Nezisková nevládní organizace Cochrane se od 90. let věnuje publikaci nezávislých testů a analýz v medicínské oblasti. Chce být protiváhou především farmaceutických firem, které výsledky svých výzkumů zároveň také zpeněžují. Letos vyvolala značnou pozornost její studie, podle které nošení roušek či respirátorů prakticky nemělo vliv na šíření nemoci covid-19.
Roušky a respirátory samozřejmě mohou fyzicky zastavit průnik kapiček, ve kterých se přenášejí viry, jako je už nepříliš nový SARS- -CoV-2. Nezabrání samozřejmě všem druhům přenosu, ale právě proti přenosu vzduchem, který je pro šíření covidu nejdůležitější, určitě mohou fungovat.
Lze to jednoduše fyzikálně změřit. Takové experimenty obvykle probíhají tak, že se pokusné osoby umístí do přísně kontrolovaného prostředí se zařízením, jež přesně měří počet částic, které se uvolnily nebo vdechly při šeptání, kašlání, smíchu atd. při nošení různých masek.
V podobných podmínkách celá řada studií ukázala, že roušky i respirátory výrazně snižují množství kapiček, které do nás vchází a zase z nás vychází. Podle nedávné studie v prestižním časopise Nature roušky a respirátory KN95 snižují počet při výdechu emitovaných částic o 74 %, resp. 90 %.
Tento údaj je ale v podstatě jen orientační. Záleží na velikosti konkrétních částeček a řadě dalších okolností, třeba typu masky i způsobu přenosu konkrétní nemoci (jak velkými částečkami se šíří) a samozřejmě i na tom, jak je maska nasazena.
Běžné roušky tedy obecně fungovaly proti větším kapénkám, respirátory pak — alespoň v laboratoři — mohou celkem spolehlivě zastavit i kapénky menší, kterými se právě SARS- -CoV-2 přenáší zjevně dosti efektivně.
Problém je, že podobné studie odpovídají na poměrně úzkou otázku: „Brání tyto fyzické bariéry šíření kapének, nebo nikoliv?“ Nedokážou ale přesně odpovědět, jaký má nošení tohoto typu ochrany vliv na průběh nemoci — je skutečně průběh lehčí, když se nám do těla dostane díky respirátoru či roušce méně viru?
Zatím máme málo informací
V praxi je situace výrazně složitější. Například proto, že málokdo nosí ochranné pomůcky vždy, kdy by měl — tedy ve všech situacích, kdy hrozí riziko nákazy. Také je možné (a vlastně snadné) nosit je špatně. Veřejné „experimenty“ s nošením ochrany dýchacích cest bývají co do kvality podstatně méně rigorózně vedené než pokusy laboratorní.
I tak se samozřejmě nabízí celkem zjevný předpoklad, že alespoň trochu a u někoho (třeba těch svědomitějších) by tato ochrana fungovat měla — a to by ve výsledku zase mohlo šíření epidemie zpomalit. Přenos viru v populaci je exponenciální. I kdyby tedy roušky či respirátory snížily riziko přenosu u každého jednotlivce jen o malý zlomek, když je nosí všichni, tyto malé efekty by se měly skládat a vést k poklesu celkového počtu případů.
K dispozici jsou také jednot l ivé výsledky, které naznačovaly, že to tak skutečně bývá. V jedné studii odpovídalo nošení masky snížení reprodukčního čísla asi o pětinu. Známá je i velká studie z Bangladéše, o které jsme psali už v TT 2021/19. Z vzorků krve dospěli autoři k výsledku, že intervence snížila výskyt symptomatické infekce covidu o 9,3 %.
Skládání stávajících studií však nestačí
Studie organizace Cochrane je ovšem metaanalýzou, která má jednoduše řečeno výsledky podobných studií „složit“ a tak překonat omezení jednotlivých dílčích prací.
Jejich provedení nebývá vždy jednoduché. Nemyslíme teď pouze metodicky; problémem může být i nedostatek výchozího materiálu. Musí například existovat dostatečný počet studií, které kladou stejnou otázku, používají podobné metody a měří podobné věci.
Pokud jsou ovšem tento a další předpoklady splněny, metaanalýzy — obzvláště ty nezávislé, jaké dělá Cochrane — bývají ve vědecké oblasti obvykle vysoce respektované. V případě účinnosti fyzické ochrany úst ale situace v mnoha ohledech není ideální. Potíž je právě i s nedostatkem vhodného výchozího materiálu.
Metaanalýza se věnovala i jiným „intervencím“ (třeba pravidelnému mytí rukou, které pomáhá u malých dětí), v případě roušek a respirátorů vycházela z tuctu studií. Jednalo se sice pouze o randomizované dvojitě zaslepené studie, jejich kvalita ale v řadě případů nebyla až tak veliká.
Studie navíc probíhaly v poměrně širokém spektru různých míst a v mnoha detailech se lišily. Prostředí zahrnují pečlivě hygienická nemocniční oddělení v zemích s vysokými příjmy i přeplněné městské čtvrti zemí třetího světa. Spektrum je tedy velmi široké. Někteří kritici tak doslova hovoří o míchání „jablek s hruškami“.
Velký problém, se kterým autoři těžko mohli něco dělat, je také skutečnost, že se studie netýkaly jen jednoho viru. Cochrane totiž v lednu vydal pouze aktualizaci zprávy, která sledovala dobu před vznikem SARS- -CoV-2. Řada prací byla založena na sledování výskytu chřipky, která se sice covidu v mnoha ohledech podobá, ale o stejnou nemoc přece jen nejde.
Autoři však samozřejmě museli pracovat s tím, co bylo k dispozici, a dobrých studií o vlivu ochrany dýchacích cest na šíření SARS-CoV-2 je prostě málo. Na základě dostupných dat tak dospěli k závěru, že neexistuje jasný důkaz o účinnosti přímé ochrany dýchacích cest ve větším měřítku. (Což mimochodem rozhodně neznamená, že máme důkaz o jejich neúčinnosti.)
Autoři nijak nezpochybňují fyzikální studie zmíněné na začátku, ale účinnost tohoto opatření v praxi.