Vědci projektu Breakthrough Starshot, který je financován ze soukromých zdrojů, počítají s tím, že k nejbližším hvězdám a jejich planetárním systémům vyšlou nanosondy se světelnými plachtami. Tyto nanosondy by měly urychlit až na relativistické rychlosti impulzy velice výkonných pozemních laserů.
Pokud se podobný projekt někdy opravdu uskuteční, tak by měly nanosondy letět ke hvězdám rychlostmi až kolem 60 tisíc kilometrů za sekundu, což odpovídá asi jedné pětině rychlosti světla. Takovou rychlostí by sondy mohly doletět k nejbližším exoplanetám za dobu, která bude kratší, než je dnes průměrný lidský život.
Vývoj laserových nanosond nebude úplně jednoduchý, i když v podstatě už známe všechny zásadní technologie, které k tomu budou nezbytné. Podle odborníků bude jedním z klíčových problémů vyřešení konstrukce světelných plachet. Mezihvězdný let klade na takové plachty značné nároky, které navíc jsou v některých případech poněkud protichůdné.Plachta nanosondy by měla mít šířku několik metrů. Měla by být dostatečně odolná, aby vydržela tlak záření laseru, zároveň také by měla být nesmírně tenká a vážit jen pár gramů. Plachta nanosondy by rovněž měla odrážet většinu záření pohonného laseru v oblasti blízce infračerveného záření, protože právě tím vzniká potřebný tlak. Současně by ale měla vyzařovat střední infračervené záření, kvůli chlazení.
Kde vzít materiál, který by tohle všechno zvládl? Ognjen Ilic z Caltechu v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové zjistili, že by to mohly být nanofotonické heterostruktury. Mají potenciál na to, aby se mohly stát reálně použitelným materiálem pro plachty laserových nanosond. Příkladem může být materiál z vrstvy křemíku, který dobře odráží záření, ale špatně chladí, a vrstvy křemene, který zase málo odráží záření, ale zase obstojně chladí vyzařováním.