Ve středu 6. září ve věku 101 let zemřel Marcel Boiteux, dlouholetý ředitel francouzského státního podniku EDF, kterému šéfoval v době, kdy Francie postavila svou mohutnou flotilu jaderných reaktorů.
Marcel Boiteux jako mladík uprchl před nacisty do Španělska a bojoval v řadách spojenců především na italské frontě. Po válce začal pracovat pro EDF jako ekonom a pomáhal formulovat její cenovou politiku. Společnost měla tehdy na výrobu elektřiny monopol, její cenu tedy neurčoval trh a pochopitelně se tak i mimo společnost EDF přemýšlelo, jak vlastně její cenu stanovit.
Příkladem, na kterém sám Boiteux problém ilustroval, byly vodní elektrárny. Na tyto zdroje těsně po válce francouzská energetika do značné míry spoléhala. Řekněme, že vodní elektrárna pracuje na poloviční výkon. Kolik by měla stát každá další kilowatthodina, kterou vyrobí? Pustit přes turbínu trochu více vody nestojí de facto nic. Má tedy být „elektřina navíc“ zdarma? Ale když turbína pracuje při 100% průtoku, může být elektřina drahá, jak chce, prostě zařízení stejně více vyrobit nemůže.
Podobný problém měly i další země a řešily ho různě. V EDF Boiteux vytvořil vzorec, který cenu počítal podle modelu stavby dalších elektráren a rozvoje systému obecně. Přesné cíle byly do značné míry dané politicky (tedy nepřímo od voličů), ale EDF jako veřejný monopol měla zodpovídat za to, aby veřejný zájem byl do co nejvyšší míry naplněn: tedy stanovovat ceny tak, aby bylo možné dál stavět podle plánu.
K volnému trhu měl tento systém daleko, cílem ale nebylo vytvořit rovné obchodní prostředí, nýbrž umožnit rychlý rozvoj hospodářství po válce. A vyhnout se například současné situaci, kdy se v evropské energetice „rodí“ nové výrobní kapacity jen velmi pomalu.
Boiteux mimochodem trval na myšlence, že „cena elektřiny musí ukazovat výši nákladů stejně jako hodiny ukazují čas“. V té době vznikla například praxe vysokého a nízkého tarifu, které měly dát spotřebitelům jasný signál o hodnotách elektřiny v průběhu dne. Obecně měl být ovšem systém pro zákazníka průhledný, aby mu umožnil snadno se rozhodovat. Jestli jste někdy v poslední době viděli české vyúčtování s elektřinou, půvab této ideje asi dokážete ocenit.
Klíčové tři hodiny
Pro Francii bylo klíčové působení Marcela Boiteuxe v roli generálního ředitele EDF. Na pozici, která obvykle nebyla určena ekonomům, ale technikům, byl jmenován v roce 1967. Zřejmě klíčový okamžik jeho „vlády“ nastal jednoho sobotního rána v prosinci 1973, tedy v době ropné krize. Francouzské ministerstvo energetiky tehdy dalo společnosti tři hodiny na to, aby odhadla „maximální počet (jaderných) bloků, které je podle svého názoru schopna uvádět do provozu“.
Společnost odpověděla v poledne, že nemůže zaručit úspěšné dokončení více než šesti nebo sedmi ročně. „Velká rozhodnutí se dělají vždy ve spěchu v sobotu ráno,“ mohl pak do svých pamětí napsat bývalý šéf EDF.
Boiteuxova rozhodnutí pak výrazně přispěla k tomu, že grandiózní francouzský plán skutečně fungoval. Ze své pozice ředitel EDF přispěl například k tomu, že Francie nestavěla své domácí jaderné reaktory moderované grafitem a využívající pro přenos tepla plyn. Důvody údajně nebyly přímo ekonomické či technické, ale mimo jiné panovaly obavy z toho, že návrh tohoto typu reaktoru vznikal ve spolupráci s armádou. Boiteux místo toho zvolil čistě civilní technologii: budovaly se v energetice osvědčené tlakovodní reaktory, byť design byl amerického původu. Trval také na důsledné standardizaci, která umožnila dodržovat plánované tempo výstavby.
Projekt to byl kontroverzní a Boiteux jen s jistou dávkou štěstí přežil pokus o atentát, který notně poničil jeho dům. Masivní výstavba jádra se pochopitelně neobešla bez provozních potíží a neúspěchů, plán se v průběhu doby měnil, přesto jaderné elektrárny dnes zajišťují 70 % francouzské výroby elektřiny.
Klíčovým obdobím pro budování byla především 80. léta, jak se postupně budovaly a nabíhaly naplno nutné kapacity. V roce 1980 začalo dodávat do sítě elektřinu sedm bloků, o rok později osm. Velká část flotily francouzských jaderných reaktorů tak byla vybudována během necelých 20 let.
Francie už tak má celá desetiletí „nízkouhlíkovou“ energetiku i s nízkou měrou dalších škodlivých emisí (tedy nejen CO2) a zároveň setrvale nízké ceny elektřiny. Na výrobě francouzských reaktorů byly navíc závislé některé jiné země či regiony, například Itálie. Do určité míry to asi byla náhoda — na emise skleníkových plynů v 80. letech nikdo nehleděl — ale to nic nemění na faktu, že šlo o rozhodnutí, které se dodnes zemi vyplácí.
Bezchybné řešení to pochopitelně není. Výstavba probíhala za jiných legislativních a obchodních podmínek; v posledních desetiletích se budování jádra v Evropě tak dobře nedaří. Nemalá část francouzských jaderných elektráren není připravena zvládnout velká vedra a sucha. Hlavně proto, že v případě malých průtoků vody musí podle platné legislativy zastavit provoz, aby příliš neohrožovaly ekosystém dále po řece. Samotné elektrárny však ohroženy nejsou a ani pokles výkonu není podle analýz velký, činí maximálně 5 %.
Sám Boiteux byl s výsledky programu spokojený, i zpětně ho označoval za nejlepší možné rozhodnutí: „Správně zvládnutá jaderná energie je jedinou široce dostupnou formou ekologické energie,“ napsal ve svých pamětech v roce 1993. A tak není divu, že někteří by chtěli jeho práci zopakovat, jen ideálně ve větším měříku. Uvidíme, zda budou mít podobný úspěch.