Chcete vidět zeměkouli z velké výšky a nestačí vám 10 km v dopravním letadle? Prosím, pokud máte ušetřeno, máte šanci. A dokonce možnost vybrat si mezi balonem, suborbitální raketou či kosmickou lodí. Výška, do které se dostanete, ovšem nezávisí jen na výškoměru, ale také na velikosti sloupce vašich peněz. Pardon, amerických dolarů.
Zdá se, že stovky a možná až tisíce lidí nevědí co s penězi, i zatoužily vidět matičku Zemi z co největší výšky. A nemusí za tím být vždy touha po hvězdách, jaká hnala snílky-raketčíky a tedy zakladatele kosmonautiky v poválečných létech (myšlena II. světová válka...) zběsilým tempem až na Měsíc. Dnes už asi není hlavní motivací jen touha po vesmíru, po dobrodružství, ale zřejmě i jistá společenská prestiž. Proč si třeba nevyzkoušet „skok“ na hranici kosmického prostoru cca do 100 km v raketě New Shepard společnosti Blue Origin Jeffa Bezose a užít si pět minut beztížného stavu jako kdysi průkopník Alan Shepard, první Američan v kosmu (květen 1961)? Nebo (snad) v raketovém letounu VSS Unity dalšího multimilionáře Richarda Bransona, když na to máme?
Že do vesmíru, a dokonce i na Mezinárodní kosmickou stanici, létají turisté, na to už jsme si zvykli. Nejdříve zhruba za 20 milionů, dnes až za 50 milionů USD. A někdy, jako např. v případě letu Ax-1 společnosti Axiom Space, se posádka čtyř „komerčních“ astronautů snaží na ISS udělat i něco pro vědu.
A pak jsou tu i nadšenci, „astronauti- amatéři“, jako jistý Jared Isaacman, kterého let Inspiration 4 v září 2021, tj. let prvních zcela neprofesionálních astronautů, zakoupený u SpaceX, tak velice nadchl, že si chce zaletět i k Měsíci.
ODSKOK JEN DO STRATOSFÉRY
Pokud máte hlouběji do kapsy nebo vám stačí výška „pouhých“ 30 km, můžete se vydat na výlet se společností Space Perspective. Za pakatel: 125 000 dolarů. Háček je ovšem v názvu startupové společnosti, tedy v použití slova „space“. Do vesmíru se prostě v gondole jejich balonu zvané Space Lounge nepodíváte. Zato budete do výšky pod kopulí stratosférického balonu stoupat v luxusem vybavené kabině Spaceship Neptune pár hodin a můžete si hovět v hlubokém křesle s 360° výhledem z panoramatických oken (každé je 0,56 m široké a 1,54 m vysoké) a kochat se už viditelným zakřivením naší planety. Nebo si dát u minibaru nějaký ten drink či toust a korzovat kolem. Sezení může být konfigurováno dokonce i pro svatební hostinu či večeři pro dva... Atmosféru pohody a nádherného výhledu na plovoucí oblaka a kontinenty doplní do fialova ztlumené osvětlení. A abych nezapomněl, Wi-Fi připojení k internetu bude!
Kabina Spaceship Neptune může nést pilota a osm pasažérů. Obrovský, 200 m vysoký balon, do kterého se málem vejde Eiffelova věž nebo fotbalový stadion, má být plněný vodíkem, který je dostupnější, recyklovatelný a levnější než helium. Pravda, je poněkud třaskavější, ale společnost se zaklíná letitými zkušenostmi z konstrukce balonů pro různé státní organizace včetně armády a NASA, osvědčenými při vynášení vědeckých přístrojů, dalekohledů a dalších těžkých, na vibrace citlivých aparatur. Toto „soulodí“ zahrnuje i záchranný přistávací systém RDS (reserve descent system) skládající se ze čtyř padáků odvozených od těch využívaných u kosmických lodí, umístněných mezi gondolou a balonem. Otázkou ovšem je, v jaké výšce by se padáky v případě nehody otevíraly. U kosmických kabin Sojuz, Starliner či Dragon se hlavní padáky otevírají pouhé 4 km nad zemským povrchem, ale Neptune nevypadá, že by měl tepelný štít pro průlet hustými vrstvami atmosféry, byť v konstrukci převládají uhlíkaté kompozity. Jistě, i splasklý balon může brzdit havarijní sestup, nicméně otazníky zůstávají.
Samotný výlet do stratosféry je plánován na 6 hodin. Balon má stoupat rychlostí 19 km/h a do maximální výšky kolem 32 km by se tak „stratonauti“ měli dostat zhruba po 2 hodinách. Ve stratosféře budou poletovat (vždy po směru větru) také dvě hodiny, poslední dvě hodiny by měl trvat sestup s ranním přistáním na vodní (mořské) hladině. Letět prý může každý, kdo v pohodě absolvuje let dopravním letadlem (a má na to).
Balony by měly startovat ze Shuttle Landing Facility Kennedy Space Center (KSC), tedy z plochy, která sloužila k přistání raketoplánů na mysu Canaveral, a budou přistávat na mořské hladině, přičemž dolní kuželovitá část vícenásobně použitelné kabiny je uzpůsobena jako plovák. Stratonauty pak vyloví čekající námořní loď.
PICCARD BY SE DIVIL
Faktem je, že kdyby se nyní probudil z věčného spánku průkopník letů do stratosféry, známý švýcarský fyzik, stratonaut a akvanaut (viz jeho batyskaf Trieste) Auguste Piccard, byl by asi mírně šokován. Byl to totiž on, kdo téměř před sto lety, 27. května 1931, jako první dosáhl ve své hliníkové přetlakové gondole o průměru 2 m stratosféry, a to v tehdy rekordní výšce 17 km. Tenkrát se svým společníkem Maxem Cosynsem riskoval život a ejhle — dnes si ve výšce, kam běžně nedoletí ani vojenské letouny, výletníci mohou popíjet vínko a přikusovat sendviče v prosklené gondole.
Jistě, dnešní stratosférické balony s vědeckými aparaturami jsou o něčem jiném, létají ve výškách kolem 30 km běžně a dokážou se v ní toulat i několik týdnů. Navíc dnes tu mj. máme jisté adrenalinové šílence, jako je Rakušan Felix Baumgartner, který se k seskoku padákem nechal 14. října 2012 balonem vynést až do výšky 39 km a při návrtu k zemi překonal i rychlost zvuku. Mimo jiné překonal i předchozí rekordní výšku 34 668 m, do které se balon s lidskou podsádkou dostal. Ale turisté-stratonauti, to tu ještě nebylo.
Ovšem, cena za šestihodinový let končící žblunknutím do oceánu je lákavá — výrazně nižší než například letenky s Virgin Galactic, které nyní sir Branson nabízí za 450 000 dolarů.
U něj navíc není dodnes ani jasné, kdy pravidelné lety svými kosmoplány na hranici vesmíru skutečně zahájí. Pro problémy s letouny (nosičem VMS Eve a především s kosmoplánem VSS Unity), které se projevily při prvním testovacím letu loni 11. července, už byly po několikáté odloženy, podle posledních zpráv na příští rok. Nicméně Richard Branson je věčným optimistou a v polovině července podepsal smlouvu s Aurora Flight Sciences, dceřinou společností Boeingu, v arizonském Phoenixu na stavbu dvou nových „mateřských nosičů“, které mají umožnit až 200 startů ročně s novými suborbitálními letouny třídy Delta.
Tyto nové stroje s termínem dodání v roce 2025 mají být spolehlivější a snadnější na údržbu a měly by startovat 1× týdně, zatímco ani vylepšené soulodí VSS Eve a VSS Unity, a to ani s novým VSS Imagine, to nestihne vícekrát než jednou měsíčně. Podle Michaela Colglaziera, generálního ředitele Virgin Galactic, si společnost klade za cíl dosáhnout hranice 400 suborbitálních letů ročně. Spolu s novými kosmoplány třídy Delta pak mají zahájit komerční provoz se zákazníky v roce 2026.
Pokud ovšem nejste ve frontě asi 800 čekajících zákazníků sira Bransona, můžete přejít ke konkurenci, k Blue Origin, a nechat se odpálit v raketě New Shepard. Anebo dát přednost balonu a do stratosféry se dostanete, prý, už příští rok. Space Perspective plánuje v prvním letovém roce 25 startů, přičemž všechna sedadla jsou už rezervována! A nedočkavců je údajně na 600.
Jak nedávno prohlásila pro portál Space.com spoluzakladatelka a CEO Space Perspective Jane Poynterová (známá stejně jako její společník Taber MacCallum už např. z projektu materiálně uzavřeného ekologického systému Biosphere 2), chce společnost tímto způsobem zásadně změnit způsob, jak se lidé (nadneseně řečeno) dostávají do vesmíru, ať už kvůli výzkumu, anebo v rámci turistiky. Podle ní je dnes důležitější než kdy jindy, aby lidé viděli planetu Zemi jako velikou kosmickou loď, která poskytuje domov lidstvu.
Možná to je krásná a zajímavá idea, ale ačkoliv se stratonauti dostanou až nad většinu zemské atmosféry, vesmír to nebude. K jeho okraji jim bude stále scházet nějakých 70 km.
PROJEKT POLÁRKA
Výška 30 km tedy nestačí těm, co usedají do křesílek New Shepardu od Blue Origin, aby si ochutnali krátký stav beztíže a potěšili se faktem, že cca ve 100 km na chvíli nakoukli do vesmíru, ani ještě bohatším turistům, kteří si za nějakých 50 milionů USD po krátkém astronautickém výcviku obléknou i skutečné kosmické skafandry a usednou do sedaček Muskových lodí Crew Dragon.
Najdou se i tací, jako nám už známý miliardář a vášnivý pilot Jared Isaacman, kteří se chtějí vydat k Měsíci či ještě dále.
„Zamíříme dál do vesmíru, dál, než se lidé dostali od doby, kdy jsme naposledy kráčeli po Měsíci,“ prohlásil Isaacman v pořadu Today Show televizní stanice NBC News, když v únoru oznamoval cíle jím financovaného kosmického programu Polaris (Polárka).
Tento ryze soukromý projekt, realizovaný ruku v ruce se společností SpaceX Elona Muska, zahrnuje řadu velmi zajímavých aspektů, mezi nimiž vyčnívá první amatérský výstup do volného kosmického prostoru a perspektivně první pilotovaná výprava v lodi Starship s obletem Měsíce. První mise tohoto ambiciózního programu — Polaris Dawn — by se měla odehrát už letos během listopadu či prosince.
Jared Isaacman je člověk, který když si něco vezme do hlavy, tak za tím jde s buldočí vytrvalostí. Zbohatl prostřednictvím své společnosti Shift4 Payments zaměřené na elektronické zpracovávání plateb, Forbes jeho majetek odhaduje na 1,7 miliardy dolarů. Připomeňme si také, že je vášnivým pilotem a členem akrobatického týmu Black Diamond Jet, který létal i na letounech L-39 českého výrobce Aero Vodochody. Posléze se stal také vlastníkem společnosti Draken International, jenž provozuje největší soukromě vlastněnou sbírku bývalých vojenských letounů na světě a v jejíž flotile je i Jaredem oblíbených 21 českých bitevníků L-159, které pronajímá k výcviku pilotů USAF.
Dnes své peníze mimo svá milovaná letadla investuje do soukromých kosmických projektů, jako byl Inspiration 4 a nyní ctižádostivý Polaris.
Cílem nového Isaacmanova projektu je podle jeho slov „urychlit rozvoj pilotované kosmonautiky, testování nových technologií, výzkum dopadů kosmických letů na člověka“ a podobně jako u Inspiration podpora Dětské experimentální nemocnice svatého Judy v Memphisu v Tennessee, která se zabývá léčbou dětí s rakovinou.
Zní to možná trochu furiantsky, když soukromník hodlá urychlit rozvoj kosmonautiky, ale už první let třífázového projektu Polaris Dawn si mimo rekordy dává do vínku řadu vědeckých experimentů. Například shromažďování údajů o radiačním prostředí pro lepší pochopení toho, jak kosmické záření ovlivňuje lidské biologické systémy, odběr biologických vzorků pro tzv. multinomické analýzy (diagnostika např. onkologických onemocnění) pro biobanku či výzkum související s tzv. neuroočním syndromem spojeným s kosmickými lety (SANS), který je klíčovým rizikem pro lidské zdraví při dlouhodobých kosmických letech.
SpaceX a Polaris Dawn budou také spolupracovat s Translational Research Institute for Space Health (TRISH), Bio- Serve Space Technologies na University of Colorado v Boulderu, Space Technologies Lab na Embry Riddle Aeronautical University, Weill Cornell Medicine, Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, Pacific Northwest National Laboratory a U. S. Air Force Academy. Samé známé společnosti!
Půjde o první posádku kosmické lodi, která otestuje laserovou komunikaci Starlink ve vesmíru a poskytne cenná data pro budoucí komunikační systém nezbytný pro Muskovy vytoužené mise na Měsíc, Mars a k dalším planetám. A to není ani zdaleka celý výčet toho, co hodlá Isaacman při svém nadcházejícím letu do kosmu provádět.
Hned 1. mise Polaris Dawn má za cíl dosažení nejvyšší oběžné dráhy, jaké kdy dosáhla pilotovaná kosmická loď na orbitě okolo Země: cca 1 400 km. Šlo by tak o nejvzdálenější výpravu lidí od Země. Dosavadní rekord z roku 1966 drží Pete Conrad a Dick Gordon, posádka Gemini 11. Podle údajů NASA se dostali do výšky 1 372 km. Polaris Dawn by tedy měla zamířit výše s tím, že se využije maximální výkonnosti Falconu 9 a lodi Crew Dragon. Falcon 9 vynese posádku ze startovacího komplexu 39A z Kennedy Space Center na Floridě na eliptickou oběžnou dráhu s apogeem až 1 200 km a perigeem 190 km (1 200 × 190 km).
Po ověření stavu kosmické lodě dojde k zažehnutí motorů, které by měly samotnou kabinu „pozvednout“ na apogeum ve výšce 1 400 km. Tam Dragon zůstane po několik obletů a posléze upraví dráhu na elipsu 700 × 190 km, kde zůstane po zbytek mise. Ta zřejmě potrvá pět dní.
A aby nebylo zážitkům konce, dva z členů posádky vystoupí připoutáni k lodi kabelem do volného vesmíru. Pravda, pro jistotu na orbitě nižší, kolem 500 km. To si Jared jistě nenechá ujít. A tak společně se SpaceX vyvíjí „vycházkové“ skafandry, odvozené od dosavadních bílých obleků designérů Muskovy společnosti.
Ovšem kosmická loď Crew Dragon nemá přechodovou komoru! Posádka na to proto půjde jednoduše: vypustí vzduch a otevře průlez v místě spojovacího uzlu. Tak to ostatně dělali američtí astronauti už v dobách letů kabin Gemini.
Isaacman sice hradí náklady na celý projekt Polaris, je však také zkušeným lobbistou. Do posádky proto zahrnul hned tři lidi ze SpaceX. Prvním je Scott „Kidd“ Poteet, bývalý zkušební pilot USAF, který za SpaceX řídil misi Inspiration 4. Kidd má nalétáno více než 3 200 letových hodin na řadě letounů, včetně F-16, A-4, T-38 či Alpha Jet. Ani další dvě osoby, dámy Sarah Gillisová a Anna Menonová, nejsou žádná ořezávátka. Gillisová šéfuje programu výcviku astronautů společnosti SpaceX a Menonová je zkušenou letovou ředitelkou misí Crew Dragon. Bez zajímavosti jistě není ani to, že jejího manžela Anila Menona nedávno zařadila NASA mezi kandidáty na astronauta. Vypadá to ale tak, že Anna bude v kosmu o dost dříve než její manžel. Před nástupem do SpaceX pracovala Anna sedm let v NASA jako letová medicínská kontrolorka pro ISS.
VZHŮRU DO VESMÍRU
Podzim se blíží, rámec mise je jasný, a tak posádka Polaris Dawn zahájila už v květnu výcvik v Kalifornii dvěma dny základního potápěčského výcviku, aby zvládla dovednosti, které pomohou posádce komunikovat během první soukromé procházky ve volném vesmíru. Neverbální komunikace a praxe podpory kolegů používané při potápění jsou totiž srovnatelné s komunikačními praktikami používanými astronauty během prací mimo kosmickou loď či stanici (EVA). Potápění je však pouze jedním z prvků výcvikového programu SpaceX. Aby posádka získala týmovou sehranost a vzájemnou důvěru, vydala se také do velehor. V Ekvádoru provedla několik výškových výstupů, mimo jiné i do výšky 5 897 m na aktivní sopku Cotopaxi v Andách.
V polovině června pak Anna Menonová coby lékařka výpravy Polaris Dawn a Sarah Gillisová, specialistka mise, absolvovaly týdenní školení základních lékařských znalostí a praktik na McGovern Medical School v Houstonu, kde už pár astronautů proškolili. Jejich výcvik se zaměřil na cílené hodnocení stavu jednotlivce, a především na praxi fyzického vyšetření, základní podporu života či dýchacích cest a další procedurální lékařské dovednosti zahrnující širokou škálu potenciálních problémů, které se mohou v kosmu a v beztíži objevit.
V současné době se členové mise Polaris Dawn přesunuli do výcvikového střediska SpaceX, kde se učí ovládat kosmickou loď i vědecké aparatury a musí odzkoušet na míru ušité skafandry.
Mimochodem, NASA má nyní velké problémy s náhradou amerických skafandrů pro extravehikulární aktivity (EVA) astronautů na ISS, které dosluhují. Že by jim Elon Musk s Isaacmanem nějaký půjčili?
TAKŽE V LISTOPADU?
Tak či onak, pro Jareda Isaacmana je to jen začátek jeho cesty k překonávání hranic dosavadních kosmických letů, do které je ochoten investovat ohromné částky ze svých cca 2 miliard dolarů.
O náplni druhé mise Polaris, taktéž v Crew Dragonu, se toho zatím moc neví. Zato ta třetí by mohla být opět průlomová. Měla by se realizovat v rámci prvního pilotovaného letu Muskovy meziplanetární lodi Starship, a to kolem Měsíce. Faktem je, že první let v lodi Starship si už u SpaceX zarezervoval další internetový miliardář, japonský podnikatel Jusaku Maezawa, který také, podobně jako Isaacman, už vesmír ochutnal (při letu Sojuzu MS 20 na ISS loni v prosinci). V rámci jeho mise DearMoon by měla Měsíc obletět skupina umělců a dalších amatérů. Otázkou je, zda jej Isaacman nepřeplatil či zda se spolu dohodnou. Nyní se zdá, že Isaacmanova pilotovaná mise na Starship proběhne dříve.
Není bez zajímavosti, že soukromé mise projektu Polaris mají probíhat v době, kdy NASA plánuje vyslat astronauty v rámci programu Artemis k Měsíci v kosmické lodi Orion. Letos v létě má poprvé startovat pomocí superrakety SLS kabina Orion k bezpilotnímu obletu Měsíce a astronauti se na jeho oběžnou dráhu podívají nejdříve v roce 2024.
Nebylo by divu, kdyby soukromníci Elon Musk a Jared Isaacman „vypálili NASA rybník“.
Každopádně dynamiku kosmonautiky dnes začínají určovat americké soukromé společnosti, nikoli vládní agentury. Alespoň tedy v okolí Země.