Realita růstu potenciálu solární energie silně překonává pětileté předpovědi o stovky procent. Vědci podcenili sílu inovačního cyklu a úspor z rozsahu.
Jeden ze dvou největších vědeckých magazínů světa časopis Science na konci každého roku vydává sledovaný přehled vědeckých „průlomů“. Bývají plné vědeckých novinek, jejichž autoři nezřídka dříve či později pojedou do Stockholmu pro nejslavnější vědeckou cenu světa.
Letos ovšem redakce na čelní místo poněkud překvapivě postavila technologii už zcela dospělou: fotovoltaické panely, potažmo „nezastavitelný růst“ energie ze slunečního záření. Průlomem roku 2025 totiž není objev nového fyzikálního principu nebo materiálu, ale změna měřítka. Věc méně nápadná, ale zato s mnohem větším vlivem na naši současnost, než může mít jakýkoliv objev základního i aplikovaného výzkumu.
Pokud bychom měli rok 2025 charakterizovat v energetice nějakým grafem, byla by to exponenciála. Dlouhá léta experti, včetně těch z Mezinárodní agentury pro energii (IEA), kreslili do svých predikcí lineární růst solární energetiky. Předpokládali, že křivka se narovná, že trh se nasytí, že dotace vyschnou. Mýlili se. Realita jejich pětileté předpovědi konzistentně překonávala o stovky procent, protože podcenili sílu inovačního cyklu a úspor z rozsahu.
Loňský rok byl momentem, kdy se tato teoretická křivka propsala do hmatatelné reality. Obnovitelné zdroje poprvé v historii lidstva předstihly uhlí jako zdroj elektřiny v celosvětovém měřítku. Ještě výmluvnější je jiný údaj: veškerý nárůst globální poptávky po elektřině v první polovině roku pokryly právě „vítr a slunce“. Fosilní paliva už nebojují o růst, ale začala svůj nevyhnutelný ústup.
V roce 2004 trvalo celému světu rok, než nainstaloval jeden gigawatt solární kapacity. Dnes, o dvě dekády později, se stejné množství připojí do sítě každý den. Změna tempa je taková, že bychom raději asi měli solární panely přestat vnímat jako „alternativní“ zdroj — přestává to být užitečný termín. Staly se hlavním proudem, nikoliv kvůli ideologii, ale díky neodolatelně nízké ceně.
Čínský motor a propad cen
Za touto revolucí nepřekvapivě hledejme Čínu. Její průmyslová mašinerie dokázala něco, co se zdálo nemožné: srazila cenu technologie na úroveň, kdy se panely vyplatí montovat doslova kamkoliv. I ve střední Evropě se začínají objevovat solární ploty, nikoliv proto, že by byly efektivnější než střešní instalace, ale protože jsou levnější než dřevěné plaňky.
Peking dnes kontroluje 80 % světové výroby solárních článků a 70 % výroby větrných turbín a lithiových baterií. Není to náhoda, ale výsledek dlouhodobé strategie, která kombinovala masivní státní dotace s nelítostnou vnitřní konkurencí. Výsledkem jsou produkty s čistotou křemíku „deseti devítek“ (99,99999999 %), vyráběné v objemech, kterým západní továrny nemohou konkurovat.
Má to však i svou stinnou stránku. Čína sice díky masivnímu nástupu obnovitelných zdrojů pravděpodobně dosáhla vrcholu svých emisí a začala je snižovat, ale zároveň si „pro jistotu“ udržuje a staví uhelné elektrárny. Pro Peking je energetická bezpečnost nadřazena klimatickým závazkům. Přesto čínský prezident Si Ťin-pching v září oznámil, že jeho země sníží emise uhlíku o 10 % během deseti let právě sázkou (a to poměrně konzervativní) na zdvojnásobení kapacit větru a slunce.
Sledujeme nejen změnu v energetickém mixu, ale i fundamentální posun ve fungování naší civilizace. Od počátku průmyslové revoluce, jejímž symbolem byla Británie a její uhelné doly (dnes už zřejmě definitivně opuštěné), jsme fungovali na principu těžby a dobývali ze země „zkamenělé slunce“ — energii uloženou rostlinami před miliony let.
Nyní přecházíme do éry „sběru“ či „lovu“. Energii už nemusíme hledat hluboko pod zemí, ale chytáme ji v reálném čase tam, kde dopadá. Tento posun má obrovské geopolitické důsledky. Energie přestává být zdrojem vázaným na konkrétní ložiska, o která se vedou války, a stává se spíše komoditou dostupnou ve velké části světa prakticky rovnoměrně.
Vidíme to v zemích globálního Jihu. Pákistán, Jižní Afrika nebo Etiopie neinstalují čínské panely proto, aby zachránily lední medvědy. V Pákistánu vzrostl dovoz čínských solárních panelů pětinásobně poté, co válka na Ukrajině vyhnala ceny zemního plynu do nebes.
Pro miliony lidí v rozvojovém světě je solární panel na střeše cestou k energetické nezávislosti a jistotě, že si večer rozsvítí bez ohledu na stav rozpadající se státní sítě. Je to podobný skok, jako když Afrika přeskočila fázi budování pevných telefonních linek a přešla rovnou na mobily.
Česká realita
V Česku vyrobily solární elektrárny v roce 2025 celkem 4,7 TWh elektřiny — meziročně o 20,5 % více. Jejich podíl na celkové výrobě elektřiny dosáhl 6,6 % a celkový instalovaný výkon se přiblížil 5 GW. Přestože solární energetika je nejrychleji rostoucím druhem zdroje, tempo výstavby zpomaluje — nový instalovaný výkon byl meziročně nižší téměř o 20 %.
V české kotlině v současnosti narážíme na limity fyziky, geografie, a především nastavení naší energetiky. Nejsme na Sahaře a naše energetická soustava je robustní, ale rigidní stroj, který na takto rychlé změny nebyl stavěn.
Fenomén takzvané „kachní křivky“ už u nás není jen teoretickým pojmem z učebnic, ale každodenní realitou, která drtí ekonomiku klasických zdrojů. V poledne, kdy slunce pere do panelů, padá cena elektřiny k nule či do záporu, což nutí uhelné a plynové elektrárny tlumit výkon. Večer, když slunce zajde a lidé přijdou domů, však tyto zdroje zoufale potřebujeme.
Síť potřebuje víc než jen kilowatthodiny. Musí mít i setrvačnost. Potřebuje těžké rotující masy generátorů, které vyhlazují výkyvy v síti. Solární panely tuto fyzikální vlastnost nemají. Červencový blackout, který postihl sever Čech, byl velmi naléhavým varováním. Ukázal, že „svatý grál“ bezpečnosti sítě (kritérium N-1) v nové energetické realitě nemusí stačit, pokud dojde i k relativně malé chybě.
Pro Česko tedy bohužel solární revoluce neznamená vůbec levnější složenky za elektřinu. Pokud bychom ji měli využít — a stále je dobrou otázkou, v jaké míře máme —, nese s sebou nutnost velkých investic. Tohle je rozhodnutí, které bychom měli udělat my, ale už celé dekády se nám to nedaří. Velké části energetického světa za tu dobu změnila k nepoznání, připomíná solární boom uplynulého roku.