Větrné elektrárny jsou pro mnohé symbolem čisté energie. Jenže donedávna měly skrytý problém. Jejich lopatky, vyrobené z kompozitních materiálů, nebylo možné recyklovat. Miliony tun materiálu tak končily, a v části světa stále ještě končí, na skládkách. Situace se ale rychle mění. Nové technologie a regulatorní tlak EU otevírají cestu k plné circularitě jednoho z klíčových průmyslových odpadů příštích dekád.
Společnost BladeBridge ve spolupráci se skupinou Energia Group znovu využila vyřazenou lopatku větrné farmy Meenadreen na stezce v jižním Donegalu. Lopatka o délce 25 m byla proměněna v příjemné místo odpočinku podél oblíbené turistické stezky Leghowney Loop. Projekt zahrnuje lavičky s integrovanými piknikovými stoly a pamětní sochu/přístřešek věnované Jimmymu Kellymu, klíčovému členovi původních operací elektrárny Meenadreen
Větrná turbína je z 90 % recyklovatelná: ocelová věž, převodovka, kabely i betonové základy mají zavedené recyklační cesty. Lopatky ale povětšinou psaly jiný příběh. Musí být relativně lehké, ale značně odolné, a proto jsou vyráběny z termosetových kompozitů. Tedy v podstatě ze skelných nebo uhlíkových vláken zalitých v epoxidové pryskyřici. Záměrně jsou navrženy tak, aby vydržely 20—25 let v extrémních podmínkách, a právě proto je tak obtížné je na konci životnosti rozložit.
Historicky velká část vyřazených lopatek proto končila na průmyslových skládkách. Národní laboratoř pro obnovitelnou energii (NREL) Spojených států odhaduje, že jen v USA je ročně vyřazeno na 3 000 až 9 000 turbínových lopatek, přičemž do roku 2040 se toto číslo zvýší na 10 000 až 20 000 ročně. Celosvětově lze aktuálně tato čísla násobit zhruba pěti.
Do roku 2050 se tak podle odhadů časopisu Nature v EU akumuluje celkem 43 mil. t materiálu z vyřazených lopatek.
V Evropě se ale skládkování lopatek stalo v posledních letech fakticky neakceptovatelným — řada zemí přijala národní zákazy (Německo, Finsko, Nizozemsko, Francie). Evropský parlament požadoval zákaz skládkování lopatek po roce 2025. Od 1. ledna 2026 proto vstoupil v platnost dobrovolný závazek zákazu skládkování přijatý průmyslovým sdružením WindEurope, jehož signatáři jsou výrobci i provozovatelé z celé Evropy.
Mimo Evropu však situace vypadá jinak. V Brazílii, v Číně, a dokonce i v části USA jsou průmyslové skládky stále legální a ekonomicky dostupnou volbou. Studie MDPI Sustainability z roku 2025 porovnávající brazilský trh ukázala, že skládkování 1 t lopatek vychází na přibližně 60 USD, zatímco alternativní metody jsou násobně dražší. Ekonomická rovnice zatím nevychází ve prospěch recyklace nikde.
Proč jsou lopatky problematické
Epoxidová pryskyřice, která drží vlákna pohromadě, je termoset, což znamená, že na rozdíl od termoplastů ji nelze roztavit a přetvarovat. Vlákna a pryskyřice jsou spolu chemicky propojeny tak pevně, že jejich oddělení vyžaduje buď extrémní teploty, agresivní chemikálie, mechanické drcení, nebo kombinaci těchto přístupů.
Pojďme si ale jednotlivé možnosti recyklace probrat podrobněji.
Mechanická recyklace
Lopatky se mechanicky drtí na granulát nebo prášek, který lze přimíchávat do jiných materiálů, například jako plnivo do betonu či asfaltu. Kupříkladu čínský výzkumný tým z Institutu chemie v Lan-čou vyvinul postup drcení a chemické úpravy lopatek pro použití v asfaltových směsích. V roce 2024 byl tento materiál poprvé použit přímo při stavbě dálnice v severozápadní Číně — pět měsíců po pokládce se na vozovce neobjevily žádné praskliny ani vyjeté koleje.
Při mechanickém drcení, což je metoda nejjednodušší, vznikají vlákna s možností dalšího využití. Jsou kratší a mají nižší mechanické vlastnosti než původní materiál, navíc s rizikem vzniku mikrovláken a mikroplastů, které jsou rovněž považovány za velký environmentální problém. Mechanická recyklace podle studie evropského projektu REFRESH (smart dismantling, sorting and recycling of glass fibre reinforced composite from wind power sector through holistic approach — inteligentní demontáž, třídění a recyklace kompozitů vyztužených skleněnými vlákny ze sektoru větrné energie prostřednictvím holistického přístupu) však z hlediska posuzování životního cyklu (LCA — life cycle assessment) dosahuje pouze 2% snížení environmentálního dopadu oproti skládkování.
Termální recyklace
Mnohem slibnější metodou, byť dražší, je využití tepelných procesů (pyrolýzy či mikrovlnné pyrolýzy), které pryskyřici při vysokých teplotách (obvykle 450—700 °C) rozloží, čímž se uvolní skleněná nebo uhlíková vlákna v použitelné formě.
Podle výše zmíněné studie EU pyrolýza dosahuje 71% snížení klimatického dopadu oproti spalování, mikrovlnná pyrolýza pak 72% snížení. Obě metody tak splňují mezinárodní normy určující pravidla pro posuzování životního cyklu produktu (ISO 14040 a 14044).
(Kompletní článek naleznete v aktuálním vydání Technického týdeníku.)