S úspěchem mise Artemis II, která po více než 50 letech (konečně) znovu oblétla našeho souputníka — Měsíc —, narostla Jaredu Isaacmanovi křídla a NASA závažné úkoly. Ambiciózní plány na vybudování stálé lunární základny poblíž jižního pólu Měsíce znamenají mimo jiné investovat během příštích sedmi let cca 20-30 mld. USD do báze s obytnými a vědeckými sekcemi, s tlakovými průzkumnými rovery a s jadernými energetickými systémy.
Zdá se, že sny vizionářů a vědeckých nebo i vojenských týmů o Měsíci se konečně realizují. Vypadá to tak, že nejen technologicky, ale i z ekonomického pohledu doba dozrála. A pochopitelně, podstatnou roli hraje velmocenská politika. Je pravděpodobné, že kolem jižního lunárního pólu bude ve 30. letech poněkud „těsno“. Svou stálou základnu tam chtějí postupně vybudovat i Číňané s Rusy a spol. ve stejném časovém období. Navíc se ozývají také evropské hlasy, že by snad i ESA mohla nejen přispět v rámci Artemis, ale jít i svou vlastní cestou.
Národní imperativ: návrat na Měsíc!
Od svého potvrzení do funkce administrátora NASA v prosinci 2025 postupuje Jared Isaacman drsně a rychle. Jeho přelomová iniciativa Ignition („zapálení“, „zažehnutí“) hodlá vynaložit 20 mld. USD na vybudování stálé lunární základny, předpokládá přistání na Měsíci s posádkou každých šest měsíců a pozor: 30 robotických lunárních misí počínaje rokem 2027. NASA se tak opět zavázala k dosažení téměř nemožného.
Ovšem Isaacman je přesvědčen, že USA vysadí své astronauty na Měsíci dříve než Číňané, kteří zatím mlhavě hovoří o přistání tchajkonautů „do roku 2030“. A dělá vše pro to, co jako administrátor NASA může. Zejména při sérii jednání s dodavateli NASA, kteří si za minulých 20 let zvykli na „lážo plážo“ při vývoji a realizaci kosmických zakázek.
Při nedávné debatě pro agenturu Bloomberg o závodu s Čínou na Měsíci se do nich už po několikáté pustil dost ostře: '
„Říkám průmyslu — teď se sjednoťte! Vše, za co lobbujete, musí být v zájmu amerického národního imperativu vrátit se na Měsíc. Pokud ne, pokud uvidíme, že Číňané dorazí na Měsíc dříve než Amerika, budu třeba propuštěn. Dobrá, budu dejme tomu doma, ale budu sledovat v televizi, jak vás všechny předvedou před Kongres, abyste se zodpovídali…“
Isaacman také dodal, že vidí NASA tak, že „všichni jsou teď opravdu nabití energií“, ale že zaměstnanci si také uvědomují, že dlouhodobý plán na vybudování měsíční základny je cesta minimálně na několik let. Že by se v NASA vytvořila atmosféra 60. let minulého století, kdy se rozvíjel legendární program přistání na Měsíci v programu Apollo?
Při setkání s průmyslníky ve Washingtonu v polovině dubna Isaacman zdůraznil, že pro začátek si představuje vysílání dvou misí na Měsíc ročně, aby položily základy střídavého pobytu astronautů na povrchu Měsíce, kde by prováděli výzkum a vyvíjeli technologie potřebné i pro budoucí lety na Mars. Zdůraznil, že základna bude budována postupně, aby podpořila cíle agentury mít na povrchu Měsíce dlouhodobou přítomnost.
„Počáteční fáze budou vypadat spíše jako staveniště a to je v pořádku,“ řekl Isaacman. „Tento revidovaný, krok za krokem realizovaný přístup k poznání, snižování rizika a získávání sebevědomí je přesně to, jak NASA v 60. letech minulého století dosáhla téměř nemožného,“ zdůraznil Isaacman s odkazem na program Apollo. „Ale tentokrát nejsou cílem ‚vlajky a stopy‘. Tentokrát je cílem zůstat! Úspěch bude tentokráte měřen ‚v měsících, nikoli v letech‘, na průběžných krocích, kdy Artemis vedená USA hodlá tohoto cíle dosáhnout dříve než Čína, která chce své astronauty vysadit na povrchu Měsíce do roku 2030. Očividně nechceme prohrát,“ konstatoval Isaacman.
Prohrát nechce nikdo
Jednou z největších výzev NASA je pravidelný letový rytmus. Protože Artemis II je už zpět na Zemi, je třeba komponenty příští mise Artemis II sestavit rychle, jako základ pro rychlejší starty v nadcházejících letech.
Mezi misemi Artemis I a II uplynulo přibližně 3,5 roku. To už v současné situaci nelze připustit. Zkušební let Artemis III, který má otestovat lunární přistávací modul či moduly od SpaceX a/nebo Blue Origin, má startovat už v příštím roce, byť, jak se ukazuje, zřejmě až v posledním kvartálu. Vyjde-li tato sázka do artemisní loterie, Artemis IV se vydá na Měsíc v roce 2028, přičemž není jisté, zda vyjde představa Isaacmana o druhém výsadku na Měsíci s Artemis V.
Jak jsme předeslali, vize Ignition zahrnuje také přípravné práce prostřednictvím robotických dopravních modulů, které mají od příštího roku startovat až jednou měsíčně a prozkoumat eventuální přistávací plochy jižního pólu Měsíce — sbírat data o teplotních extrémech, vlastnostech půdy, problematiku komunikace, a připravit tak lidský výsadek.
To ovšem může být jen Isaacmanova iluze. Otázka zní, zda to budou výrobci stíhat.
NASA plánuje už v letošním roce až čtyři mise přistávacích modulů, a to od společností Astrobotic, Blue Origin, Firefly Aerospace a Intuitive Machines, ačkoli grafy zobrazené při vyhlášení Ignition ukázaly pouze dvě předpokládaná přistání pro tento rok.
I přes tento prudký nárůst vyvolaly plány NASA skepticismus v průmyslu, a to vzhledem k nedávným startům a času potřebnému k vývoji přistávacích modulů.
Pravdou totiž je, že zatímco čínské moduly projektu Čchang-e dosáhly svého cíle (např. Čchang-e 6 z května 2024 s úspěšným 1. odběrem vzorků regolitu z odvrácené strany Měsíce), americké zatím mají dost špatné skóre 1:3.
Například pokusy realizované společnostmi Astrobotic Technology (Peregrine Mission One) či IM (Intuitive Machines) pro NASA prostřednictvím programu CLPS (Commercial Lunar Payload Services) měly smůlu. Tak Peregrine Lunar Lander 01 se ani nedostal na dráhu k Měsíci a 18. ledna 2024 shořel v zemské atmosféře.
IM-1 Odysseus byla další robotickou misí na Měsíci realizovanou společností IM v únoru 2024 s využitím lunárního modulu Nova-C. Po kontaktu s povrchem Měsíce se přistávací modul naklonil do úhlu 30°, protože se mu ulomila jedna ze šesti přistávacích podpěr. Bylo to sice první americké měkké přistání na Měsíci po více než 50 letech, ale nepříliš zdařilé.
Podobně dopadl i druhý modul IM-2 nesoucí experimenty sponzorované NASA a komerční rovery (Yaoki, AstroAnt, Micro-Nova a MAPP LV1) atd. Ten „přistál“ 6. března 2025, ale opět na boku, neboť stejně jako při misi IM-1 selhal výškoměr Atheny a podpěry.
Teprve Blue Ghost Mise I Firefly Aerospace, který měkce přistál 2. března 2025, se stal prvním americkým komerčním robotem, který úspěšně plně dokončil měkké přistání na Měsíci.
Isaacman mimo jiné s jakýmsi pochopením řekl, že ne každá robotická mise uspěje. „Chceme vysadit hodně modulů a je asi v pořádku, když se něco rozbije. Budeme se to učit…“
Od koho? Od Číňanů?
Pozornost se nyní upírá na Blue Origin a zkušební komerční demonstrační misi zvanou Pathfinder II. Blue Moon Mark 1 s názvem Endurance (MK1-SN001) je první ze dvou testovacích misí, které ověří technologie potřebné pro lunární modul MK-2. Ovšem ten by měl být podle původních plánů Artemis operační až kolem roku 2030. Endurance prověří klíčové systémy, včetně pohonných systémů, tedy motoru BE-7, jeho kryogenního paliva, avioniky, kontinuální komunikace se Zemí a přesnosti přistání na 100 m.
Část instalovaného vybavení pro podporu života bude na této misi cestovat jako příprava na první pilotovaný let, který by se ovšem mohl odehrát ve verzi MK-1.5. Jde o upravenou verzi modulu MK-1 s kabinou pro tříčlennou posádku, což je Blue Origin navržená kompromisní architektura, realizovatelná už pro testy mise Artemis III. Lander převyšující svými rozměry lunární moduly Apolla nabízí šanci k přistání Američanů na Měsíci ještě před Číňany v roce 2028. MK-1,5 by byl dopraven cislunárním transportérem na nízkou oběžnou dráhu Měsíce (LLO) a po dokončení mise by opět vystoupal na LLO, kde by se k němu připojil další remorkér a posléze kosmická loď Orion. Tato varianta mj. eliminuje potřebu přečerpávání pohonných hmot v kosmickém prostoru, což ji zvýhodňuje oproti Starship HLS, která má potřebovat minimálně šest tankerů ke stejnému účelu — přistání na Měsíci. Nicméně zahrnuje start čtyř raket New Glenn s remorkéry.
Pokud Endurace uspěje, mohl by MK-l dopravit v příštím roce na Měsíc i mnohokráte odkládaný (dokonce na čas i zrušený) vědecký rover VIPER (volatiles investigating polar exploration rover), který bude hledat vodní led na jižním pólu Měsíce — klíčový zdroj pro budoucí základny.
Želízko v ohni také nadále drží Muskova společnost SpaceX, pro kterou je rozhodujícím krokem k orbitálním a lunárním letům let č. 12 — jinak první start nejnovější verze Starship V3. Ta už má během tohoto roku vyzkoušet i ono rizikové tankování kryogenních látek v beztíži.
Všichni na jižní pól
Ne, nejde o Roalda Amundsena a jeho souboj s Britem Robertem Scottem. Tentokráte jde o prestiž a zájmy USA a Číny. Od roku 2032 by se měli na americké lunární základně střídat směny astronautů každého půl roku, podobně jako dnes na ISS. Od roku 2032 by měly k základně putovat astronauti každého půl roku. Výsledkem programu Artemis má být trvale obydlená stanice fungující podobně jako polární výzkumné základny na Zemi. A perspektivně se má rozšiřovat, až zde vznikne lunární městská kolonie. Obdobné plány má i ČLR.
Vybranou lokalitou je lunární jižní pól, oblast, která má podle současných vědeckých poznatků ukrývat vodní led v trvale zastíněných kráterech, což je klíčový zdroj pro budoucí lidskou existenci na Měsíci. Ještě před nějakými 20 lety jsme žili v domnění, že Měsíc je pustá, suchá a vyprahlá krajina. Pravda, už v pátek 13. listopadu 2009 zveřejnila NASA podrobnější výsledky dopadu sondy LCROSS (Lunar Crater Observation and Sensing Satellite) na lunární povrch s tím, že data ze spektrometru obsahovala páru a jemný prach. Výsledky však nebyly zcela průkazné, neboť mohly prokazovat přítomnost vody, ale také jiné sloučeniny (např. hydroxylu).
Důkazy, že by se zde opravdu vodní led mohl nacházet, potvrdila teprve v srpnu 2018 NASA s tím, že nejvíce vodního ledu se nachází právě v kráterech jižního pólu. A to na základě údajů přístroje Moon Mineralogy Mapper, který Měsíc mapoval z indické sondy Čandraján-1, která odstartovala už v roce 2008!
Terén na jižním pólu je však mnohem náročnější než relativně hladké rovníkové lokality navštívené během programu Apollo, s prudkými svahy, členitými horami a extrémními světelnými podmínkami. Obtížně přístupný a velmi členitý, což zvyšuje riziko pro přistání. Navíc na odvrácené straně není přímé spojení se Zemí a je nutné používat komunikační retranslační družice.
Nicméně polární oblasti nabízejí několik výhod — nacházejí se zde krátery s trvale zastíněnými oblastmi obsahujícími vodní led, okraje kráterů jsou vystaveny téměř nepřetržitému slunečnímu světlu, což je ideální pro výrobu energie a nachází se zde také obrovská, geologicky velmi zajímavá pánev South Pole-Aitken, největší známá impaktní struktura na Měsíci.
Je ovšem možné, že ledu bude na dně kráterů méně, než se počítá — nebo se nachází až ve větších hloubkách. Poslední výsledky pátrání aparaturou ShadowCam nesené jihokorejskou sondou Danuri jsou varováním. Přístroj nenašel žádné důkazy o větších plochách ledu nad hranicí detekce (20 až 30 % v hornině podle hmotnosti). Skutečnou odpověď poskytne až detailní průzkum několika oblastí přímo na místě, například už zmíněným roverem VIPER.
Pravda, měnit plány je ještě čas, ale pro Američany i pro Číňany je cílem lunární jižní pól. A mohl by z toho být souboj o vodu.
Tři fáze báze Artemis
Američtí politici čím dál častěji označují lunární program za součást strategického závodu velmocí. Měsíc už není pouze vědeckou destinací, ale také potenciálním geopolitickým prostorem budoucnosti. Pokud vše půjde podle představ americké kosmické agentury, vznikne do roku 2036 na jižním pólu Měsíce stálá základna, energeticky zabezpečená jaderným reaktorem o výkonu cca 20 kW. Elektřina bude potřeba nejen pro obytné moduly, ale také pro těžbu ledu, výrobu kyslíku, paliva pro rakety, komunikaci či nabíjení vozidel.
Základna by zahrnovala dálkové drony, více zdrojů energie, sofistikovanou komunikaci, trvalé habitaty, vědecké laboratoře, místní výrobu atd. K dosažení tohoto cíle bude NASA spolupracovat s širokou škálou průmyslových partnerů schopných posílat středně velké i velké náklady na povrch Měsíc. Není proto šokujícím zvažovaný počet startů těžkotonážních raket (např. Starship a New Glenn).
Plán počítá s téměř 80 starty raket do roku 2036, dále s více než 70 lunárními přistáními, 10 lunárními vozidly (rovery) pro pohyb astronautů na povrchu a desítkami dalších zařízení, která musí teprve být specifikována a připravena poskytnout člověku co nejpřijatelnější životní podmínky.
Carlos Garcia-Galan, který dříve působil v NASA jako zástupce programového manažera zrušené stanice Gateway, byl nyní jmenován vedoucím iniciativy Moon Base.
Ve své březnové prezentaci uvedl, že lunární základna bude zřízena ve třech fázích, přičemž NASA využije kombinaci dodavatelů, především prostřednictvím rozšířeného programu CLPS 2 (Commercial Lunar Payload Services). Každá z těchto tří fází by stála přibližně 10 mld. USD.
První fáze, která proběhne do roku 2028, by měla mimo plánovaná pilotovaná přistání zahrnovat 21 robotických přeprav cca 4 t nákladu, včetně roveru VIPER, který by hledal lunární zdroje; čtyři reaktivní drony (tzv. Hoppery) projektu Moon Fall, které dokážou cestovat až 50 km a dosahovat oblastí obtížně přístupných pro lidi; počáteční verzi (nehermetizovaného) terénního vozidla schopného fungovat až 150 hodin bez slunečního svitu a také radioizotopové topné jednotky pro budoucí habitaty. Během této fáze se NASA také pokusí vytvořit dvě konstelace lunárních orbitálních komunikačních satelitů.
V rámci druhé fáze, která (snad) proběhne v letech 2029—2032, se NASA bude snažit zajistit místo pro lunární základnu. To zahrnuje rozvoj prvních habitatů a infrastruktury „podporující pravidelné operace astronautů na povrchu. Tato fáze by měla zahrnovat 27 přistání se součtovou hmotností 60 t. Dopravované náklady by zahrnovaly větší, tlakové rovery, solární a jaderné zdroje energie pro povrchové aktivity, věže pro komunikaci, rýpadla pro těžbu surovin apod. Což nebude v šestinové lunární přitažlivosti nijak jednoduché. Ostatně se počítá i s uložením habitatů pod izolační vrstvu lunárního regolitu.
Závěrečná fáze (od roku 2032 do roku 2036), proběhne-li podle aktuálního plánu, vybuduje habitaty pro dlouhodobou lidskou přítomnost, tedy komplex podporující pobyt čtyř astronautů v rámci čtyřtýdenních, později půlročních misí. To zahrnuje jaderné a solární energetické systémy, hermetická i robotická vozidla včetně strojů pro přípravu stavebních míst, komunikační síť podobnou mobilním telefonům, lunární GPS systém a „souhvězdí“ lunárních pozorovacích a komunikačních reléových satelitů. Během 28 výsadků by NASA usilovala o dopravení asi 150 t nákladu na povrch, včetně jaderného reaktoru. A co je důležité, v plánu je vybudování „průmyslové čtvrti“ pro podporu výroby na místě a schopnosti dopravovat stovky kilogramů na Zemi, to jest vědecké experimenty či kritický hardware a lunární materiály.
Plán Artemis Moon Base se samozřejmě vyvíjí a konkretizuje. Řada plánovaných zařízení se teprve vyvíjí. Např. se i uvažuje o využití dvou už zhotovených modulů stanice Gateway v počáteční fázi výstavby základny. Paradoxní je, že uskladněné moduly, pohonný PPF i obytný HALO‚ jak přiznali i v Northrop Grumman, rezaví a dodavatel Thales Alenia Space to poněkud bagatelizuje.
„Měsíční základna se neobjeví přes noc,“ řekl Isaacman. „Během příštích sedmi let investujeme přibližně 30 mld. USD a budeme ji budovat skrze desítky misí, ve spolupráci s obchodními i mezinárodními partnery. Selhání nepřichází v úvahu, pokud jde o to, jak se před Čínou vrátit na povrch Měsíce.“
OK. Ale agentuře NASA ke splnění toho cíle ještě chybí pár „maličkostí“, přistávací moduly a lunární skafandry od Axiom Space, jejichž alternativy už má Čína odzkoušeny. Ta ale na druhé straně ještě nemá prověřenou operační nosnou raketu CZ 10.