Jak ceny ropy klesají a obavy ze změny klimatu rostou, BP, Royal Dutch Shell a další evropské energetické společnosti odprodávají ropná pole, plánují výrazné snížení emisí a investují miliardy do obnovitelných zdrojů energie. Američtí ropní giganti Chevron a Exxon Mobil jdou jiným směrem. Dál sázejí na ropu a zemní plyn. Do inovací zaměřených na snížení dopadu energetiky na klima, jakou jsou obnovitelné zdroje, malé jaderné elektrárny či třeba (zatím jen opravdu prototypové) technologie na zachycování CO2, investují v podstatě drobné. Rozdíl v přístupu ropných gigantů do jisté míry nepochybně odráží obrovské rozdíly v přístupu Evropy a Spojených států k otázce klimatu. Evropští politici učinili z boje proti změně klimatu nejvyšší prioritu, zatímco prezident Trump ho označil za „podvod“ a během svého období zrušil řadu environmentálních předpisů, aby podpořil využívání fosilních paliv. Ve veřejném vystupování přitom nejsou rozdíly tak veliké. Velké americké a evropské ropné a plynárenské společnosti se ve svých prohlášeních shodují na tom, že změna klimatu je hrozbou. A také na tom, že ony obrovské konglomeráty s desítkami tisíc zaměstnanců, rozsáhlými zkušenostmi, velikou masou technických znalostí musí sehrát významnou roli v přechodu k „nové energetice“. Lépe by bylo ovšem napsat v energetické revoluci, která by měla být v podstatě srovnatelná s průmyslovou revolucí 19. století. A možná i větší, pokud by se splnily nároky některých zastánců bezuhlíkové ekonomiky. Ovšem rozdíl v rychlosti a naléhavosti, s jakou většina společnosti na obou stranách Atlantiku mění své podnikání, by nemohl být větší. Americké ropné společnosti sázejí na dlouhodobou budoucnost ropy a zemního plynu, zatímco evropské velké společnosti na to, že mají budoucnost jako poskytovatelé elektřiny, shrnul trend nedávno pro New York Times David Goldwyn, svého času jeden z vysoce postavených představitelů amerického ministerstva energetiky. Jeho hlas bude důležitý i proto, že patřil do Obamova týmu, který se z velké části vrací do Bílého domu s Bidenovou administrativou. Její šéf Joe Biden řekl, že chce být „klimatickým prezidentem“. Born in the USA Mezi vysoce postavenými manažery amerických ropných společností najde zřejmě poměrně málo pochopení. Většinový názor podle všeho je, že by bylo pošetilé přejít na obnovitelné zdroje energie. Argumentují tím, že jde o podnikání s nízkými výnosy, které je výhodnější přenechat společnostem, jež se na obnovitelné zdroje specializují. Říkají, že je jen otázkou času, než se ceny ropy a zemního plynu zotaví, jakmile pandemie ustoupí. Byť se USA v době přípravy článku potýkaly s rychlým nárůstem případů covid-pozitivních a jejich de facto již třetí vlna se potáhne s velkou pravděpodobností až za přelom roku, nejen na trzích převažuje optimismus. Koneckonců, vakcína je na dosah, léčba se zlepšuje, a tak i úmrtí bude s velkou pravděpodobností méně než během jara, byť případů je podstatně více. Očekává se tedy, že již během roku 2021 se spotřeba vrátí zhruba k úrovni z roku 2019, kdy byla jednoduše řečeno poptávka po ropě i zemním plynu nejvyšší v dějinách lidstva. Většinu letošního roku se ceny ropy na mezinárodním trhu pohybovaly kolem 40 dolarů za barel. Což stačí tak na pokrytí nákladů velké části těžařů a obchodníků, ale nikoliv na tvorbu zisku. Málokdo očekává, že by ceny ropy či zemního plynu v příštím roce vystoupaly na extrémně vysoké hodnoty, jaké si pamatujeme z roku 2008. Producenti i analytici však věří (a někteří nepochybně doufají), že se dostanou do pásma kolem 70 dolarů. V něm už mohou dostatečný zisk vytvářet i z technicky náročnějších ložisek, jako jsou podmořské vrty ve větších hloubkách či méně produktivní vrty v amerických břidlicích. Jinak řečeno, americké společnosti se ve většině domnívají, že současný propad není „nový normál“ a ukazatel budoucnosti oboru, ale krátkodobý výkyv. Například strategie největšího z nich, Exxonu, je založena do značné míry na dalším využívání fosilních paliv či jejich bezprostředních náhražek. Investoval více než miliardu dolarů do technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Investuje také prostředky do vývoje biopaliv takzvané druhé generace, které pocházejí ze speciálně upravených řas. Nevyžadují tedy pro produkci zemědělskou půdu. Na druhou stranu, jde o výzkum, na kterém se pracuje již roky a jehož komercializace ve větším měřítku bude trvat nejméně ještě další dlouhé roky. Pokud na ni vůbec dojde, protože ani tato biopaliva si ve velkém měřítku zatím nikdo příliš nedokáže představit. Americké společnosti zatím našly jednu relativně jednoduchou cestu ke snižování svých emisí. Zaměřily se ve větší míře na snižování záměrných i nezáměrných úniků zemního plynu z vrtů. Což je problém hlavně v USA, kde jsou ceny zemního plynu velmi nízké a kde se tedy momentálně mnohdy nevyplácí budovat infrastrukturu nutnou pro dopravu plynu k zákazníkovi. Prozatím se firmy typu Exxon a Chevron drží toho, co umějí nejlépe: vrtání břidlic v permské pánvi v Texasu a Novém Mexiku, hlubinné těžby na moři a obchodování se zemním plynem. Chevron nedávno koupila menší ropnou společnost Noble Energy, aby zvýšila své dostupné rezervy fosilních paliv. Evropané nechávají pod zemí V Evropě se zdá být trend jiný. Řada evropských ropných manažerů se nechala slyšet, že věk fosilních paliv končí a že plánují ponechat mnoho svých zásob navždy pohřbených. Tvrdí také, že musí chránit své akcionáře tím, že se připravují na budoucnost, v níž vlády přijmou přísnější legislativu v oblasti životního prostředí. Typickým příkladem je společnost BP, o které zlé jazyky v kuloárech někdy říkají, že „páchá sebevraždu v přímém přenosu“. Společnost nedávno oznámila, že v příštím desetiletí zvýší investice do nízkoemisních výroben (tj. primárně do obnovitelných zdrojů) na desetinásobek dnešních objemů, tedy na pět miliard dolarů ročně. Zároveň chce snížit produkci ropy a zemního plynu o 40 %. Royal Dutch Shell, italská Eni, francouzská Total, španělská Repsol a norská Equinor si stanovily podobné cíle. Několik z těchto společností snížilo své dividendy, aby investovalo do nových zdrojů. Z minulosti už dobře víme, že podobné snahy nemusí končit dobře. British Petroleum se pokusila o přechod k „zelené energetice“ už na přelomu 90. let 20. století pod vedením tehdejšího výkonného ředitele Johna Browna. Ovšem finanční výsledky z obnovitelných zdrojů byly zklamáním a společnost to po několika letech symbolicky uznala, kdy upustila od nového výkladu zkratky svého názvu, který prezentovala jako „Beyond Petroleum“, tedy „po ropě“. Když se novináři Browna letos v létě zeptali, dušoval se, že tentokrát to bude jiné. „Tlak je teď mnohem silnější,“ řekl údajně. Připomíná, že ekonomika obnovitelných zdrojů se výrazně zlepšila a investoři dávají firmám v mnohem větší míře najevo, že od nich přechod očekávají. BP tak například i na poměrně konzervativním americkém trhu vstoupila nedávno do projektů na velké větrné parky podél pobřeží států New York a Massachusetts. Guvernéři (a především většina voličů) těchto států chtějí snížit svou závislost na zemním plynu. Práce na desetiletí Která strategie se osvědčí? Je poměrně dobře možné, že ani jedna, nebo možná obě. Jak evropské, tak americké společnosti se totiž chovají racionálně. Na jednu stranu je prakticky jisté, že spotřeba fosilních paliv ještě několik desítek let bude vysoká a minimálně část fosilního bohatství uloženého pod zemí se ještě podaří prodat. Výměna vozového parku, světové flotily lodí pro dopravu zboží či dopravních letadel bude rozhodně probíhat několik desetiletí. „Pokud se opravdu nad ropou a plynem smráká, někdo to zapomněl říct spotřebitelům,“ prohlásil nedávno Raoul LeBlanc, viceprezident výzkumné a poradenské společnosti IHS Markit. Za současných podmínek je nejen v USA jednoznačně levnější pokračovat v produkci fosilních paliv. Ředitelé evropských společností jsou ovšem v poněkud jiné situaci. Jiná je celková nálada ve společnosti, postavení evropských petrolejářských společností je navíc politicky slabší. Tvoří celkově menší segment ekonomiky než v USA. Přitom se před nimi rýsuje reálná možnost, že o jejich tradiční produkty nebude zájem. Nebo ještě spíše, že budou v horizontu několika desítek let přímo nelegální. Z hlediska rozhodování velkých gigantů typu BP nejde o příliš dlouhé časové měřítko. Na rozhodování v řádech desítek let jsou zvyklé, protože celý proces rozvoje a provozu ložisek se odehrává v podobném měřítku. Jejich management tedy dospěl k závěru, že k zásadní změně obchodního modelu by měl přistoupit také s dostatečným předstihem. Společnosti by se tak mohly například vyhnout zmařeným investicím do průzkumu a rozvoje dalších ložisek, které představují jejich hlavní náklady. Je dost možné, že v krátkodobém měřítku za to budou evropské společnosti potrestány. Poptávka po ropě a plynu se v příštím roce skutečně nejspíše zvýší, a nejen Exxon minimálně část své původní tržní hodnoty získá zpět. Ale bude to stačit? Nebude mít v tu chvíli evropská konkurence již veliký náskok? Pokud totiž trh s fosilními palivy dále neporoste, prostředky na získávání a průzkum dalších ložisek se nikdy nemusí vrátit. Ropy i zemního plynu je na trhu dost. A i když omezí další průzkum, společnosti jako BP mají v zásobě slibná a důkladně prozkoumaná ložiska na desetiletí dopředu. Pokud ušetří za investice na rozvoj dalších, uvolní se jim značné prostředky pro rychlejší diverzifikaci. V průběhu příštích 10—20 let tak mohou do nových projektů postupně investovat značné sumy a vylepšit si tak vyhlídky na lepší ekonomiku v době útlumu fosilního trhu. Uvidíme, kdo se bude smát nad dividendami naposledy. /jj/
