Jen pár desítek šířkových stupňů severněji od našich středoevropských končin se nalézá země, kde větší či menší část roku zaplní pouhá noc. Žádné střídání světla a tmy, pouze tma. Ovšem tento handicap vynahradila matka příroda místním obyvatelům úžasným divadlem – polární září. My dnes již víme, že na jejím vzniku má svůj podíl jednak matička Země, jednak též pramáti Slunce. Naši předkové ovšem tyto znalosti neměli a tak si vznik a existenci polárních září vykládali různě. A mnohdy opravdu krásně. Stará skandinávská pověst hovoří o odrazech štítů bojovnic Valkýr, které na nočním nebi míří do bájné Valhally, síně padlých. Ve starých vikingských příbězích ovšem zjistíme, že polární záře není nic jiného, než znamení válek, případně ji považovali za světlo mrtvých panen. V legendách Inuitů v Grónsku auroru, tedy polární záři, vytvářejí světla přicházející z říše mrtvých. Pokud se rychle mísí barvy, chtějí mrtví navázat kontakt se svými žijícími příbuznými a přáteli. Aby mrtví lidem nijak neškodili, Inuité je uklidňují zpěvem a tancem. Středoevropanům a dokonce i Jihoevropanům, kde může též být polární záře viditelná, přinášela poselství krvavých bitev. Není divu, v těchto oblastech je viditelná zejména v červené barvě. Ty zelenější části jsou doménou spíše pozorovatelů severnějších. Rudou polární záři pozorovali v květnu roku 1789 obyvatelé jižního Skotska a Anglie. Někomu úkazy na obloze připomínaly bojující armády. Za několik týdnů nato začala Velká francouzská revoluce. Velká polární záře byla viditelná dokonce i z našeho území 17. listopadu 1989. Ale to bylo i v listopadu 2003. A tehdy se nic závažného nestalo. Teď však již od mytologie k realitě. Polární záře je atmosférický jev, světelný úkaz, vyskytující se ve vysoké atmosféře. Nejčastěji se objevuje v ionosféře, ve výšce okolo 100 km, ovšem jeho projevy nalézáme od výšek 80 km až do téměř 1000 kilometrů nad zemí. Pojmenování Aurora Borealis, složené ze jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého označení severního větru Boreas, použil poprvé francouzský filosof Pierre Gassendi v roce 1621. Na vzniku polárních září se podílí hlavně tok částic slunečního větru, složeného zejména z protonů, elektronů a alfa částic, šířený od Slunce do meziplanetárního prostoru. Jeho intenzita se prudce zvyšuje po mohutných slunečních erupcích a při vhodné poloze zdroje těchto částic na Slunci vzhledem k Zemi se oblak slunečního větru dostane na kolizní dráhu se Zemí. Když se tento oblak dostane do blízkosti Země, sice se jeho většina „odrazí“ zpět do vesmíru, část se však po spirální dráze dostane až do zemské atmosféry, a to zejména v oblasti severního a jižního pólu. Tyto částice se začnou srážet s molekulami zemské atmosféry a přitom z nich vyrážejí elektrony, jejichž místo okamžitě zaujmou jiné. Při tomto ději se vyzařuje elektromagnetické záření ve viditelné oblasti spektra. Polární záře na snímku pozoroval jeho autor Martin Hossa ve Finsku. A úkaz nejenom pozoroval, ale i vyfotografoval a do soutěže pořádané v nižších a tedy polárními zářemi méně obdařených oblastech česko-slovenských svůj snímek zaslal. Díky tomu se s ním mohou seznámit nejen příznivci soutěže Česká astrofotografie měsíce.
