Textilní průmysl je všeobecně považován za jednoho z největších znečišťovatelů životního prostředí. Jako důkaz se uvádějí hromady vyhozeného textilu na skládkách i znečištěná voda a v současnosti k těmto známým rizikům přibyl i problém mikroplastů. Za mikroplasty se označují fragmenty jakéhokoli typu plastu o délce menší než 5 mm, ale jejich přesná definice dosud není zcela ustálena. Díky ekologickým aktivistům je problém mikroplastů široce medializován jako důkaz kontaminace naší planety. Hodně se poukazuje na mikroplasty v potravinovém řetězci, především v tělech zvířat, které jíme. Podstatně více jich je ale ve vzduchu, kam se uvolňují prakticky ze všech typů textilií: z oděvů, z bytových textilií ale i z technických textilií používaných v automobilech nebo v geotextiliích.
Aktuálními problémy spojenými s textilem zaměřenými na ekologii se dlouhodobě zabývá profesor Jakub Wiener z Katedry materiálového inženýrství Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Upozorňuje, že mikroplasty jsou rizikové tím, že vstupují do přírodních ekosystémů. Poločas jejich existence v životním prostředí je ovlivněn rozměry částic, jejich chemickým složením, teplotou, zářením a interakcí s živými organismy. Mikroplasty se obecně rozkládají velmi pomalu a vykazují vysokou schopnost akumulace v živých organismech. Položili jsme mu na toto aktuální téma několik otázek.
Mikroplasty trápí ekology, ale vy ten termín nepoužíváte?
Máme-li se vyjadřovat přesně, tak částice, které jsou emitovány textiliemi, neodpovídají ve většině případů definici mikroplastů. Pojem mikroplasty zavedli ekologové, aby kvalifikovali malé úlomky například polypropylénu nebo polyetylenu, vznikajících jako důsledek průmyslové výroby velkého množství plastů. Já pro textil raději používám přesnější termín mikropolymery, protože vlákenné polymérní mikročástice, které se uvolňují z textilu, neodpovídají definici plastů. To ale neznamená, že jsou méně škodlivé než polyetylén. Textilní vlákna totiž obsahují řadu pomocných škodlivých látek - jsou to různá barviva a chemikálie, jako například oxid titaničitý a podobně. Tyto vlákenné částice se udrží poměrně dlouho ve vzduchu a je riziko, že je vdechneme. Jsou to látky na základě polymerů s dlouhou rozpustností, a proto v lidském těle dlouho zůstávají, ale neodpovídají definici mikroplastů. Pro zjednodušení je můžeme nazývat textilní mikroplasty, které se uvolňují v celé řadě aplikací a procesů, týkajících se textilií - od běžného nošení až po údržbu. Nejvíce se jich uvolňuje při praní a do vzduchu se dostávají při sušení textilií.
Mikroplasům se věnujete ve svém výzkumu. S jakými výsledky?
Zdroji textilních mikroplastů se zabýváme dlouhodobě. Zkoumáme kde, jak a v jakém množství se uvolňují a jaké je jejich spojení s textilem. Vypracovali jsme přesné analytické metody založené na počítačové obrazové analýze, například po zachycení na filtru dokážeme vlákenné mikroplasty opticky separovat a přesně kvantifikovat z hlediska rozměrů, tvarů a počtu. Snažíme se dát množství uvolněných mikroplastů do souvislosti se strukturou textilií - například s chlupatostí textilie. Reálně jsme schopni určit podmínky, za jakých se uvolňuje nejvíce vlákenných mikroplastů z hlediska technologie, materiálu nebo konstrukce textilií. Je to velmi aktuální problém, kterému se chceme nadále intenzivně věnovat, protože vlákenné mikroplasty, jsou podstatou znečištění odpadních vod a okolního prostředí. To znamená, že musíme vědět, kolik textilie obsahuje mikroplastů za daných podmínek. Na toto téma jsme letos podali projekt agentuře GAČR, ve kterém se zaměříme na sledování, kvantifikaci a analýzu textilních mikroplastů z hlediska emise. Pokud naše zkušenosti v této oblasti budou více využívat výrobci a dovozci textilií, bude možné počet vlákenných mikroplastů v našem okolí razantně snížit.
Můžete konkrétněji popsat zdroje textilních mikroplastů?
Každá textilie je zdrojem vlákenných mikroplastů, jde jen o rychlost jejich vzniku a emise do okolí. Vytvořit komplexní model popisující emisi mikroplastů za libovolných podmínek je velmi náročné a podle mého názoru nemožné. Reálným cílem je nalezení jejich významných zdrojů v našem okolí a tyto zdroje minimalizovat či raději zcela eliminovat. Na emisi mikroplastů má vliv mechanismus vnějšího působení na textilie a konstrukce textilie. Textilie musí být popsána od chemického základu (polymeru), přes průměr a délku vláken a technologii výroby příze a konstrukci plošné textilie a její uplatnění v hotovém výrobku. Pokud se zaměříme například na příze, tak můžeme sledovat její zaplnění, chlupatost a zákrut skaní (skaní je úprava příze, při které se spojují a zakrucují dvě nebo více nití dohromady - poznámka redakce). Zatím máme jen předběžné závěry, ale už nyní můžeme říci, že z hladké „uzavřené" textilie (klouzavý materiál jako je běžná podšívková tkanina) se za běžných podmínek téměř žádné vlákenné mikroplasty neuvolňují. Naopak „otevřená" textilie s vysokou porozitou, měkkostí a chlupatostí má vlákna méně vázaná ve struktuře a má větší sklon ke žmolkování, které bývá standardně doprovodným jevem emise vlákenných mikroplastů. Tyto zmíněné souvislosti platí pro běžné textilie, ale existují řešení, pomocí nichž jde vyrobit textilie měkké a hřejivé s minimální emisí vlákenných mikroplastů. Každý typ textilního materiálu, který je vystaven vnějšímu prostředí, je větším či menším emitorem vlákenných mikroplastů. Pokud necháme textilii rozložit v přírodě, tak rozklad vede obvykle přes tyto rizikové vlákenné mikroplasty. To znamená, že se každá textilie v životním prostředí může stát jejich dlouhodobým zdrojem.
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)