Roboti se dnes umějí chovat a vypadat jako lidé, mohou dokonce fungovat i v mnohem náročnějších podmínkách a vykonávat náročnější činnosti; budou však někde přemýšlet a cítit jako skuteční lidé? V roce 1920 napsal Karel Čapek vědeckofantastické drama o třech dějstvích R.U.R. (doslovně Rossumovi Univerzální Roboti) a po světě se díky tomu rozšířilo slovo robot, které mu v souvislosti se známým českým pojmem „robota“ navrhl bratr Josef. Je to příběh o umělých bytostech, které měly původně pracovat, aby se všichni měli dobře, ale lidé je začali používat k válčení. Pak se však ukázalo, že se v nich může probudit i něco jako „duše“. V závěru příběhu objeví, že mají city, a stávají se tak Adamem a Evou nové doby. „Jsi krásná!“ vyznává se ke vztahu k robotce Heleně robot Primus v závěrečných částech dramatu. Roboti (označovaní tehdy velkým písmenem „R“) měli totiž lidské vlastnosti i ve vztahu k lásce a sexualitě.
Chovat se a vypadat jako člověk Když se hra v roce 1921 poprvé objevila na divadelním jevišti, málokdo tušil, jak byl její autor ve své vizi budoucího světa prozíravý. Ohlédneme-li se se za úspěchy robotického odvětví, už nyní je viditelný progres ve vizáži a humanoidní roboti jsou stále více podobní lidem. Zpočátku byly vyvinuty jen člověku podobné figuríny. Nyní se vývoj ubírá dalším směrem. Autentický je nejen obličej, ale i chování či hlas. Využívají umělou inteligenci, mají v očích kamery, sledují pohyby, reagují na ně. Mohou též využívat virtuální či rozšířenou realitu a nejrůznější další aplikace. Možná, že nový „vítr do plachet“ přinese také technologie holografie, tedy laserová metoda záznamu a trojrozměrné rekonstrukce obrazu. Třeba japonský robot Honda Asimo se pohybuje jako člověk, může chodit, lézt do schodů, přenášet předměty či otevírat dveře. Dokáže mluvit, rozpoznává tváře, zvuky a používá senzory pro interakci s okolím. Díky tomu nabývá na přesvědčivosti. Jiný robot vyvinutý společností Hiroshi Ishiguro je natolik realistický, že mohl i hrát ve filmu, dokáže rozpoznat řeč těla, mluvit, a hlavně reagovat na oční kontakt. V dnešní době existuje pouze tenká linie mezi typickými a realistickými roboty a je jenom otázkou času, kdy bude překonána a roboti zvládnou věrohodně napodobovat lidi i v oblastech, kde to dříve málokdo předpokládal.
Myslet a milovat jako člověk? Jsme tedy na prahu opět něčeho nového, co je dalším vývojovým krokem intelektu v dnešním neustále proměnlivém digitálním světě a co mimo jiné ovlivní také náš intimní život? Tuto otázku si klade dlouholetý spolupracovník Technického týdeníku Milan Bauman ve své nové knize „Erotika za zrcadlem – Postřehy a názory, které vás možná minuly“, vydanou nyní nakladatelstvím Petrklíč. Autor řady populárně-naučných knih a dvou nakladatelských cen (kniha „Mozek – zázrak na pět“ získala navíc v roce 2018 grand Nadace Českého literárního fondu), se na zvolené téma zaměřil tak, aby čtenář mohl nahlédnout i do oborů, které vnášejí více světla do lidské sexuality – nejen technického rozvoje a robotiky, ale i psychologie, sociální psychologie, sociologie, neurofyziologie a dalších. Zajímá ho i řada otázek, které si v této souvislosti klade nejeden z nás, například tzv. robotický sex. Kniha „Erotika za zrcadlem“ je tedy mnohem víc než jen sondou do jedné z nejběžnějších součástí našeho života. Svou pestrou obrazovou částí láká také k zamyšlení a přečtení. A nejen proto, že se s vysoce vyspělými humanoidními roboty budeme v brzké budoucnosti stále častěji setkávat. Například i ve vesmíru. Obávám se ale, že bratři Čapkové se nejlépe trefili ve vizi robotů jako bojových strojů... /stk/
