V minulém čísle Technického týdeníku jsme se obsáhle věnovali technickým novinkám v oblasti soudobé architektury a stavebnictví. Tento příspěvek, v němž chceme připomenout dva mimořádné výkony z dějin architektury, jež ohraničují období renesance - Brunelleschiho kupoli na katedrále Santa Maria del Fiore a Michelangelovu knihovnu Medicea Laurenziana, proto lze chápat jako dovětek k hlavnímu tématu předešlého čísla. Obě díla se nacházejí v kolébce renesance - Florencii - a obě se vyznačují vysokou mírou technické náročnosti a velkým uměleckým přínosem.
Stavba florentské katedrály Santa Maria del Fiore je nepochybně jedním z nejpozoruhodnějších výkonů italské renesance. Zahájena byla na zakázku florentské republiky na počátku září roku 1296 podle projektu významného architekta Arnolfa di Cambio. Jak již se při takto rozsáhlých stavbách stávalo, autor se jejího dokončení nedožil. V jeho díle pokračovali další významní umělci své doby: Giotto di Bondone a Francesco Talenti. V druhém desetiletí 15. století se již stavba chýlila ke konci, byl vybudován tambur kupole, a vyvstala otázka, kdo vůbec dokáže tak velkou kupoli nad katedrálou vztyčit. Byla proto vypsána soutěž, v níž uspěl ten nejpovolanější, jeden z největších renesančních architektů, florentský rodák Filippo Brunelleschi.
Zázrak stavební techniky
Monumentálnost jeho řešení šla ruku v ruce s ekonomickou efektivitou. Při stavbě dvouplášťové kupole totiž použil techniku zdění diagonální vazbou, a zcela se tak obešel bez dřevěné podpěrné konstrukce. Nebyla to však jediná technická novinka, kterou tento architekt uplatnil. Vynalezl i několik stavebních strojů, které dokázaly pohybovat s těžkými břemeny a zdvihat je do nebývalých výšek, čímž práce na kupoli výrazně usnadnily. Brunelleschi o těchto strojích sice nezanechal žádnou písemnou zmínku, jejich užitečnost však neunikla pozornosti jiných stavitelů 15. století, jejichž svědectví se dochovala. Záznamy o nich si s velkou pečlivostí učinil i Leonardo da Vinci. Parametry kupole jsou vskutku impozantní: vnitřní výška činí 90 m, vnější výška 114 m, vnitřní průměr kupole dosahuje 42 m, šíře tamburu je 54 m, samotná lucerna, která kupoli završuje, měří 21 m. Odhaduje se, že při stavbě celé katedrály bylo použito přes 4 miliony cihel. Po jejím dokončení kolem roku 1470 se tak v srdci Florencie nacházela největší evropská katedrála, která dokázala pojmout až 30 000 lidí. Kupole byla a stále je považována za zázrak stavební techniky. Svým žebrovím a profilem byla vyvrcholením gotické architektury, ale zároveň i něčím naprosto originálním. V neposlední řadě byla také toskánským vítězstvím nad architekty z Francie a Německa. Leon Batista Alberti, další proslulý renesanční architekt a teoretik umění, o kupoli v nadsázce řekl, že je to stavba tak velká, že její stín dokáže zakrýt všechny obyvatele Toskánska.
Revoluce v knihovně
Klenbu celého renesančního stavitelství uzavírá Michelangelo, který zahájil přechod k architektonickému manýrismu. Výrazem tohoto přechodu je stavba Biblioteca Medicea Laurenziana. Tato knihovna patří k Michelangelovým nejvýznamnějším architektonickým počinům. Jeho současníci považovali některé prvky, kterých Michelangelo při stavbě knihovny použil, přímo za revoluční. Stavba probíhala v letech 1524 až 1559 v klášterním komplexu při kostele San Lorenzo na zakázku papeže z rodu Medici Klementa VII., který v ní hodlal umístit rozsáhlou rodinnou sbírku rukopisů a tištěných knih. Když však Michelangelo Florencii v roce 1534 opouštěl, byly dokončeny pouze zdi čítárny. Ve stavbě tak pokračovali další významní stavitelé, kteří se však drželi Michelangelových plánů a ústních instrukcí. Michelangelo touto stavbou vstoupil do hravého dialogu s klasickým stylem. Zásadně zpochybnil a pozměnil definice základních stavebních prvků. Sloupy, jež obvykle vídáme na vnějších stranách budov, jak podpírají střešní konstrukci, Michelangelo přenesl dovnitř stavby a umístil je v nikách, v nichž obyčejně stávají sochy. V tomto umístění se sloupy jeví jako nefunkční ozdoby. Znepokojivě působí i „zazděná“ okna, která se se sloupy střídají.
Schodiště, které znepokojuje
Nejpozoruhodnějším prvkem stavby je však schodiště vedoucí z vestibulu do čítárny. Jeho účel nemůže být jednodušší, ale Michelangelo mu vtiskl tak dynamickou podobu, že ovládá a určuje celý okolní prostor. Fotografie nedokáže zprostředkovat podivnost schodiště a způsob, jakým proniká do zorného pole člověka a pozvolna je jako láva, kterou skutečně připomíná, zaplavuje.
Michelangelovi se díky tomuto prvku podařilo sestrojit takové prostorové uspořádání, že návštěvník se v něm cítí jako účastník jakéhosi dramatu, není však jasné, zda jako divák, nebo jako herec. Z hlediska dějin evropské architektury se jedná o první v prostoru volně situované schodiště, které redefinovalo jeho funkci z čistě užitkové na smíšenou, doplněnou o výrazně symbolický moment. V ostrém kontrastu k vestibulu a schodišti se nachází čítárna s okny rovnoměrně rozmístěnými mezi pilastry. Jejich rytmus a dávky přirozeného světla, kterým čítárnu zalévají, navozují dojem klidu. Michelangelo tímto architektonickým dílem uchopuje elementární stavební prvky, jako jsou dveře, okna či sloupy, a tím, že je činí nezvykle komplexními – přičemž často je staví přímo do protikladu k jejich tradiční funkci – si pohrává s našimi očekáváními. Někomu to může připadat jako jalová hra, pravděpodobnější však je, že tato komplexnost a překvapivost diváka do hry vtáhne a pohltí. Inspirativnost tohoto prostoru potvrdil významný malíř minulého století Mark Rothko, který prohlásil, že vestibul a zdi obklopující schodiště ovlivnily jeho slavný cyklus maleb Seagram Murals.
Petr Jechort, Foto: Andrea Cejnarová