Možná si ze školy pamatujete, že máme v očích dva typy buněk, které vnímají světlo: čípky a tyčinky. Čípky se u nás lidí vyskytují ve třech variantách, u jiných skupin obratlovců ale i jen ve dvou, či naopak ve čtyřech. Ve všech případech jsou však specializovány na vnímání základních barev (u nás tedy červené, zelené a modré i jejich odstínů).
Ovšem fungují pouze tehdy, když je dost světla, tedy zjednodušeně řečeno za dne. V noci jsme odkázáni na tyčinky, jichž máme jen jeden jediný typ – a proto při nedostatku světla barvy v podstatě nedokážeme rozpoznat. Všichni „vyšší živočichové“ jsou tedy potmě barvoslepí.
Tento systém jsme jako v podstatě téměř celé naše oko zdědili po dávných předcích, kteří žili a vyvíjeli se ve vodním prostředí. (Což je mimochodem důvod, proč máme z „konstrukčního hlediska“ nelogický systém oka naplněného tekutinou, ve kterém se na rozhraní vzduchu a vody láme světlo, což snižuje ostrost vidění.) 
Existují některé druhy ryb, které mají tyčinky dvojího typu a ve tmě se tedy orientují lépe. Ale při vhodné kombinaci evolučního tlaku, náhody a dostatku času dokáže oko obratlovců mnohem více, jak ukazuje práce české bioložky Zuzany Musilové a jejích kolegů, která se objevila v jednom z květnových vydání světoznámého časopisu Science.
Autoři v ní demonstrují, že v hlubších oblastech moře žijí tvorové, kteří v podmínkách téměř naprosté tmy musejí vidět svět mnohem barevnější než my. Podle jejich analýzy má jinak nepříliš nápadná hlubinná ryba beztrnovka stříbřitá geny pro tvorbu zcela bezprecedentních 38 typů tyčinek.
V principu nejde o úplně neobvyklý kousek, protože vědci při analýzách DNA celkem zhruba stovky hlubinných druhů objevilii další, které mají tyčinky vícero typů, beztrnovka je ovšem naprostý extrém. Pro odborníky představuje tento organismus extrémní případ, na kterém mohou zkoumat a ověřovat, jaké jsou meze možností oka obratlovců.
MODRÁ A ZELENÁ VŠECH TYPŮ
Vědci pak udělali něco, co by doslova před několika lety bylo nemožné: určit jen na základě genetických „písmen“ v jednotlivých genech, jak přesně bude vypadat a tedy jakou vlnovou délku světla bude zachycovat bílkovina, která se podle daného genu vyrábí. Citlivost je dána tvarem bílkoviny, a ten zase tím, z jakých dílů (tj. aminokyselin zapsaných v DNA) se skládá. Díky tomu tedy je i bez pokusu přímo s živými rybami zřejmé, na jaké vlnové délky světla budou jejich oči citlivé.
A výsledek? „Vidění ryb dokonale pokrývá šíři modro-zeleného spektra,“ vysvětluje bioložka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Proč právě to? Beztrnovky žijí v dospělosti v hloubkách zhruba od půl kilometru do jednoho kilometru, kam už jiné světlo než to z modro-zelené části spektra nedoputuje (a ani toho tam samozřejmě není mnoho).
Ve stejné oblasti pak leží i druhý zdroj světla v této oblasti, a to světlo vyráběné jeho samotnými obyvateli, tzv. bioluminiscence. I ta je vyladěna na podobné vlnové délky. Jak proto, aby se světlo šířilo co nejdále, tak také proto, že právě toto světlo vnímají obyvatelé hlubin nejlépe a nejcitlivěji.
Vznik této anomálie, která nemá v biologii obratlovců obdoby, leží podle genetických analýz v době před zhruba 40 mil iony let. Původní gen pro tvorbu tyčinek se v DNA ryb zduplikoval a obě kopie se začaly od sebe postupně odlišovat. Postupně kopií přibývalo, až bylo dosaženo dnešní situace.
Ta je vlastně na pohled možná až přehnaná. Genů je v DNA beztrnovek sice 38, v ulovených rybách jich ovšem naráz „fungovalo“ (tzv. bylo exprimováno) nanejvýše 14. Vědci spekulují, že ryby mají některé geny „zapnuté“ pouze v určitých vývojových stadiích nebo za některých specifických okolností. Je například možné, že některé tyčinky se aktivují třeba pouze během specifického období, třeba když si ryby hledají partnera.
SPEKULACE Z HLUBIN
To je ovšem čistá spekulace, protože o životě hlubokomořských ryb, a to nejen beztrnovek, dnes nevíme prakticky nic. Tento druh podle biologů nikdo ještě nikdy neviděl v přirozeném prostředí. Podobné obyvatele hlubin známe jen z exemplářů ulovených při vědeckých plavbách, které se prakticky bez výjimky dostanou na hladinu mrtvé.
Ani těch samozřejmě není mnoho. Zuzana Musilová s kolegy museli po prvních testech čekat zhruba tři roky, než se jim podařilo sehnat vhodné čerstvě ulovené exempláře. Ty potřebovali, aby u nich mohli zkoumat, které geny v jejich oku skutečně pracují (tedy jsou „zapnuté“) a které ne.
Situace je o to komplikovanější, že dnes není možné s hlubokomořskými rybami pracovat přímo, tedy pracovat s živými exempláři. Snad se někdy v příštích desetiletích objeví možnost dlouhodobého sledování přímo v jejich přirozeném prostředí, či „polozajetí“, doufají dnes biologové. Zatím je ryba, která tmu vidí úplně jinak než my, jen vhodnou ilustrací toho, jak málo známe moře a oceány naší planety a především jejich obyvatele.