Když budete jezdit pravidelně na elektrokole, jak moc to prospěje vaší kondici? Dá se to považovat za cvičení? Může a nemusí, naznačuje výsledek nové praktické studie, která porovnává fyziologickou zátěž cyklistů na elektrokolech a na standardních silničních kolech během simulovaného dojíždění.
Výzkum, kterého se zúčastnili jezdci bez zkušeností na elektrokolech, zjistil, že většina z nich sice zvládne dojíždění na elektrokole rychleji a s menší námahou než na standardním kole, jejich dechová a srdeční frekvence se však ve většině případů zvýší natolik, že si i smysluplně zacvičí. Výsledky mají mimořádnou relevanci v současné době, kdy se počet elektrokol (nejen) v Česku zvyšuje exponenciálně.
Většina lidí v průzkumech se zaměřením na dojíždění do práce odpovídá, že cestování na kole vyžaduje příliš mnoho času, potu a je spojeno s rizikem nehody. Současně však rostou dlouhodobě počty těch, kdo mají zájem o zlepšení svého zdraví a chtějí méně zatěžovat životní prostředí.
Obojí jim mohou teoreticky splnit právě elektrokola. Jsou lákavým technologickým kompromisem. Pomáhají cyklistovi poměrně málo, dá se to přirovnat k jízdě s větrem v zádech. Míra podpory bývá volitelná, podle české legislativy je ovšem omezena rychlostně, do 25 km/h. Při vyšších rychlostech motor nepomáhá vůbec. (Zároveň výkon pohonné jednotky v elektrokole nesmí překročit 250 W a celkové napětí elektrického systému nesmí být vyšší než 48 V, ale to není v tomto ohledu až tak důležité.)
JÍZDA POD DOHLEDEM
Je jasné, že na elektrokole se do cíle dostanete rychleji — a také méně zpocení. Zda si přitom také dostatečně potrápíte tělo, to je méně jasné. Odpovědět se pokusili autoři studie, která byla v březnu 2021 publikována v časopise Translational Journal of the American College of Sports Medicine. Nabrali 30 místních mužů a žen ve věku od 19 do 61 let a pozvali je do fyziologické laboratoře, aby zjistili úroveň jejich fyzické zdatnosti. K tomu ještě účastníci vyplnili dotazník, který sledoval jejich postoj k elektrokolům i mobilitě obecně, především dojíždění do práce. Poté všechny dobrovolníky vybavili standardním silničním kolem a elektrokolem a požádali je, aby na každém z nich ujeli svým vlastním tempem tři míle (tedy zhruba 5 km). To je podle autorů studie typická vzdálenost pro dojíždění na kole v USA. Cyklisté šlapali na rovném okruhu jednou na silničním kole a dvakrát na elektrokole. Při jedné z jízd měli kolo nastaveno na nízkou úroveň asistence šlapání, při druhé jízdě motor posílal do pedálů více než 200 W. Po celou dobu jízdy měli dojíždějící na sobě snímače srdečního tepu a obličejové masky pro měření spotřeby kyslíku.
(Celý článek si můžete přečíst v aktálním vydání Technického týdeníku.)