Na jednom z nejtmavších míst Slovenska se zastavil astronom. Astronom a také fotograf. Svůj stativ s fotoaparátem však nepostavil nikam daleko od světel nacházejících se i zde. Přes krásné popředí romantické salaše pořídil nádherný portrét soustavy spirálních ramen naší Galaxie – portrét Mléčné dráhy. Autorem snímku, na kterém soupeří krása pozemská i nebeská, je Ondrej Králik ze Slovenska. Pomiňme nyní představu roztopených kamen s praskajícími poleny ve Zbojské salaši uprostřed březnové noci a vypravme se do mrazivé tmy s pohledem upřeným k nebi. To, co spatříme jako úžasně barevný a trochu rozervaný pás táhnoucí se oblohou, nazýváme Mléčnou dráhou. Tento pohled zaujal i naše předky. Řekové například tvrdili, že představuje proud mateřského mléka bohyně Héry, manželky nejmocnějšího z řeckých bohů Dia. Bůh Zeus byl velký záletník. S dcerou mykénského krále Élektryóna a manželkou tírynthského krále Amfitryóna zplodil syna, který dostal jméno Hérakles. Zeus dal Hérakla ve spánku tajně přiložit k Héřině prsu. To proto, že kdo se jako kojenec napil Héřina mléka, byl přijat mezi nesmrtelné. Héra se mocným sáním kojence probudila a odstrčila ho od sebe. Vytrysklé mléko se stalo Mléčnou dráhou. Ovšem nejen Řekové se zajímali o Mléčnou dráhu. Inkové v ní viděli nebeskou řeku a pozemskou řeku Vilcanotu považovali za její pokračování. Faktem je, že až do 20. stol. n. l. se přesně nevědělo, co to vlastně Mléčná dráha je, byť se k nynější představě různí autoři jako Herschel, Kapteyn či Shapley blížili. V podstatě až v roce 1930 Julius Trumpler více méně dobře popsal charakter Galaxie díky studiu rozložení otevřených hvězdokup. Dnes jsme na tom opravdu již poněkud lépe. Víme, že se jedná o pohled na několik za sebe se promítajících ramen naší hvězdné soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Ta má tvar plochého disku tvořeného jádrem a soustavou ramen tvořících spirály o průměru 28 000 parseků. Tato čočkovitá – prachem, plynem a hvězdami vyplněná oblast – je obklopena galaktickým halem a galaktickou korónou sahající až do vzdáleností 200 000 parseků. Tyto útvary kromě nám známých hvězd a plynů obsahují i trochu tajemnou temnou hmotu. Na snímku můžeme vidět ty nejkrásnější oblasti viditelné z našich krajin. Od rozervaných oblastí v okolí Střelce a středu Galaxie nedaleko hvězdy Antares ze Štíra se dostáváme do zdánlivě klidnějších oblastí vodíkových mlhovin v Labuti, kde nás jistě zaujme červená mlhovina tvaru Severní Ameriky nedaleko hvězdy Deneb, abychom se dostali až k oblakům objevujícím se na východě v Kasiopei a Perseovi.