Dlouhodobé a zatím nezastavitelné oteplování klimatu začíná nabývat hrozivých rozměrů. Naposledy na to před letošními prázdninami upozornila zpráva amerických vědců. Na stanici Mauna Loa uprostřed Tichého oceánu, daleko od jakýchkoliv zdrojů průmyslového a dopravního zatížení, naměřili vskutku vysokou koncentraci CO2 v ovzduší. Konkrétně: 400 ppm. Ne každý musí být nutně klimatolog nebo ekolog: citovaný údaj uvádí počet molekul oxidu uhličitého v milionu molekul vzduchu. Pro řadu čtenářů této hrozivé cifry, nic nového. Bohužel. Pro techniky, ekonomy, ale i politiky by to měl být poslední alarm k zásadní změně stávajících postojů k fosilní energetice a teplárenství, k razantní eliminaci současných (již překonaných) technologií a techniky pro spalování fosilních paliv, jež generují do atmosféry děsivá kvanta zmíněného CO2. Vědci se pokusili dopady tohoto negativního trendu vyčíslit rovněž exaktními údaji o růstu konkrétních hodnot oteplování: za poslední dekádu to bylo o 0,5–0,6 ºC. Řada vědců nad žijícími generacemi již zlomila pověstnou hůl: nastoupené vražedné tempo oteplování několik odpovědných států a mezinárodních institucí zastavit nedokáže, a to minimálně do roku 2050. Naše planeta se potřebuje rychle a efektivně dohodnout. I kdyby se jí to podařilo už zítra, trajektorii vývoje nebezpečného oteplování dokážou reálně změnit až příští generace. Poprvé pokolení, která budou žít a pracovat ve II. polovině tohoto století…
KATASTROFICKÉ SCÉNÁŘE VYŠUMĚLY Zelené iniciativy v debatách o oteplování planety často nezřídka operovaly s katastrofi ckými scénáři o totálním zhoršení životních a pracovních podmínek lidí na celých kontinentech, o nevratných změnách světového klimatu, o záhubě moří a oceánů, o ztrátě schopnosti lidstva uživit sebe sama, o velkých mezinárodních konfliktech, o masových transferech hladových a nemocných lidí apod. Oč bohatší byla škála hrozeb, o to tenčí se ukázala škála konkrétních návrhů k nápravě situace. Snad nejprimitivněji se v této souvislosti zachovali někteří politici a lobbisté. Jejich návrhy na dynamické zdražování fosilních energetických zdrojů, na zavádění speciálních daní na uhlíková paliva a nejnověji pak krach tzv. emisních povolenek – to je jen trojice instrumentů, která se ukázala tváří v tvář globálním klimatickým změnám neúčinná. Nemá valný smysl spekulovat s aktuálním vývojem počasí nad vybranými regiony planety a třeba jen v letošním roce. Ani se naproti tomu pokoušet o historické chronologie růstu teploty nad pevninou či oceány. Vzpomínky na jistě záslužné propočty Svante Arrhenia pro 21. století, ani grafy reálného či hypotetického čtvrtohorního střídání dob ledových a meziledových základní trend současnosti nezmění: nynější generace spalují obří kvanta fosilních surovin a bez užitku kupí nepřehlédnutelné objemy tepla. Převedeno do mluvy bankéřů: planeta Země má neefektivní (chcete-li: přebytkový) energetický a tepelný rozpočet. A důsledky tohoto nelogického počínání se už neomezují pouze na sféru energetiky a teplárenství. Kvanta skleníkových plynů v atmosféře povážlivě rostou. Prognózy uměřených ekologů, že návrat do normálu si vyžádá celá staletí disciplíny a inovativnosti lidstva už nevyvolávají potutelné úsměvy byznysmenů a jejich kamarádů-politiků. Aby všem můrám nebyl konec, lidstvo neprozíravě emituje do ovzduší ve velkém nejenom mediálního „otloukánka“ CO2, ale i široké portfolio dalších látek ohrožujících zdraví a životy lidské i zvířecí populace (oxidy síry, dusíku, metan, produkty zpracování ropy, zemního a břidlicového plynu aj.). Některé vygenerované částice v ovzduší (již bez přímého ovlivnění člověkem) sekundárně suspendují, resp. vytvářejí zcela nové konfi gurace.
NEZBYTNÝ JE ŠIROKÝ KONSENSUS Oteplování planety, okyselování oceánů volá po rychlých a účinných změnách. To si uvědomovali už tvůrci tzv. Kjótského protokolu. Podporu pro tento výchozí dokument na cestě k nezbytným změnám nalezli jen v některých průmyslově vyspělých státech. Nenásledovaly je ani všechny rozvojové země. Soubory opatření k nápravě nezřídka překonávají jejich materiální i lidské kapacity. Svět se nedělí na zelené uvědomělé optimisty a na ekologické skeptiky. Problém nelze řešit spoléháním se na samoregulační mechanismy planety, resp. její biosféry. Varovná zjištění vědců nelze donekonečna odsouvat z centra vnímání a pořadí důležitosti jejich řešení. Nelze alibisticky požadovat další ještě přesnější fakta. Demagogicky argumentovat jednou tuhými zimami, jindy vedry a povodněmi. Vzpomenutá cifra 400 ppm není žádný vzdálený unikát. Je poměrně snadno změřitelná i v urbanizovaných regionech Evropy, Českou republiku nevyjímaje. Dozrál čas vystavit STOP dalšímu růstu emisí a prosadit opatření, jež naopak vygenerují jejich trvalý pokles. Slevit ze svých letitých názorů a postojů budeme muset přitom všichni. Lakmusovým papírkem se může stát kupř. renesance jaderné energetiky. Ne všem se musí nutně líbit. Za současného stavu vědeckotechnického pokroku v oborech energetika a teplárenství však nemá k sobě jinou velkokapacitní zdrojovou alternativu. Změnu klimatu také nelze řešit sobecky: po kontinentech, podle velikosti erární kasy či stupně ekologického uvědomění. Pro ozdravění ovzduší nad našimi hlavami se životně nezbytný stává široký mezinárodní konsensus. A uvědomujeme si to bytostně i my, Češi? Anebo nás budou muset poučit další a mnohem radikálnější proměny průběhu jednotlivých ročních období, častější výskyty arktických chladů a naopak tropických veder s přívalovými povodněmi? Přiznáme si, že i my máme svůj exaktní podíl na transformaci tzv. mírného středoevropského klimatu? Anebo upřednostníme pštrosí politiku, rychlé a primitivní nástroje k řešení globálního oteplování v podobě uhlíkové daně, či emisních povolenek? Přistoupíme v širším měřítku k vývoji a implementaci nových ekologičtějších a provozně účinnějších technologií, jadernou energetikou počínaje a vodíkovým hospodářstvím třeba konče? B. Doubrava