Snad žádná firma se dnes neobejde bez potřeby hledání úspor i prostředků na investice do dalšího rozvoje. Přitom málokdo tuší, jaký potenciál se skrývá v nevyužívaných softwarových licencích. Mnohým firmám by větší povědomí nejen o hodnotě takového softwaru, ale též o souvisejících právních, ekonomických či bezpečnostních a dalších otázkách prospělo, proto jsme se na tato témata rozhodli připravit hned celý seriál.
V posledních letech je většina firem pod tlakem velkých změn vyvolávaných výraznými změnami v dodavatelských i odběratelských řetězcích, ať už nastaly vlivem pandemie, či mezinárodních konfliktů, snahami o ekologizaci, udržitelnost i vyšší efektivitu a v neposlední řadě také rostoucími požadavky zákazníků. Tyto všechny vlivy pak ještě umocňují a urychlují beztak se prosazující trendy robotizace a digitalizace hnané snahou o zavádění Průmyslu 4.0.
A žádný z výše uvedených trendů se nedá prosadit bez pomoci informačních a komunikačních technologií (ICT). Investice do tohoto segmentu proto neustále rostou, posílené navíc potřebou zajištění obrany proti kybernetickým hrozbám.
Před časem jistou míru úspor z pohledu investic přinesl nástup fenoménu zvaného cloud. Ten z pohledu výrobců softwaru znamenal větší jistotu stálých příjmů, protože své zákazníky až do nástupu tohoto trendu museli vždy znovu a znovu přesvědčovat, že by si měli pořizovat nové verze, zatímco při platbách za užívání mají každoroční porci příjmů téměř jistou. Také z pohledu uživatelů byl, a v mnohých případech stále je, přechod na využívání softwaru formou služby (SaaS — software as a service) výhodný. Nevyžaduje obrovské počáteční investice, z účetního pohledu je mnohem lépe předvídatelný, se změnou velikosti firmy, ať už se jedná o růst, nebo naopak potřebu redukce, umožňuje snazší změnu počtu licencí. Jenže, mimo jiné i vlivem nástupu dalšího fenoménu, který nazýváme umělou inteligencí (AI), rostou i náklady na budování datových center a související infrastruktury, včetně té energetické. Ruku v ruce s tím dochází též k pozvolnému, ale jistému růstu cen za onlinové služby a řada firem postupně přichází na to, že z dlouhodobého hlediska se jim cloudové služby nemusí vyplácet. Tedy, že náklady za software formou služby už dávno přesáhly celkovou výši investic, kterou by je stál software a hardware provozovaný takzvaně „in house“, a který by jim i po těch létech stačil. A další a další platby za užívání je zbytečně zatěžuji. Ale jak z toho ven?
V nevyužívaném softwaru se skrývá poklad
Předně je potřeba si říci, že tento článek — ani seriál, který na něj naváže — není namířen proti cloudovým službám. Pro mnohé firmy či oblasti jejich činnosti jde o skvělý nástroj. Bezpochyby jej ocení nejen startupy, které díky nim mohou růst mnohem snáze a rychleji, či třeba firmy, jež se musejí často potýkat s výkyvy trhu a reagovat na ně změnami personálního obsazení…
I tomuto pohledu se budeme věnovat později podrobněji tak, abychom vám v něm usnadnili orientaci. Obecně si zatím vystačíme s konstatováním, že většině firem se vyplatí tzv. hybridní provoz. Tedy že některé licence je pro ně vhodnější vlastnit a provozovat, jiné si pronajímat.
Na každý pád však ani ty firmy, jimž se jednoznačně přechod do cloudu vyplatil, a je jich hodně, zpravidla nemají dořešenou otázku, co s původními licencemi. Podobně mnoho licencí leží ladem na nevyužívaných, rozbitých či už zcela vyřazených počítačích a serverech. Mnoho licencí leží ladem i třeba z důvodu snižování počtu zaměstnanců. A ruku na srdce, můžete si právě vy s jistotu říci, že nemáte ve firmě software, který nevyužíváte, přestože je stále plně funkční a jiná firma by jej mohla bez problémů využívat ještě řadu let? Většina firem totiž nemá ani ponětí, jaké procento takových licencí má a jaká hodnota se v nich ukrývá, případně ve kterých.
„Mnoho firem hledá cesty k úsporám a kde získat prostředky na potřebné investice, přitom často přehlížený potenciál se u nich skrývá v nevyužitých softwarových licencích. Mluvíme konkrétně o tzv. perpetuálních neboli trvalých licencích. Mnoho firem je dříve zakoupilo jednorázově, ale dnes je nepoužívá, protože přešly na předplatné modely nebo cloudová řešení,“ říká k tématu Jakub Šulák, zakladatel a generální ředitel společnosti Forscope, která je certifikovaným partnerem společnosti Microsoft a největším softwarovým brokerem ve střední a východní Evropě.
Jen v českém průmyslu se podle jeho slov odhaduje, že v takovém nevyužitém softwaru leží minimálně miliardy korun. Tyto licence přitom mají stále hodnotu a dají se prodat. Obvykle se jedná o aktuální verzi softwaru nebo maximálně dvě předchozí generace (např. pro Microsoft Office by to byly verze 2024, 2021 a 2019). Pochopitelně nejde o licence označované jako OEM (original equipment manufacturer), tedy takové, které jsou zvýhodněně prodávány s hardwarem, jsou považovány za jeho nedílnou součást a jsou tudíž licenčně nepřenosné na jiná zařízení. A z pohledu podnikatelského prostředí není asi příliš zajímavé zabývat se klasickými maloobchodními (FPP — full packaged product) licencemi. Ty se totiž nedají v rámci větších firem efektivně spravovat.
Z pohledu softwarových brokerů, tedy firem, které jsou schopny nevyužívaný software odkoupit a nabídnout tam, kde ještě bude dobře sloužit, se hlavní potenciál skrytých finančních rezerv skrývá v produktech softwarových gigantů (tzv. Tier 1 nebo Level One vendorů), jako jsou Microsoft, VMware, Oracle, Autodesk nebo Adobe, u kterých existuje velký trh pro nákup i prodej. Naopak se z jejich pohledu nevyplatí zabývat se lokálními nebo příliš specializovanými programy, stejně jako softwarem, který vyžaduje neustálé aktualizace (např. účetní systémy), kde starší verze rychle ztrácí relevanci.
Software lokálních softwarových firem nebo software s úzce specifickými lokalizacemi je obtížné z důvodu omezeného cílového trhu prodat, proto bude těžko hledat brokera, který by byl ochoten takový produkt vykoupit za zajímavou cenu, pokud vůbec.
Překonávání bariér: Mýty a realita prodeje softwaru
A proč vlastně firmy svůj nevyužitý software neprodávají? Existují hned tři hlavní důvody:
Mýtus o legalitě: Nejčastější obavou je, že prodej druhotného softwaru není legální nebo je v rozporu se smlouvami s velkými dodavateli. Toto je ovšem mylná informace. Evropský soudní dvůr již před lety rozhodl, že prodej druhotných licencí je právní a smluvní klauzule, které mu bránily, jsou neplatné, neboť odporují zákonu.
Právní základ této praxe stanovil Soudní dvůr Evropské unie (EU) ve věci UsedSoft vs. Oracle (C-128/11), který potvrdil, že po prodeji lze software za určitých podmínek dále prodat. Toto rozhodnutí se přímo vztahuje na celý trh EU, tedy i na český a slovenský trh, a poskytuje organizacím právní jistotu při transparentním provedení transakcí a s řádnou dokumentací.
„Dokonce i Microsoft již tyto klauzule ze svých smluv odstranil. A i když se ve starších smlouvách (8—10 let) mohou stále vyskytovat, nejsou právně vymahatelné,“ doplňuje Jakub Šulák k tomuto přetrvávajícímu mýtu. Firmy si však často tuto zastaralou informaci uchovávají, což jim brání využít potenciál svých platných licencí.
Chaos v licencích: Jak jsme už naznačili výše, mnoho firem se navíc potýká s nedostatkem přehledu o svých vlastních licencích. Nevědí, které licence skutečně používají, které jsou nadbytečné, a které naopak užívají.
„Tento ‚binecus‘ představuje nejen riziko pokuty při auditu, ale také brání identifikaci redundantního softwaru s prodejním potenciálem,“ upozorňuje ředitel firmy Forscope. Přitom existují specializované nástroje pro správu softwarových aktiv.
Obava z komplexnosti procesu: Prodej softwaru se může zdát být složitým a náročným procesem. Ve skutečnosti, pokud má firma alespoň částečný přehled, většinu práce zařídí právě specializovaný broker.
„Lze to přirovnat k prodeji akcií — nikdo neobchoduje přímo, ale přes brokera nebo burzu, aby si celý proces zjednodušil. Broker prodávající straně přesně řekne, jaké dokumenty potřebuje, a sám provede detailní právní prověrku (due diligence), často ve třech úrovních, aby zajistil 100% legalitu a správnost dodávaných licencí,“ ujišťuje J. Šulák.
Praktické aspekty prodeje a nákupu
Dalším důvodem, proč firmy neprodávají „použitý“ software, je, že část licencí stále využívají a nevědí, že prodat lze i jen části ze souboru licencí. I tato možnost je však podložena rozhodnutím Evropského soudního dvora.
To firmy, které o nákupu softwaru „z druhé ruky“ uvažují, se naopak obávají nákupu z více zdrojů, respektive i toho, že jim broker prodá software poskládaný z licencí pocházejících z více zdrojů. I na to jsme se pana Šuláka zeptali. A jak zněla jeho odpověď?
„Ano, pokud kupující potřebuje velký počet licencí (např. 2 000), je možné, že budou pocházet ze dvou nebo ze tří různých zdrojů. Pro kupujícího to však není komplikace. Broker zajistí, že všechny informace a licence jsou na jednom portálu. Instalační soubor je vždy jeden (protože software je stejný), a co se týče instalačních klíčů pro objemové licence (volume license), Microsoft sám umožňuje použít jeden klíč pro všechny licence, i když pocházejí z více kontraktů. Kupující sice obdrží právní podklady prokazující legalitu od všech zdrojů, ale to nijak nekomplikuje IT správu — v případě auditu jen předloží více sad dokumentů.“
Jak je vidět, prodej, ale i nákup druhotného softwaru skrývá zajímavý potenciál. Řada firem v něm má uloženy miliony a jiné firmy by díky němu mohly miliony ušetřit. Když už jsme v úvodu použili tolik módních termínů k označení trendů, neubráním se označit zde popisovaný proces za softwarovou recyklaci.
Kladete si po přečtení tohoto článku dotazy? Přemýšlíte, zda je pro vás lepší využívat software jako službu, nebo vlastnit licence? Jsou tvrzení pana Šuláka skutečně pravdivá, nebo se někde ukrývá háček? Co na to právníci? Co producenti softwaru, které vracení nevyužitých licencí do oběhu bezpochyby připravuje o část příjmů? A jak je to s otázkou bezpečnosti? Na všechny tyto otázky a mnohé další, například, zda je možnost bezpečného využívání dosluhujících Windows 10 skutečně u konce a nezbývá než přejít na novou verzi, odpovíme v jednotlivých dílech navazujícího seriálu. S ním se na stránkách Technického týdeníku budete setkávat minimálně po celý tento rok. A pokud vás napadají i další otázky nebo potřebujete poradit více konkrétně, napište nám. Kontakt na autora tohoto článku najdete zde.
Foto: -mimAI