Pondělí 28. dubna 2025 se zapíše do historie evropské energetiky. Rozsáhlý blackout ochromil Španělsko a Portugalsko, postihl desítky milionů lidí a vyvolal otázky o spolehlivosti sítí v éře zelené transformace.
Prvotní příčinou nedávno tolik medializovaném blackoutu na Pyrenejském poloostrově byl s největší pravděpodobností problém s obnovitelnými zdroji energie, podle všeho se slunečními elektrárnami. V oblasti však nakonec během chvíle přestala do sítě proudit elektřina i z jakýchkoliv jiných zdrojů kvůli tomu, jak se jednotlivé části začaly odpojovat, aby se vyhnuly poškození. „Kaskáda“ se rozjela tak rychle, že už ji nebylo v síti čím zastavit.
Ale i když základ problému v tomto případě jednoznačně vzešel z vrtkavosti počasí, a tím i zdrojů na něm závislých, není událost — pesimistům navzdory — ukázkou toho, co nás v době „zelené elektřiny“ nutně čeká.
Jak to přesně bylo
Příběh blackoutu začal krátce po poledni, přesně ve 12.33 středoevropského letního času. Španělský provozovatel přenosové soustavy REE (Red Eléctrica de España) zaznamenal první „událost odpojení výroby“ v jihozápadní části země. Systém tuto první ránu ještě ustál, ale jen na okamžik.
O pouhou sekundu a půl později přišla druhá, mnohem masivnější ztráta výroby. Během následujících 3,5 s — tedy celkově v neuvěřitelně krátkém okně 5 s — zmizelo ze sítě ohromujících 15 GW výkonu (rekordní okamžitá spotřeba v ČR byla 12,3 GW v roce 2021). To představovalo asi 60 % okamžité španělské spotřeby. Za touto ztrátou stály solární elektrárny, přesné příčiny však dosud nebyly jasně popsány.
Následovala rychlá kaskáda událostí. Systém se rozkmital, napětí a frekvence začaly divoce kolísat. Přitom za normálních okolností se tyto veličiny pečlivě sledují a například frekvence se pečlivě udržuje v jen velmi úzkém rozmezí kolem 50 Hz.
Proč je to tak důležité? Za prvé proto, že spotřebiče k síti připojené pro správnou funkci potřebují frekvenci v určité toleranci. Řada z nich si poradí i s poměrně velkými výchylkami, ale některé (třeba ve výrobě) může i poměrně malá odchylka poškodit či rozhodit synchronizaci navazujících procesů.
Při malých odchylkách frekvence nebo napětí zasahují automatické regulační systémy, které rychle obnoví rovnováhu. Problém nastává při velkých poruchách, jako byl masivní výpadek 15 GW ve Španělsku. Když frekvence klesne pod určitou mez, aktivují se „ochranné mechanismy“ v síti. Frekvence je totiž základní ukazatel toho, co se v síti děje: pokud stoupá, vyrábí se moc, pokud klesá, vyrábí se málo.
Prvním krokem bývá snaha o vyrovnání nabídky a poptávky: třeba automatické odpojování části spotřeby, aby se snížila poptávka a systém se stabilizoval. Nebo naopak spouštění záložních zdrojů.
Pokud ani to nestačí a frekvence nebo napětí klesají dál, začnou se automaticky odpojovat i samotné elektrárny, aby se ochránily před poškozením. Tím se ale nerovnováha dále prohlubuje. Stejně tak mohou ochrany odpojit i přetížená vedení. Vzniká tak řetězová reakce — kaskáda —, kdy jedno selhání vyvolá další a systém se postupně rozpadá, až dojde k úplnému blackoutu.
Letos v dubnu na Pyrenejském poloostrově žádné toto opatření nestačilo a ve 12.38 se Pyrenejský poloostrov automaticky odpojil od zbytku Evropy na vedeních do Francie, kde zasáhl ochranný mechanismus, který má zabránit šíření poruchy dále do Evropy.
V izolované a nestabilní síti pak došlo k úplnému kolapsu. Následky byly okamžité a drastické. Zastavily se vlaky, včetně vysokorychlostních, i metro ve velkých městech. Nefunkční semafory způsobily dopravní chaos. Mobilní sítě a internet zkolabovaly, což ochromilo komunikaci. Letiště čelila problémům, nemocnice přešly na nouzové generátory. Obchody zavíraly, nefungovaly bankomaty ani platební terminály.
Obnova systému, tzv. start ze tmy (black start), začala asi hodinu po kolapsu. Jde ale o složitý proces, v němž nejprve postupně najíždějí zdroje schopné startu bez napájení zvenčí — typicky vodní elektrárny. A využívá se při něm i pomoc sousedních sítí, v tomto případě Francie a Maroka. Obnova probíhala postupně, region po regionu, aby se předešlo dalšímu přetížení. Do rána následujícího dne byla většina dodávek obnovena, i když plná normalizace trvala téměř celý den, zhruba 23 hodin.
Jedna předpověď za druhou
Dramatická událost překvapila prakticky všechny, přitom neměla. Varování jí předcházelo dost — znovu a znovu. V únoru 2025, tedy jen dva měsíce před incidentem, mateřská společnost španělského provozovatele sítě Redeia ve své výroční zprávě upozorňovala na rizika spojená s vysokým podílem obnovitelných zdrojů bez dostatečných technických kapacit pro zvládání mimořádných událostí. Zpráva varovala, že to může vést k „vážným“ výpadkům výroby.
Proč jsou sítě s vysokým podílem „solárů“ a „větrníků“ jiné? Klíčovým pojmem je systémová setrvačnost. Velké rotující generátory v těchto elektrárnách svou hmotností a otáčením přirozeně stabilizují frekvenci sítě. Pokud dojde k náhlému výpadku (např. poruše vedení nebo jiné elektrárny), tato setrvačnost pomůže udržet systém v chodu, než stihnou zareagovat regulační mechanismy.
Solární a větrné elektrárny jsou k síti připojeny přes elektronické měniče (střídače). Nemají velké rotující části, které by přirozeně dodávaly setrvačnost (dokonce ani ty větrné). Mohou rychle reagovat, ale nemají vlastní „hybnost“, která by systém podržela při velkém otřesu. V okamžiku blackoutu tvořily ve Španělsku solární a větrné zdroje dohromady zhruba 78 % výroby. Jen solární elektrárny dodávaly přes 55 %. Naopak plynové elektrárny běžely na minimální výkon (pod 3 %) a jádro dodávalo jen něco přes 11 %.
Systém měl tedy velmi malou setrvačnost. Když pak došlo k masivnímu výpadku solární výroby, síť neměla dostatečný „polštář“, frekvence začala rychle klesat a systém se zhroutil.
Pro srovnání: v lednu 2021 došlo k vážnému incidentu, kdy se evropská síť rozdělila na dvě části. Událost začala v chorvatské rozvodně a málem vedla k masivnímu blackoutu. Tehdy ale systém podržely právě konvenční zdroje, které dodaly potřebnou stabilitu a zabránily rozsáhlejším výpadkům.
Kdo neposlouchal
Pokud byla rizika známá a varování zazněla, proč k blackoutu došlo? Viníků se určitě dá najít dost.
Jedním je tlak na nejrychlejší přechod k většímu podílu obnovitelných zdrojů, který možná předbíhá schopnost sítí se adaptovat a zajistit potřebné investice. Odhaduje se, že jen do roku 2030 bude EU potřebovat investovat do sítí přes 500 miliard eur, aby zvládla cíle v oblasti OZE. Jde o ohromné finanční prostředky, které sektor jen tak po ruce nemá — a pochopitelně se jim i do jisté míry brání nebo investice odkládá.
Svou roli hrají i politici a aktivisté, kteří možná nechtějí slyšet nebo říkat nepopulární pravdu: že přechod na OZE není zadarmo a vyžaduje kromě nových zdrojů i robustní a chytrou infrastrukturu, záložní zdroje a nové způsoby řízení.
Blackout na Pyrenejském poloostrově tedy připomíná, že spolehlivé dodávky elektřiny nejsou samozřejmostí. A jestli mají zůstat zachovány, tak to bez práce (a peněz) nepůjde.
Ono to tak bylo i v případě „klasických“ sítí založených na fosilních zdrojích. I ty se vyvíjely postupně a často právě díky analýze velkých poruch. Příkladem je velký blackout z roku 1965, který postihl 30 milionů lidí v USA a Kanadě.
Tehdy selhání jediného relé spustilo kaskádu, která odhalila slabiny v koordinaci a monitoringu propojených sítí. Výsledkem bylo vytvoření institucí a nástrojů, jež umožnily podobné situace zvládat.
Podobně i blackout 2025 musí vést ke konkrétním krokům. Potřebujeme technologie, které nahradí chybějící setrvačnost: baterie nebo střídače schopné „tvořit síť“. Nepopulární, ale zjevně nezbytné budou rovněž investice do modernizace a digitalizace sítí, aby byly „chytřejší“ a odolnější. Správcům sítí by prospěly lepší předpovědní modely a nástroje pro řízení v reálném čase, zejména pro takové nepředvídatelné a rozptýlené zdroje, jako jsou střešní fotovoltaiky.
Vhodné by bylo také prohloubit spolupráci na národní i mezinárodní úrovni. Španělsko je z hlediska toků elektřiny více ostrovem než Velká Británie. Se zbytkem Evropy ho spojuje jediná propojka, která má navíc poměrně omezenou kapacitu.
Jak poznamenal Javier Blas ve svém textu pro Bloomberg, svět se neodvrátil od fosilních paliv či jaderných elektráren po blackoutech v letech 1965 nebo 1977. Stejně tak teď není úplně nutné odepisovat obnovitelné zdroje.
Ať se nám to líbí, nebo ne, svět už se vydal směrem k jejich nasazení v čím dál větší míře a objemu. Plakat nad tím, že jsme se měli vydat jiným směrem, můžeme, ale platné a konstruktivní to moc není.
Ovšem pokud chtějí zastánci zelené energetiky přesvědčit společnost o své vizi, musí nyní ukázat, že spolehlivost berou vážně. Světla musí svítit — ať už je pohání slunce, vítr, voda, jádro, nebo plyn.