První týdny nového školního roku se nesly ve znamení návratu k zavedeným pořádkům. V lavicích však s žáky a studenty nově usedá i tichý společník, který byl ještě před dvěma lety prakticky neznámý. Chatboti a další nástroje generativní umělé inteligence se z technologické novinky proměnili v běžnou součást digitálního života mladé generace.
Vzdělávací systémy se nově potýkají s otázkami, na které teprve hledáme správné odpovědi: Jakou roli má ve škole „AI“ hrát? Má být chápána jako hrozba pro samostatné myšlení, nebo jako efektivní pomocník uvolňující ruce pro kreativnější činnost? Zatímco odborná i veřejná debata hledá správnou cestu, praxe kvapí rychle kupředu.
Běžná inteligence
Nástroje umělé inteligence si osvojily již dvě třetiny českých žáků a polovina zdejších učitelů. Ačkoliv tato čísla svědčí o rychlé adaptaci na nové technologie, výzkumy zároveň naznačují, že jejich nekritické zavádění do výuky může přinášet i značná úskalí.
Zahraniční data potvrzují, že chatboti se mezi žáky základních a středních škol těší mimořádné oblibě.
Ve Velké Británii využívalo v roce 2024 umělou inteligenci již 77 % náctiletých, což představuje dvojnásobný nárůst oproti předchozímu roku. Podobná situace panuje ve Spojených státech, kde se 46 % studentů v anonymním dotazníku přiznalo, že s pomocí AI vypracovává domácí úkoly bez vědomí svých vyučujících.
S chatboty však pracují také američtí učitelé. Letos na jaře jich třetina z dotázaných uvedla, že AI využívá na měsíční bázi. Nové nástroje jim nejčastěji usnadňují administrativu, formulaci e-mailů, přípravu na vyučovací hodiny či tvorbu pracovních listů. Ke známkování prací žáků ji však připouští jen minimální počet z nich.
A aktuální průzkum společnosti Scio dokládá, že Česká republika se z mezinárodního srovnání nijak nevymyká. Zdejší studenti používají AI při přípravě do školy, plnění domácích úkolů, rešerších, ale také jako partnera pro konzultaci osobních problémů či nálad.
Pozoruhodné je sebehodnocení mladých uživatelů: 47 % se domnívá, že jejich znalosti o umělé inteligenci jsou nadprůměrné, dalších 41 % je považuje za průměrné. Sebevědomí studentů přitom kontrastuje s nejistotou dospělých. Své vědomosti o AI hodnotí jako nadprůměrné pouze 29 % českých rodičů a 25 % učitelů.
Přesto čeští pedagogové, alespoň co do četnosti využívání, drží se svými zahraničními kolegy krok. Několikrát měsíčně umělou inteligenci zapojuje 64 % z nich, přičemž 37 % dokonce několikrát týdně. Podobně jako v USA slouží AI nejčastěji ke generování vzdělávacího obsahu a k plánování výuky. Při psaní e-mailů pro rodiče ji využívá jen 15 % pedagogů.
Potěmkinova škola
Ačkoliv od roku 2023 mají školy k dispozici oficiální doporučení pro integraci AI, v praxi se tato nová technologie do výuky začleňuje spíše živelně a nekoncepčně. V extrémních případech takový přístup vede ke znepokojivé karikatuře Komenského principu „škola hrou“ a proměňuje ji spíše ve „hru na školu“, jak to nedávno nazval Pavel Kasík, novinář specializující se na problematiku AI.
Ilustrativní scénář může vypadat následovně: učitel s pomocí chatbota vytvoří zadání referátu pro 8. třídu. Žák toto zadání doma vloží do jiného chatbota, který obratem vygeneruje text na úrovni nejlepších studentů. Žák práci odevzdá a učitel, v časové tísni, text vyfotí a nechá jej shrnout a zkontrolovat opět umělou inteligencí. Formálně výuka proběhla — ale vše důležité převzal stroj!
Jádro problému tkví v záměně cíle a prostředku. Smyslem referátu nikdy nebyl samotný text, nýbrž příležitost pro studenta rozvíjet kritické uvažování, schopnost práce se zdroji a zodpovědnost za organizaci vlastního času.
Tento paradox lze snadno pochopit na příkladu ze zcela jiné oblasti: fyzických svalů. Cílem kliku není pouze mechanické opakování pohybu, ale zátěž samotná, která vede ke kýženému výsledku — ke zlepšení fyzické kondice. Kdybychom za sebe nechali cvičit robota, činnost by zcela postrádala smyslu.
Ve vzdělávání je princip totožný. Psychologové v této souvislosti hovoří o konceptu „produktivního zápasu“. V matematice to například znamená, že studenti si nový koncept nejlépe osvojí, pokud se s ním musí nejprve potýkat. Učitel jim zadá problém mírně přesahující jejich aktuální schopnosti, což je nutí experimentovat. Zkušený pedagog dokáže následnou frustraci přetavit v hlubší pochopení daného principu — mnohem hlubší, než jakého by dosáhli pouhým opsáním hotového řešení z tabule.
Sluha, nebo průvodce? Ještě před rokem si studenti nemohli být jisti, zda si chatbot poradí například se složitější slovní úlohou. I při delegování úkolu na AI tak museli zapojit vlastní úsudek a ověřit, zda jim program nenabízí zavádějící informace, takzvané halucinace.
Dostupné nástroje však za poslední rok dramaticky pokročily, zejména díky nástupu modelů schopných komplexnějšího uvažování. Jejich schopnost řešit pokročilé úlohy je dnes srovnatelná s absolventem vysoké školy [pro zjednodušení záměrně v tuto chvíli opomíjíme situace, kdy i pokročilý AI model chybuje, zahrne do svých podkladů chybná či záměrně podvržená data, či je dokonce naprogramován v souladu se zájmy určitých skupin — pozn. red.]. S naprostou většinou učiva základních a středních škol si tak poradí bez zaváhání, přičemž v řádu sekund dodají nejen správný výsledek, ale i podrobný postup řešení.
Je ale takový nástroj pro studenty přínosem? Tuto otázku v roce 2024 zkoumali výzkumníci z Pensylvánské univerzity. Jedna skupina žáků měla k dispozici standardní ChatGPT, druhá jeho upravenou verzi navrženou tak, aby spíše naváděla a vysvětlovala. Kontrolní skupina řešila úkoly bez asistence AI.
Na konci školního roku testy ukázaly, že skupina se standardním chatbotem dosáhla v porozumění matematické látce o 17 % horších výsledků než skupina kontrolní. Žáci, kteří pracovali se speciálně upraveným chatbotem, nezaznamenali oproti skupině bez AI žádné zhoršení, ale ani zlepšení.
Učitelé a smysl myšlení
Autoři studie přirovnávají riziko spojené s příliš nápomocným nástrojem k autopilotovi v kokpitu letadla. Experti piloty důrazně varují před nadměrnou závislostí na tomto systému a doporučují pravidelný trénink, který udržuje jejich schopnost řídit letoun manuálně.
Spoléhání na generativní AI je navíc o to zrádnější, že je obtížné předem odhadnout, který úkol zvládne spolehlivě a kde naopak selže. Pokud student nemá dostatečně rozvinuté schopnosti samostatné práce, jen stěží rozpozná, zda AI poskytuje relevantní a podloženou odpověď, nebo jen přesvědčivě improvizuje.
Jedno z klíčových doporučení pro smysluplné zapojení AI proto zní: poskytovat studentům takové nástroje, které mají tendenci vysvětlovat a vést, aniž by vykonaly veškerou práci za ně. Tento princip nedávno implementoval do svého rozhraní i ChatGPT ve formě takzvaného studijního režimu.
V něm se chatbot sice nadále chová vstřícně, ale zároveň se snaží přenést většinu kognitivní zátěže zpět na lidský mozek. Teoreticky by tak měl být zachován princip „produktivního zápasu“ — ona nezbytná míra duševní námahy, která zvyšuje pravděpodobnost, že si student z řešení problému odnese hlubší porozumění. Namísto sluhy by tedy AI měla zastávat spíše roli mentora, který za vás práci neudělá, může ovšem poradit. Data nasvědčují, že studenti, kteří se o ni opírají příliš, se naučí jen málo.
Jde pochopitelně o princip teoreticky snadno pochopitelný, v praxi ale těžko prosaditelný — vyžaduje, aby se lidé dobrovolně vzdali jednoduché možnosti, jak udělat práci, kterou většina z nich vlastně nedělá ráda — protože „učení je mučení“. Ovšem otázku motivace žáků ve vzdělání AI s největší pravděpodobností nevyřeší. (Alespoň tedy ničemu takovému dosavadní vývoj nenasvědčuje, byť v principu určitě k jeho řešení může přispět. Bylo by zapotřebí změnit systém incentiv pro její tvůrce a změnit dosavadní dostatečnou společenskou poptávku pomocí „měkkých“ nástrojů, jako je změna názorů veřejnosti atp.)
V novém světě
Data ze zmíněného výzkumu Scio odhalují paradox: navzdory masivnímu rozšíření AI panuje napříč školstvím informační deficit. Shodují se na něm všechny zúčastněné strany: žáci, rodiče i učitelé. Zatímco studenti získávají poznatky o umělé inteligenci převážně z internetu a sociálních sítí, pouze třetina z nich uvádí, že se o tématu dozvěděla ve škole. Rodina jako zdroj informací figuruje jen v 15 % případů.
„Většina žáků, konkrétně 62 %, by uvítala, kdyby se o AI učili přímo ve škole, a téměř polovina by ocenila větší podporu od učitelů,“ uvedla pro server Seznam Zprávy psycholožka Helena Beranová, spoluautorka výzkumu AI Kompas. Zároveň dodala, že podpora ze strany rodičů je značná: „Okolo 70 % z nich souhlasí s využíváním AI jejich dětmi při přípravě do školy i přímo ve výuce.“
Právě rodiče se však často ocitají v nejistotě. „Přibližně tři čtvrtiny rodičů přiznávají, že neznají konkrétní AI nástroje, které jejich děti používají, a od školy by potřebovali více informací,“ uvedla Beranová. „Přitom by jim podle jejich slov často stačil i jednorázový souhrnný materiál.“
Formálně nejlépe připravenou skupinou se jeví pedagogové. Téměř 60 % českých učitelů absolvovalo školení či jinou formu vzdělávání zaměřenou na AI, což je například dvojnásobek oproti jejich slovenským kolegům. K tomuto náskoku přispěly iniciativy jako AI dětem a podpora Národního pedagogického institutu, které školám poskytují metodická doporučení a vzdělávací materiály.
„Čeští učitelé mají vůli AI do výuky zařazovat, ale potřebují jasnou oporu, praktické návody a podmínky, které jim umožní překonat organizační i metodické bariéry,“ shrnuje Beranová. Počáteční fáze experimentování se tak pomalu chýlí ke konci. Většina žáků již s umělou inteligencí pracuje s jistou suverenitou a také učitelé získávají povědomí o možnostech těchto nástrojů.
Přesto mezi osobním využíváním a pedagogickou praxí přetrvává znatelná propast. Učitelé zatím podle odborníků vnímají umělou inteligenci hlavně jako nástroj k usnadnění vlastní práce, méně však vidí její potenciál pro podporu žáků. To dokládají i další data: více než dvě třetiny učitelů se žáky AI nevyužívají vůbec nebo jen výjimečně. Třetina z nich sice souhlasí, že by se žáci o AI měli učit, ale domnívá se, že její aktivní využívání by mělo být omezeno na minimum.
Je to pochopitelná reakce, otázkou ovšem je, zda skutečně žákům pomůže. Současný vzdělávací systém byl totiž navržen tak, aby připravoval žáky na jiný svět, než ve kterém se pohybují a ve kterém prožijí zbytek svého života.
Ale i když přesná cesta vpřed je nejasná, rozhodně bychom neměli podlehnout kouzlu jednoduchých zkratek: ať už proto, že bychom si práci příliš zjednodušovali, nebo zavírali oči před tím, jak rychle se starý známý svět mění.