20 roků poté...

Autor tohoto příspěvku požádal redakci, aby si jejím prostřednictvím laskavý čtenář TT povšiml souvislosti likvidace průmyslové vývojové základny se současnou snahou o rychlou nápravu situace likvidací základního výzkumu, tedy drastické omezování rozpočtu Akademie věd ČR s poukazem na „nízké komerční využití.“ Probíhající globální krize nebývalého rozsahu má pro miliony lidí na celém světě skutečně katastrofální důsledky. Vývoj ekonomiky od roku 1990 i současnou krizi zapříčinila neoliberální ekonomická doktrína, i když její fanatičtí vyznavači ji přirovnávají ke chřipce, která za týden přejde léčená i neléčená. Titulek amerického thrilleru, jenž jsem zvolil, je proto zcela jistě přiléhavý. Když v lednu 1990 u nás dozněl umíráček zvonících klíčů nad nepodařeným pokusem o socialismus, ujala se vedení státu parta ekonomů z Prognostického ústavu. V březnu roku 1990 se pak ve Washingtonu sešli experti Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a OECD aby vypracovali kuchařku pro evropské ekonomy, jak postupovat při transformaci socialistických ekonomik na neoliberální kapitalismus. Použili model vyzkoušený při likvidaci socializačních tendencí v Chile, Argentině a dalších latinskoamerických a hospodářsky zaostalých zemích s kapitalistickými režimy. Odmítli názory Josepha Stieglitze (později obdržel Nobelovu cenu za ekonomii), že tento model bude mít v evropských systémech centrálního řízení ekonomiky, kde neexistují kapitalistické instituce, zhoubné účinky. Vydali dokument známý jako Washingtonský konsensus. Obsahoval tři základní úkoly: liberalizovat ceny, privatizovat ekonomiku a využít nástroje makroekonomiky k brždění inflace. Na ekonomech v Evropě ponechali rozhodnutí, zda zvolí pro realizaci metodu šoku, nebo postupných změn. Naši ekonomové, mezi nimiž vynikala osobnost Václava Klause, erudovaného a pracovitého ekonoma, nepochopili, že jeden z otců neoliberální ideologie Friedrich A. Hayek se tragicky mýlil, když ztotožnil východoevropský politický socialistický režim s modelem centrálního řízení ekonomiky. Pustili se do transformace ekonomiky šokovou metodou. Václav Klaus, tehdy ještě ministr financí, po třech týdnech váhání přistoupil na návrh kolegů Třísky a Ježka privatizovat zhruba třetinu národního majetku kuponovou metodou. Snad očekával, že mu tato metoda vynese Nobelovu cenu za ekonomii. Další vývoj pak předznamenal památným výrokem, že nezná špinavé peníze. Tak zvaní podnikatelé v šedé ekonomice, ale i zahraniční mafiáni, využili nabídnutou pračku peněz se zárukou beztrestnosti. Naivní disidenti a lidé v průmyslu jen zírali, jaké to bahno přinesl proud. Proces kuponové privatizace také umožnil, že zhruba bilion korun zmizel na soukromých kontech tunelářů a úvěrových loupežníků typu Koženého a několika dalších, i jejich spojenců na vrcholových pozicích bank. Důsledkem byl nejen zánik mnoha podniků, které měly šanci obstát v konkurenčním kapitalistickém prostředí, ale zejména rozvrat a zánik výzkumně vývojové základny průmyslu. (S důsledky na současné „posuzování“ vědecké práce Akademie věd, poznámka redakce.) Za zmínku stojí, že dva renomovaní sociologové a politologové, Němec s britským občanstvím Sir Ralf Dahrendorf ve své knize od pádu Zdi po válku v Iráku, a Francouz Emmanuel Todd v knize Po impériu, dokumentují obdobné působení neoliberální doktríny na morální úpadek vrcholových manažerů v USA. V roce 1996 první fáze transformace ekonomiky v naší republice vyústila do ekonomických problémů, jež smetly vládu ODS. Nastoupila sociální demokracie, vedená Milošem Zemanem. Je chytrým ekonomem a mnohem lepším politikem než Václav Klaus. Lidovci, kteří pod heslem „co bylo ukradeno se musí vrátit“, během první fáze transformace ekonomiky rozvrátili moderní zemědělskou velkovýrobu a připravovali restitucemi zemědělské půdy a bytových domů ekonomickou základnu pro rentiéry, se vetřeli i do vlády ČSSD. Privatizace pokračovala výprodejem nejziskovějších částí národního majetku zahraničním investorům. Výnos prodejů pomáhal financovat sociální síť. V dalších volbách v roce 2002 i proto opět zvítězili sociální demokraté. Miloš Zeman odešel do důchodu. V té době se již začala také v Evropě projevovat expanze neoliberální ekonomiky. Po roce 1990 se v USA její působení soustředilo na převádění výnosů průmyslu a zemědělství do lukrativnějšího byznysu ve finančním sektoru a rizikové operace s vklady v penzijních a investičních fondech. Ale k polostátním fondům systémů zdravotnictví, důchodového pojištění a dalších sociálních a veřejných služeb včetně školství v Evropské unii, kterými ročně protékají obrovské finanční sumy, neměli globální finanční oligarchové přístup. Pod krycím názvem reforma veřejných financí prosadili za pomoci Mezinárodního měnového fondu a OECD politiku demontáže evropského sociálního modelu s cílem ovládnout příslušné finanční toky v Evropě, podobně jako v USA. Nová garnitura sociálních demokratů neměla Zemanovu ekonomickou erudici. Přistoupila proto na požadavek Evropské unie, abychom již před vstupem do EU připravili reformy sociálního státu. Přispěla k tomu i skutečnost, že výnosy lukrativních odvětví bankovnictví, telekomunikací, podstatné časti energetiky, vodovodů a kanalizací, ale také značné části nájemního bytového fondu odcházely do zahraničí a příjmy státního rozpočtu se tím relativně snižovaly. To se přirozeně projevovalo v rostoucí nespokojenosti veřejnosti a ve volbách v roce 2006 se vlády opět zmocnila ODS, rozhodnutá dokončit, co se jí nepodařilo uskutečnit do roku 1997. Naštěstí to nestihla. Ztratila důvěru v polovině mandátu a i pravicově orientovaní lidé začínají tušit, že neoliberální doktrína vede hospodářsky vyspělé země v podstatě k návratu ke společenským poměrům začátku 19. století. Ale za dvě století došlo v ekonomice a ve společnosti k takovým změnám, že i Sir Dahrendorf, zásadový neoliberál, varuje před důsledky skutečnosti, že 2 % světové populace, příslušníci globální třídy, ovládají 50 % bohatství planety. Falešné pojetí svobody jednotlivce vlastnit majetek získaný i nečestným způsobem rozvrací morálku společnosti. V USA se to projevilo zpočátku podvody a bankroty ekonomických gigantů, jako byl Enron, K-Mart, Xerox a stovek menších firem. Následovalo zhroucení trhu hypoték a posléze i celého bankovního sektoru. Aby se americká ekonomika zachránila před úplným bankrotem, zadlužila se tak, že dluh těžko splatí několik budoucích generací. Dominovým efektem se tento kolaps americké neoliberální ekonomiky rozrostl do globální krize nebývalého rozsahu. Začal proces významem podobný francouzské revoluci před 200 roky. V Americe i v Rusku nastoupili noví prezidenti, kteří si uvědomují, že skončila doba dominace států euroatlantské civilizace. Čína, Indie a další země, které odmítly neoliberální ekonomický model a vlády zůstaly hlavním řídicím článkem ekonomiky, naznačují další směr vývoje. Významným faktorem koncipování rozvojové strategie je i hrozba ekologické katastrofy vyvolané lidskou činností. Prostředky dosud vynakládané na zbrojení a války lze použít k likvidaci bídy, kterou trpí téměř polovina lidstva. Výdaje USA na zbrojení a válečné operace za 5 dnů by postačily na výstavbu vodovodů a kanalizací v regionech celého světa, kde dosud umírá 3000 lidí denně, převážně dětí, na nemoci z nedostatku vody a hygieny. Tato investice by zajistila práci pro stovky tisíc lidí. Brettonwoodský finanční systém se přežil a je nutné vytvořit nový, který nebude závislý na žádné národní měně. Nadnárodní orgány musí začít pěstovat politiku spolupráce namísto konfrontace a zajistit spravedlivé rozdělování výnosů práce. Společným jmenovatelem pozitivního vývoje společnosti na celé planetě by mělo být zvyšování vzdělanosti všech, i těch nejchudších lidí, a využití vědy i techniky ke snižování energetické náročnosti při zvyšování blahobytu lidského společenství. Ing. Josef Šulc