Jako výrobci strojů pro aditivní výrobu (3D tisk kovů) se pravidelně setkáváme s poptávkami typu: Pošlu Vám výkres a naceňte mi výrobu x kusů na Vašem stroji. Budete-li levnější než současné frézování, jdu do toho… Kromě pár výjimek to vždy vyjde násobně dražší, takže všechny případné výhody aditivní metody se omezí na zkrácení technické přípravy výroby a úsporu nástrojů. Díl totiž navrhoval konstruktér, který předpokládal výrobu „subtraktivní“ metodou obrábění z dostupných polotovarů na daném obráběcím stroji pomocí nástrojů, které v době vzniku byly k dispozici. Topologie dílu je tak optimalizovaná nejen na funkčnost, ale velkou měrou s ohledem na (ekonomickou) vyrobitelnost dostupnou technologií. Úspěšné nasazení aditivní výrobní technologie musí začít školením konstruktérů v disciplíně označované někdy anglickou zkratkou DFAM – Design For Additive Manufacturing. A samozřejmě vhodným programovým vybavením. Motivace k aplikacím této technologie je většinou jiná, než kilogramová cena výrobku. Výroba AM v porovnání s konvenční výrobou » Inovativní design (složité vnitřní detaily, odlehčené optimální tvary, bezodpadová technologie, optimalizace pro chlazení a přestup tepla, zákaznicky specifické aplikace) » Krátké výrobní časy » Stavba z CAD modelu bez speciálních nástrojů Technologie 3D tisku skládá výsledný tvar postupným natavováním jednotlivých vrstev virtuálně rozřezaného 3D modelu. Vstupním materiálem je prášek o zrnitosti limitované tloušťkou vrstvy, zdrojem energie pro bodové tavení většinou elektronicky vychylovaný a zaostřený laserový paprsek. Stroje Renishaw aplikují celý proces v uzavřené komoře s atmosférou inertního plynu bez přítomnosti kyslíku. Tento výrobní postup dává konstruktérovi možnost vyrobit téměř libovolně složitý tvar bez speciálních nástrojů, prakticky bezodpadově a bez zvláštní přípravy výroby. Může se tak více soustředit na funkční požadavky tvaru, pevnosti, hmotnosti a na design, než na technologickou optimalizaci. Těžko obrobitelný materiál také není překážkou. Popsaný výrobní postup logicky nese i některá omezení, jako maximální rozměr stavby daný velikostí komory, nutnost přidání podpor pod vodorovné plochy a jejich následné odstraňování a také konečné tepelné a povrchové úpravy hotového dílu. Některé části (typicky připojovací nebo dosedací plochy) se navíc obvykle dokončují obráběním pro danou přesnost a kvalitu povrchu. Jedná se ovšem o drobné dokončovací operace, nikoliv „výrobu třísek“. Ing. Jan Loos www.renishaw.cz
