Svými rozměry se vymyká dosavadním teoriím o vývoji těchto těles, je zhruba desettisíckrát větší než obří černá díra ve středu naší galaxie. Ano, vědci objevili další, opravdu neskutečnou černou díru. Zhruba 250 mil. světelných let od nás, v souhvězdí Persea, se skrývá astronomický Otesánek. Uvnitř čočkovité galaxie NGC 1277, která je odhadem 10krát méně hmotná než Mléčná dráha, leží přerostlá černá díra. Podle všeho si zřejmě vynutí změnu astronomických teorií. Vědci její objev ohlásili v časopisu Nature. Na tom, že v centru této galaxie leží černá díra, není nic překvapivého. Je to naopak zcela běžné. Překvapivé jsou však rozměry. Supermasivní černá díra v jádru NGC 1277 má hmotnost zhruba 17 mld. Sluncí. Naše mnohem větší galaxie má také ve svém středu černou díru, ale jenom o hmotnosti zhruba 4 mil. Sluncí. Černá díra ve středu NGC 1277 má odhadem hmotnost odpovídající 15 procentům hmotnosti všech hvězd ve stejné galaxii. Hvězdy v galaxii kolem ní rotují tak rychle, že astronomy jejich pohyb hned zaujal jako zcela neobvyklý. Většina známých supermasivních děr se drží příkladů z naší galaxie a jejich hmotnost se obvykle pohybuje pod jedním promile hmotnosti všech hvězd v galaxii. Existují příklady galaxií s podobně „disproporčními“ černými dírami, ale v jejich případě mají obvykle roli nějaké mimořádné vlastnosti (malé rozměry) nebo události při jejich vzniku (třeba střet s jinou galaxií). NGC 1277 se na něco takového zdá být příliš velkou galaxií s historií bez poskvrny. Pro laiky to celé samozřejmě vypadá bizarně, ale pro odborníky je poměr hmotnosti galaxie a černých děr důležitý. Měl by totiž souviset přímo s vývojem galaxií. Černé díry by například alespoň v některých případech měly mít na svědomí „stárnutí“ galaxií. Energie uvolněná při pádu hmoty do nich vypudí z dané galaxie všechen volný mezihvězdný materiál (tj. vodíková mračna). Zastaví se tak nejen vlastní růst děr, ale i vytváření nových hvězd. Černá díra ve středu NGC 1277 však dosavadní představy nabourává. Tím spíše, že vědci v blízkosti pozorovali i dalších 5 galaxií, které vypadají podobně a možná také obsahují další „příliš hmotné“ černé díry. Vzhledem k těmto objevům bude zřejmě muset dojít k úpravě stávajících teorií o vývoji galaxií. Nebo alespoň vesmírné poznatky rozšířit o novou třídu objektů.
SLOŽITÉ POZOROVÁNÍ Na druhou stranu je ovšem na formování konečných teorií ještě brzy. Zatím totiž astronomové objevili a změřili zhruba jen 70 supermasivních černých děr v jádrech galaxií, protože jiné jsou příliš daleko. A protože černé díry nemůžeme pozorovat přímo, musíme zahlédnout nějaký objekt v jejich blízkosti, který je přímo ovlivňuje. To jsou v případě galaktických černých děr hvězdy blízko středu dané galaxie. Z parametrů jejich rotace pak můžeme určit hmotnost samotné černé díry. V případě Mléčné dráhy na ně dohlédneme snadno, ale nad vzdálenost zhruba kolem čtvrt miliardy světelných let je nezahlédneme. Práce německo-amerického týmu, který objevil Otesánka v galaxii NGC 1277, by však měla naše vědomosti rozšířit. Mimo jiné i s pomocí archivních údajů z Hubbleova teleskopu chce v našem vesmírném sousedství najít a proměřit desítky či stovky galaxií a jejich černé díry. Můžeme se snadno dočkat i mnoha dalších překvapení a stávající hypotézy mohou utrpět ještě řadu dalších nečekaných šrámů. Zajímavé problémy, které tato černá díra způsobí astronomům svou existencí, jí samotnou jistě nepohnou. Ono to není nic jednoduchého. Je asi 11krát širší než je oběžná dráha Neptunu kolem Slunce a její parametry jsou tak neuvěřitelné, že autorský tým výsledky kontroloval několik měsíců. /jj/