají svým talentem a vlohami k učení předpoklady. Kritika rozšiřování těchto příležitostí, jak ji můžeme slyšet od některých politiků v podobě vymezování se vůči představě „co Čech, to vysokoškolák,“ je jalová. Nárůst počtu studujících se sice u nás stejně jako v ostatních vyspělých zemích blíží 50 procentům populačního ročníku opouštějícího střední školu, o přeměně vysokých škol na školy pro každého však neuvažuje nikdo. Nemůžeme však jako země uspět, pokud nepřipravíme pro naši mládež stejně schůdné podmínky dosáhnout na vzdělání, jako je mají jejich vrstevníci v jiných zemích – a českou populaci jistě proti jiným zemím nebudeme považovat za duševně méněcennou. Dostatečně vysoké vzdělání vytváří nutné předpoklady pro výkon práce s vysokou přidanou hodnotou, zvyšování produktivity i vytváření hodnot, ze kterých se lépe daří všem složkám společnosti. Je také podmínkou pro inovativní práci ve výrobě i službách, zejména pak k práci využívající výsledků výzkumu a vývoje nebo výzkum a vývoj uskutečňující. Během slovinského předsednictví EU vypracoval Bruegel, jediný evropský think-tank částečně financovaný ze zdrojů EU a jejích 16 členských států (Bruselská evropská a globální ekonomická laboratoř), zprávu k přípravě reforem evropských univerzit, se kterou byli seznámeni ministři financí členských a účastníci konference věnované kvalitě terciárního vzdělávání. Důležitým závěrem plynoucím z této analýzy je především nutnost zvýšit úroveň financování univerzit, konkrétně množství rozpočtovaných financí na jednoho studenta. Optimálním postupem by bylo zvýšit během deseti let roční rozpočty o jedno procento HDP. Česká republika je ovšem svými výdaji na jednoho studenta na samém dně výdajů ve srovnání s evropskými zeměmi a vládní výhledy s žádným znatelným navyšováním financí na vysoké školy nepočítají. Pokud by se dnešní úroveň financování měla dorovnat na stávající průměr EU bez zvýšení státní podpory pouze zavedením školného, musela by se na školném vybrat částka přesahující 60 procent současných výdajů státního rozpočtu na vysoké školy, s doporučeným zvýšením by se tato částka dostala na trojnásobek, tj. někam ke 180 procentům. To je naprosto mimo jakékoli realistické scénáře navzdory skutečnosti, že by zavedení školného mohlo mít prospěšné efekty. Vyšší úroveň financování univerzit ze státního rozpočtu je nutností, má-li kvalitativní úroveň českých vysokých škol držet krok se zahraničím. Dostatečné další finanční zdroje nelze realisticky čekat ani z privátní sféry. Často se sice mluví o „vícezdrojovém financování“, ale srovnávací data z vyspělých zahraničních zemí vedou i zde k opatrnosti. Státní financování výzkumu a vývoje je na vysokých školách nezastupitelné. Podíl jejich financování z průmyslu v EU-15 je totiž na necelých 7 procentech výdajů, v USA kolem 6 procent a v Japonsku dokonce jen mírně nad 2 procenty. Ani v této oblasti tedy z privátních zdrojů zázraky realisticky čekat nelze. Ve volebním období 2002-6 se vysokému školství podařilo výrazně navýšit počty studujících a toto navýšení také zabezpečit potřebnými zdroji státního rozpočtu. Pozitivně se to projevilo na možnostech přístupu maturantů k vysokoškolskému vzdělání, kde jsme podle posledních statistik s daty z roku 2006 velmi blízko průměru zemí OECD, zatímco v roce 2000 jsme byli mezi nejhoršími. S 10procentním nárůstem nově přijímaných studentů ve vysokoškolských oborech mezi lety 2000 a 2006 jsme se stali nejrychleji rostoucí zemí ve statistikách OECD v tomto parametru a povzbudivé je, že se o téměř stejné procento zvýšil i počet absolventů vysokých škol. Vstupní kapacity vysokých škol jsou dnes nastaveny na vyšší počty studujících v prvních ročnících bakalářských studií a jen využívání této kapacity povede automaticky k nárůstu celkového počtu studujících během několika dalších let, takže tento trend bude ještě několik let pokračovat. V médiích se čas od času objevují výtky, že nárůst vysokoškoláků vede k tomu, že absolventi nenastupují na kvalifikovaná pracovní místa, ale berou podřadnější práce, na které by vysokoškolskou kvalifikaci nebylo třeba. Srovnávací data OECD za 2006 ukazují, že jsou tyto obavy zbytečné. V České republice pracuje skoro 95 procent absolventů teoreticky i prakticky zaměřených vysokoškolských programů na kvalifikovaných místech, což z nás dělá třetí nejlepší zemi po Slovinsku a Lucembursku v pořadí efektivity využívání kvalifikace získané vysokoškolským studiem. Téměř 30procentní rozdíl mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel zaměstnaných na kvalifikovaných místech ve věku 25 let a 64 let je u nás dokonce druhý nejvyšší po Itálii. Uvedená čísla svědčí o hladu, který na tuzemském trhu práce panuje po nových absolventech vysokých škol – a to prakticky nezávisle na oboru, který vystudovali. To je samo o sobě špatná zpráva pro všechny, kteří se snaží burcovat politické elity zprávami o nedostatku absolventů inženýrských oborů. Jak konstatují domácí analýzy vypracované zástupci technických vysokých škol, relativní počty absolventů doktorských studijních programů v technických a přírodních vědách jsou vysoké a také podíl absolventů technických věd ve věkové skupině 24 – 65 let je nejvyšší mezi sledovanými zeměmi. Po absolventech technik se na trhu kvalifikovaných pracovních míst zapráší stejně rychle jako po absolventech jiných oborů a bez přirozené motivace ke studiu techniky získané během základní a střední školy nelze očekávat nějaké znatelné zvýšení počtu studujících na technikách pouze na základě nějaké selektivní preference technik. Z podkladových analýz o různé využitelnosti pracovníků v zemích různým způsobem orientovaných na využití špičkových vědeckých znalostí versus znalostí zaměřených ve větší míře na aplikace a přejímání technologické úrovně vyspělejších zemí plyne zásadní správnost orientace na bakalářská studia a posilování jejich všeobecné, nikoli příliš specializované úrovně. V desetiletí 1995-2006 se zdvojnásobilo státní financování výzkumu ve vztahu k HDP (z 0,31 % na 0,60 % HDP), což je největší nárůst mezi rozvinutými zeměmi (střední hodnota státního navýšení mezi zeměmi EU-25 byla v poměru k HDP nulová), znatelně menší dynamiku však vykázal nárůst privátních výdajů na výzkum. Nevysoké firemní výdaje na výzkum a vývoj svědčí o tom, že jsme spíše zemí kopírující, než vymýšlející. Je proto docela možné, že vyšší počty absolventů profilovaných na výzkumnou činnost na úrovni Ph.D., případně Mgr. by nemusely být domácí ekonomikou efektivně využitelné, v proporcích celého tuzemského trhu práce je u nás pořád ještě více než polovina pracovních míst v kategorii míst málo kvalifikovaných a zastoupením kvalifikovaných nižším než 40 procent jsme v dolní třetině zemí OECD. V souvislosti s reformou se často objevují teze, které jakoby vycházely z toho, že si děláme ambice být zemí určující rozvoj světové vědy. V této poloze nejsme a nejspíš ani nebudeme. Musíme však mít snahu udržet obecnou úroveň vysokých škol jako „odrazového můstku“ pro další uplatnění mladých generací. Zvládnutí této úlohy ovšem nebude možné bez dostatečných zdrojů státního financování. Rektoři vysokých škol nedávno poskytli premiérovi podklady prokazující, že pouhé zachování úrovně, bez další extenze, předpokládá posílení rozpočtu vysokých škol pro rok 2009 o více než tři miliardy a stejným navýšením je potřebné počítat i v letech dalších. Musí se přitom jednat o posílení rozpočtu školství, nikoli o přeskupení prostředků v jeho rámci. Úroveň kvality vysokých škol již dnes neurčují jen finance, které jdou přímo do nich, ale také kvalitní příprava studentů na středoškolské i nižší úrovni. Abychom zopakovali výše řečené – zde leží i klíč pro perspektivní posilování počtů studentů i absolventů technických a přírodovědných škol. Dosavadní vývoj vysokého školství v ČR nepřinesl ani nijak katastrofální průměrnou úroveň kvality univerzit ve srovnání se světem. V datech prvních 500 institucí ze známého Shanghajského žebříčku přepočítaných na velikost země je sice Česko na pouhých 13,1 procentech americké výkonnosti a dost daleko za průměrem EU (53,9 %), jsme však s Maďary nejlepší mezi nově přistoupenými zeměmi, dotahujeme úroveň Španělska (14,2 %). Tento žebříček navíc v případě Česka zcela pomíjí výsledky dosahované Akademií věd, jejíž ústavy s vysokými školami v oblasti doktorského studia těsně spolupracují. Započítáním těchto výstupů by výsledná hodnota snadno mohla být dvojnásobná - fakticky by se tak vyrovnala úrovni Japonska (26,7 %). Údaje odvozené z mezinárodních cen a časopiseckých publikací sice nevypovídají o vysokých školách všechno, jako hrubé vodítko však na úrovni celých zemí sloužit docela dobře mohou. Dalším ze zásadních doporučení, které Bruegel Evropě dává, je posílení autonomie univerzit. Zdůrazněn je zejména fakt, že autonomie v rozhodování a využívání financí jsou vzájemně se podporující faktory. Požadavek vysokého stupně autonomie je obvykle spojován s oněmi „věžemi ze slonoviny“ nebo „odtržení od reality“, a požadavek na zvýšení univerzitní autonomie se od renomovaných expertů z obou stran Atlantiku, kteří jsou také renomovanými ekonomy, může zdát podivným. Opak je ovšem pravdou a svědčí o tom opět srovnávací systémové studie věnované měření efektů vysokých škol v různém administrativně-právním prostředí. Vysoké školy působící v prostředí, které jim poskytuje vysokou míru autonomie, generují dvojnásobné množství poznatků přenášených přímo do komerčního prostředí, než školy, jejichž chování je svázáno omezeními, která na ně klade vnější prostředí. Problémem přenosu znalostí a z akademického prostředí do „reality“ kolem vysokých škol je ve světle těchto srovnání především problémem nízké úrovně financování vysokých škol. Mezi objemem prováděného výzkumu na vysokých školách a průmyslem financovaného výzkumu, který veřejné prostředky do akademické sféry zúročuje, existuje zhruba lineární závislost. Kauzální vztah mezi průmyslovým výzkumem a vývojem a výzkumnou a vývojovou činností na univerzitách dává našim vysokým školám v rozporu s předsudky, které kolem jejich údajné uzavřenosti panují, docela obstojné vysvědčení. Předpokládat pronikavě vyšší míru odvozeného průmyslového výzkumu a vývoje by bylo iluzorní, pokud nedojde podstatnému zvýšení financí, které do akademického výzkumu a vývoje na českých vysokých školách jdou. Věcně pomýlené jsou výhrady, že vysoké školy by se pro zvýšení úrovně průmyslových inovací měly především věnovat aplikacím v těsné vazbě na průmyslové partnery. Prioritou podpory výzkumu na vysokých školách by měly být volně použitelné a šiřitelné výsledky. To ostatně berou představitelé skutečně špičkových institucí jako samozřejmost. Před šesti lety to např. tehdejší šéf MIT v oblasti výzkumu prof. Lister formuloval takto: „Uvědomme si, že náš přínos prostřednictvím našich absolventů (tedy prostřednictvím jejich možného přínosu ekonomice v nových firmách) je stokrát větší, než dopady přímých inovací jako vedlejšího produktu akademického výzkumu a vývoje - a to mluvil za instituci tak pověstnou svými komerčními aktivitami i vazbami na průmyslové inovace, jakou je MIT. V tomto duchu by synergickému efektu mezi vysokými školami a komerčním sektorem prospěla nikoli snaha ve větší míře užívat vlastnická práva k výsledkům akademického výzkumu, ale naopak posunutí hranic směrem k otevřenému šíření poznatků. Vlastnické vztahy k výsledkům výzkumu jsou společensky zdůvodnitelné pouze tehdy, když podporují inovace. U aplikovaného výzkumu a prakticky orientovaných disciplín typu inženýrství sice najdeme větší prostor pro uplatnění mechanismů chránících duševní vlastnictví, jejich nadužívání však může přinášet opačné efekty, než si reformátoři, kteří je propagují, představují. Otevřený akademický výzkum na straně vysokých škol je nejefektivnější kombinovat s promyšlenou průmyslovou politikou, v optimálním případě na bázi celoevropské. Podpora komerčních nebo průmyslových aktivit zaměřených na nové technologie bude nejlépe podporována akademickým prostředím, jež je schopné produkovat vysoce flexibilní absolventy, kterým je vlastní práce využívající vědecké metody, postupy a poznatky disciplín, které studovali. Přímé natlačení vysokých škol do průmyslových inovací by je podvazovalo tam, kde leží jejich největší síla. V dlouhodobém efektu by to nebylo výhodné ani pro průmysl. Jiří Zlatuška senátor, emeritní rektor Masarykovy university