Roušky se staly nezbytným doplňkem našeho oblečení, a jak se zdá, budeme je ještě nějakou dobu potřebovat; na trhu se objevily roušky i v podobě nápaditých módních doplňků. Vlastnosti roušek však prodejci v rámci svých nabídek často nekriticky vychvalují. Nejčastěji jsou skloňována slova obsahující prefixoid nano-.
Nanoroušky jsou hitem slibujícím zaručenou, někdy téměř 100% ochranu před nebezpečnými viry. Realita je však trochu jiná. Jak nedávno ukázaly výsledky testů na Technické univerzitě v Liberci (TUL), některé „nanoroušky“ neobsahovaly žádnou nanovlákennou textilii ani žádné nanočástice, které by vylepšovaly vlastnosti roušek. „Je to klamavá reklama. Byl bych rád, aby z českého trhu zmizely nepoctivci, kteří zneužívají situace k osobnímu obohacení. Naše testy by k tomu měly přispět,“ uvedl vědecký pracovník Fakulty strojní TUL Pavel Kejzlar, který se na testování roušek podílel. Česká obchodní inspekce (ČOI) již uvedla, že se bude případem zabývat.
TŘI POHLEDY: FILTRACE, STRUKTURA, ANTIBAKTERIÁLNÍ TESTY
Pro objektivní posouzení účinnosti roušek jsou podle libereckých vědců důležité tři aspekty: účinnost filtrace, struktura, antibakteriální vlastnosti. Z hlediska filtrace testuje roušky Jakub Hrůza z Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace (CxI) TUL. Filtrací se zabývá již léta. Na jaře pomáhal týmům, které se na liberecké univerzitě zapojily do vývoje a návrhu roušek a při současném testování zúročuje své zkušenosti a poznatky z předchozího výzkumu. Testováním struktury roušek se zabývá Pavel Kejzlar z Fakulty strojní TUL. Měření z hlediska filt race, důležité jsou normy U roušek a respirátorů se při filtraci souběžně posuzují dvě v podstatě protichůdné vlastnosti: jak je použitý materiál účinný při záchytu částic a jaký má dýchací odpor. Ideální by byla rouška, která by s maximálním záchytem malých částic (virů) byla dobře prodyšná – tedy měla by minimální dýchací odpor. Každý materiál má přitom své limity a v podstatě platí, že pokud zvyšujeme účinnost proti průniku malých částic, zvyšuje se odpor a tím se zhoršuje dýchání. Vývojáři materiálu vhodného pro roušky musí tedy „balancovat“ mezi těmito dvěma vlastnostmi. Dá se to vůbec? Jakub Hrůza je přesvědčen, že ano. Jsou k tomu ale potřeba jasně definované požadavky, a tedy i normy, podle kterých je možné srovnávat konkrétní materiály.
Virovou pandemii covidu-19 podle něj žádná norma optimálně neřešila. Nabízejí se tak normy pro ochranné pomůcky – respirátory v prašném prostředí (EN149 a další). Ty dbají na to, aby byl člověk chráněný před jemnými prachovými částicemi, které jsou ovšem poněkud větší než bakterie a viry – střední velikost testovaných částic je 600 nm. Respirátor musí mít také určitou životnost, póry v materiálu (mezery mezi vlákny) se tedy nesmějí prachem ucpat.
„Použijeme-li takový respirátor v normálním prostředí, nebude se ucpávat jako někde na stavbě, ale reálná účinnost filtrace bakterií a virů bude nižší a vlastnosti se také mohou vlivem opotřebení zhoršovat,“ říká Jakub Hrůza a připomíná druhou skupinu norem zaměřenou na lékařské roušky, od počátku zaměřené na ochranu proti přímé kapénkové infekci. Takové roušky by měly zachytit kapičky obsažené v dechu i při kašli.
Požadován je minimální odpor, aby se daly roušky dobře prodýchat i po několika hodinách. „Filtrační vlastnosti u těchto roušek jsou ale potlačené. Hovoří se sice o 90–95% záchytu, což na první pohled vypadá při jejich dobré prodyšnosti krásně, musíme si však uvědomit, že normy se týkají záchytu kapiček vody s obsahem virů a bakterií o průměru cca 3 000 nm. Ty jsou z hlediska filtrace obrovské a netýkají se virů ani bakterií volně rozptýlených ve vzduchu. Pro posouzení roušek je proto nutné si ujasnit, jaké částice mají vlastně zachytávat,“ zdůrazňuje Jakub Hrůza. Připomíná, že vzhledem k situaci vyšla začátkem listopadu nová norma, která zohledňuje aktuální požadavky při použití pro širokou veřejnost.
(Celý článek naleznete v aktuálním vydání Technického týdeníku.)