Při loňské havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě se ukázal skutečný stav současné robotiky: záchranné práce musely zvládnout výhradně lidské ruce. Jediný robot se na místě objevil poměrně pozdě a jeho role byla omezena na průzkum. Jinak k pracovnímu úsilí smysluplně přispět nedokázal. Práce v tak složitém prostředí na něj byla jednoduše příliš. Roboti zvládnou monotónní úkoly v továrních halách, ale v nepřehledných prostorách potemnělé elektrárny jsou zcela ztracení. Změnit by to chtěla soutěž DARPA Robotics Challenge (DRC), která začala v těchto dnech. Vyhlašuje ji agentura DARPA, tedy vývojové oddělení americké armády. Zaměřuje se na velmi rizikové, ale potenciálně také velmi přínosné technologie. Jinými slovy, agentura podporuje projekty, které ve většině případů z nějakého důvodu „nedopadnou“. Ale ty, co uspějí, mohou znamenat velký průlom, což platí i v tomto případě. Účastníci mají zvládnout věci, které zatím žádný robot nedokáže. Mají předvést, jak umí řídit auto, překonávat vysoké překážky, lézt po žebřících, prosekat se s pomocí pneumatického kladiva betonovou deskou, najít a zavřít ventil u děravého potrubí a vyměnit součástky na průmyslovém zařízení (doslova „jdi a vyměň čerpadlo“). Soutěž, která zahrnuje i vývoj, potrvá celkem 27 měsíců. Cenou pro vítěze jsou 2 mil. dolarů, což téměř jistě nebude dost ani na pokrytí vývojových nákladů, ale takový už je princip soutěží DARPA. Mají podnítit zájem, nikoli vyřešit všechny otázky dané problematiky. Není nutné, aby soutěž našla jasného vítěze, a není tedy vyloučeno její opakování, jak tomu bylo třeba v případě jiných technologických „výzev“ agentury DARPA. Například první ročník zápolení vozidel bez řidiče v roce 2004 skončil pro všechny účastníky méně než 12 km od startu (řada jich vůbec neodstartovala). Rok poté už 240 km dlouhou trať překonalo 5 vozidel. Ne vždy samozřejmě přijde zlepšení tak rychle. Soutěž o robotického „psa“, který měl sloužit k dopravě nákladu pro bojové jednotky, postupuje podstatně pomaleji. Robotická soutěž má několik kategorií s různými specifikacemi. Týmy například mohou pracovat se standardizovaným hardwarem či softwarem nebo si mohou vyvíjet vlastní. Zatím je známo 7 týmů v „hardwarové“ kategorii, které pocházejí zejména z velkých vývojových kolektivů významných amerických univerzit a firem. Zajímavé je, že mohou soutěžit i čistě softwaroví vývojáři, jež začnou pracovat na cloudovém modelu robota. Otázkou je, zda si v případě robotiky nevzali v DARPA příliš velké sousto. Roboti mohou v tomto případě narazit spíše na hranice svých fyzických schopností, od mechanické zručnosti až po pohon. Například vývoj zdrojů energie (či spíše baterií) neprobíhá zdaleka tak rychle jako v případě výpočetní techniky. Přitom zcela zásadně omezuje schopnosti robotů. V náročných situacích těžko můžete spoléhat na stálé připojení k elektrické síti. Na druhou stranu, i lidští operátoři ve Fukušimě či v Černobylu pracovali na místě havárie ve směnách trvajících buď desítky, nebo jen jednotky minut a zvládli za tu dobu velmi důležitou práci. Na podobně krátké výlety by robotům energie stačit mohla. Kdyby alespoň ty nejrizikovější úkony za operátory dokázaly zvládnout stroje, lidé by asi nebyli proti. /jj/
