Inženýři navrhli nový materiál pro 3D tisk v nanoměřítku, který je schopen absorbovat dvakrát více energie než jiné podobně husté materiály a mohl by být použit k vytvoření lepších lehkých ochranných mřížek.
Soudobá science-fiction často využívá 3D tisk, který doslova raketovou rychlostí vytiskne prakticky cokoliv z libovolného materiálu. Realita je však mnohem střízlivější. 3D tisk je stále dost omezený, pokud jde o používané materiály a jejich vlastnosti, především při tisku ve velmi malém měřítku.
Odborníci americké Stanford University vyvinuli nový materiál pro 3D tisk v nanoměřítku. S tímto materiálem lze vytvářet struktury o velikosti zlomku šířky lidského vlasu, které jsou pevné a zároveň lehké. Tvůrci materiálu prokázali v experimentech, že 3D tištěné struktury z tohoto materiálu odolávají až dvojnásobné mechanické energii v porovnání s jinými 3D tištěnými materiály se srovnatelnou hustotou.
Pokud jde o praktické uplatnění, nový materiál pro 3D tisk v nanoměřítku se vyloženě nabízí například pro použití v roli ochrany křehkých komponent rozmanitých satelitů, dronů i elektronických zařízení.
Jak uvádí vedoucí výzkumného týmu Wendy Guová, v současnosti existuje velká poptávka po různých typech 3D struktur v malém měřítku, které by měly dobré mechanické vlastnosti. Předností jejich materiálu je, že slušnou mechanickou odolnost nabízejí nejen vytištěné 3D struktury, ale i samotný materiál.
Klíčem k úspěchu bylo použití kovových nanoklastrů, které badatelé zkoušeli smíchat s různými typy polymerů, včetně akrylátů, epoxidů a proteinů. Například u směsi proteinů s kovovými nanoklastry dosáhl tým Guové rychlosti 3D tisku 100 mm/s, což je asi 100× rychlejší než doposud nejvýkonnější 3D nanotisk s proteiny.
V některých ohledech se Guová a její kolegové snaží napodobit to, co příroda již dovedla k dokonalosti. Například kost získává svou odolnost kombinací tvrdého vnějšího povrchu, poréznosti v nanoměřítku a malého množství měkkého materiálu. Tato kombinace 3D struktury a mnoha dobře navržených materiálů umožňuje našim kostem přenášet energii bez zlomení (většinu času) a stále zůstávají relativně lehké. V ideálním případě by ochranné struktury vytištěné na 3D také měly v sobě několik typů materiálů, některé tvrdší a některé měkčí, aby lépe rozptýlily náraz a odolávaly rozdrcení.