Svět 21. století představuje nebývalé možnosti. Ty odhaluje i téměř pohádkový příběh Ing. arch. Evy Le Peutrec, rodačky z Hořic. Je mladá (38 let), pohledná, s postavou modelky. Své dětství a mládí prožila v Nové Pace. Kde také poprvé – po zhlédnutí amerického katastrofického filmu „Skleněné peklo“ – dospěla k tomu, že se chce stát architektkou. Tento sen se jí splnil po absolutoriu Fakulty umění a architektury v Liberci. V současnosti je na základě dokončených projektů a staveb světově uznávanou architektkou. Pracuje s rozpočty v miliardách dolarů. Navrhuje města, luxusní hotelové komplexy, multifunkční centra a výškové budovy. Pracuje v řadě míst světa, zejména však v Číně. Tolik jen stručný úvod. Co se však za těmito výsledky skrývá, jaká byla pro ni cesta k úspěchu, je tématem následujícího rozhovoru. Vznikl v Nové Pace při její návštěvě v Městském muzeu na vernisáži karikatur herce Vladimíra Menšíka: Především musím být na svoji profesi náležitě vybavena. Nejen v technickém směru, ale samozřejmě i znalostí jazyků. Domnívám se, že architekt musí být také dobrým psychologem. Mít náležitou empatii, aby dokázal odhadnout, co by si zákazník přál, i když to třeba nedokáže sám správně definovat. V tom je zřejmě i můj úspěch, že dokážu myslet na potřeby a zájmy lidí, kteří v budoucnu budou ty objekty a celé lokality obývat, užívat je. Mé projekty, například výstavba milionového města, proto myslely i na možnost odpočinku uživatelů, jejich relaxaci, nabrání nových sil. To byl, při posuzování konkurenčních projektů, výrazný prvek vedoucí k úspěchu. V Číně jsem tak navrhla více než dvacet mrakodrapů, zde šlo vyloženě o moje návrhy jako hlavní designérky, což je světová rarita. Většinou se na návrhu podílí celý tým lidí. Kdo vás ovlivnil, že jste se rozhodla pro takové nazírání, pro takovou architekturu? Vycházím z japonského minimalismu. Konkrétně z prací architekta Šigeru Bana. Setkání s jeho dílem mi kompletně změnilo názor na vnímání prostoru a architektury jako takové. Pochopila jsem, že jde navrhovat stavby i jinak, než jak jsme zvyklí ze starého kontinentu či Ameriky. Japonci jsou mistři propojení exteriéru a interiéru. Stejné principy uplatňuji ve svých projektech. To bylo zřejmě rozhodující při posuzování vašich projektů. Hrálo to významnou roli. To hlavní však byly výsledky soutěží, absolutní nasazení a to, že jsem vytvářela návrhy s vyšší přidanou hodnotou. To rozhodovalo. Faktem je, že když navrhnete jeden větší projekt, který se podaří realizovat, pak je velmi pravděpodobné, že další zakázky podobného typu budou následovat. Ovšem za každým úspěchem, platí to obecně u všech profesí, je až neskutečné množství dřiny a odříkání. Pro práci v cizím prostředí se předpokládá znalost tamního jazyka. To je základ. Když jsem odcházela do USA, absolvovala jsem, kromě studia angličtiny na gymnáziu v Nové Pace, i tříměsíční „dopilování“ jazyka v Londýně. V architektonické kanceláři v San Francisku jsem se ale k mrakodrapům ještě nedostala. To bylo v letech 2002–2004, kdy Kalifornie procházela krizí a žádné velkolepé stavby se tam nechystaly. To vše bylo, jen pro zajímavost, záležitostí dvouleté praxe, kterou jsem měla v rámci studia na vysoké škole Fakulty a umění v Liberci. Po absolutoriu této školy jsem se rozhodla odjet tam, kde naopak s velkolepostí nešetří. Našla jsem inzerát na práci v Šanghaji. A oni mě přijali. Ale aby toho nebylo málo, trpěla jsem tehdy obrovským strachem z výšek. Ten jsem překonala, když jsme otevřeným výtahem vyjížděli do výšky kolem 470 m. Bylo mi úzko, ale vystoupit se už nedalo. Od té doby se výšek nebojím (úsměv). Cizí prostředí není jen cizí jazyk… Přesně tak. Musíte také znát místní reálie. Abyste věděli, jak se máte chovat v určitých situacích. Co je možné u nás, v Čechách, není už to samé v USA, v Číně, v Jižním Pacifiku. Člověk si musí dávat obrovský pozor, aby nezpůsobil řečí a chováním nevědomky nějaké faux pas. Především by měl mít empatii, podvědomě tušit, vycítit, jak by měl adekvátně reagovat na danou situaci. Umět komunikovat, být flexibilní. I v tom je cesta k úspěchu. Ne každému se to daří… Ve své práci jste v kontaktu s řadou úspěšných lidí a společností, pro které navrhujete zadané projekty. Ano, pohybuji se ve společnosti velmi vlivných a bohatých lidí. Jedná se například o prezidenty, představitele velkých čínských korporací i politiky. Mým úkolem je navrhnout a odprezentovat projekt, obhájit jej. Vysvětlovat třeba určité detaily, nejasnosti. Být připravena. Je to šance, která se už nemusí opakovat. Pracovala jsem pro klienty zvučných jmen, jako je např. rodina Lamborghini, potěšila mě i nabídka od světově známé britské architektky Zahy Hadíd s nabídkou vést její čínskou pobočku. Byla jste hlavním návrhářem na projektu 348 m vysokého mrakodrapu. Tam jste si vymínila, že objekt bude mít ocelovou konstrukci (Tube Structure), že sloupy budou jakoby spletené a celé to bude „držet“ venkovní obal. A to byl problém. Čínští statici, kterým byl návrh předložen, mne od tohoto záměru zrazovali s odůvodněním, že se s něčím takovým ještě nesetkali. Pravda je, že když jsem odcházela do Číny, nikdo takovouto ocelovou konstrukci navrhnout neuměl – zvlášť pro tak vysoký mrakodrap. Naštěstí mě podpořil jeden německý statik, který svými propočty dokázal, že řešení je reálné, že to takto postavit půjde. Při návrhu konstrukčního systému tohoto mrakodrapu jsem se přiblížila samotné podstatě architektury. Geniální, přitom jednoduché řešení. S tím poté korespondovala i fasáda, její estetické pojetí. Jako architektka pracujete s různými materiály. Kterým dáváte přednost? Především musím vědět, do jakého prostředí, kontextu budou objekty usazeny. Podle toho zvažuji jejich uplatnění. Mám ráda ocel, beton, sklo i dřevo. Škála je široká, ale samozřejmě se těším na užití i nových materiálů. Uvedu příklad – vědci MIT vyvinuli osmistěnnou strukturu pro NASA, která by měla být nejpevnějším nejlehčím materiálem na světě. S jeho užitím se počítá pro stavbu velkých monolitických konstrukcí v kosmu. Já si dovedu představit, že by jej šlo uplatnit i při stavbách výškových objektů, mrakodrapů zde na Zemi. Vždyť už dnes se staví budovy nad 800 m a existují i projekty na mnohem vyšší metráž. Jste úspěšnou architektkou s vysokým kreditem… Můj dávný sen z mládí se vyplnil. Cesta k němu byla trnitá a skládala se z mnoha malých krůčků, přičemž každý z nich měl své opodstatnění. Nenechala jsem se zaskočit neúspěchy. Ty mne naopak posilovaly v cestě dál. Důležité však bylo poučit se z nich. Nikdy také nezapomínám, z jakého prostředí jsem vyšla a že profese architekta je zároveň služba lidem. Jedním z pilířů vedoucích k úspěchu je umění komunikace s lidmi a – domnívám se – i přirozená skromnost. Oldřich Houška
