Bezprostředně po rozsáhlém červencovém výpadku proudu v České republice ministr průmyslu Lukáš Vlček sliboval výsledky vyšetřování příčin rozsáhlého proudu v řádu týdnů. Nyní ovšem úřední místa předpokládají, že se odpovědi budou hledat ještě celé měsíce. Vyšetřovací proces se totiž komplikuje.
V polovině července provozovatel elektrárny v Ledvicích, která se při incidentu odpojila — tedy polostátní ČEZ —, poslal Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ) a klíčovým ministrům dopis, v němž žádal o zapojení ERÚ do vyšetřování.
Dopis má obsahovat 11 otázek ohledně role dalších aktérů, především státní firmy ČEPS, jež provozuje přenosovou síť. Otázky se podle serveru E15 týkaly všeho, od stavu spadlého vedení přes nefunkční transformátor na hranicích s Německem až po konkrétní kroky dispečerů ČEPS v krizových minutách — například proč nebyla aktivována záloha v podobě paroplynové elektrárny Počerady.
ERÚ v odpovědi oznámil, že ustavuje vyšetřovací skupinu, která se však poprvé sešla až 13. srpna, tedy téměř šest týdnů po samotném výpadku. Jan Šefránek, předseda Rady ERÚ, pro Info.cz postup hájil potřebou uvážlivosti a varoval před spekulacemi. Jenže výsledky mají být nejdříve za několik měsíců, takže času pro fámy a spekulace bude naopak spousta.
Paralelně běží ještě mezinárodní vyšetřování expertního panelu ENTSO-E, sdružení evropských provozovatelů sítí. I zde je časový horizont dlouhý, v řádu měsíců, podle vyjádření ČEPS až půl roku. Na klíčové odpovědi si tedy možná počkáme až do příštího roku. Přesto událost jasně ilustruje, že odklady ničemu nepomohou a bylo by jedině dobré se tématu věnovat co nejodkladněji a nejotevřeněji.
Přetržený drát
K výpadku došlo v době, kdy se na pohled nedělo nic nezvyklého. Z Německa v tu chvíli do České republiky a dále proudilo zhruba 1 650 MW elektrické energie. Plán byl o něco nižší, kolem 1 440 MW, ale podle představitelů ČEPS by česká síť měla zvládat výkony podstatně vyšší, až kolem 3 500 MW.
V 11:51:06 se ovšem vedení V411 na severu Čech přerušilo. Jde nepochybně o vedení důležité, nicméně, že by šlo dlouhodobě o nejpřetíženější část české soustavy, říci nelze. Jeden ze tří „drátů“ vedení spadl na zem a následoval zkrat. ČEPS na svém brífinku 10. července uvedl, že vedení nechal nedávno zkontrolovat. Konkrétně nechal prověřit vzorek vedení v laboratořích ČVUT. A výsledek byl uspokojivý.
Vedení V411 je dnes „jednoduché“, tvoří ho tedy laicky řečeno jen nezbytně nutné tři „dráty“. Kdyby ho tvořily dvě trojice „drátů“ — bylo by tedy zdvojené — k výpadku by patrně nedošlo.
Zdvojení této trasy je naplánováno už zhruba 10 let a mělo by proběhnout snad už v příštím roce (vybírá se zhotovitel). Bývá totiž velmi zatížené a do budoucna to podle odhadů bude platit v ještě větší míře. ČEPS se ovšem zároveň brání, že vedení nebylo tak přetěžované, aby se na modernizaci muselo spěchat. Stávající kapacita prakticky vždy stačila.
Projekt ani nevybočuje z poměrů české energetiky. Podobné plány jsou sice technicky a stavebně poměrně jednoduché, ale jejich příprava a získání souhlasu trvá dekádu či více. Rychleji se u nás vedení v tuto chvíli nemodernizuje ani nestaví. Určitě to jde i rychleji — v Německu se dobu povolování podařilo snížit údajně na nízké jednotky let —, ale bez velkých změn v legislativě to možné není.
K podobné události na V411 došlo už v listopadu loňského roku, takže sama o sobě by takový výpadek způsobit neměla. Jak jste asi v posledních dnech už mnohokrát slyšeli, k dispozici by mělo být vždy dost rezerv na to, aby jedna událost sama o sobě — i když by to byl třeba výpadek výroby z Temelína — velký problém, natož blackout, nezpůsobila.
Následný výpadek
Pozornost se tedy v tuto chvíli soustředí na děj, který nastal zhruba minutu a půl po zkratu na V411 — přesně v 11:52:48. V tu chvíli totiž vypadl šestý blok hnědouhelné elektrárny Ledvice společnosti ČEZ.
Navzdory číslování mají Ledvice v této době funkční bloky jen dva. Menší blok IV má výkon cca 110 MW, větší blok VI cca 660 MW. Ten je nejnovějším uhelným blokem u nás, funguje teprve od roku 2017. S jeho výstavbou byly velké potíže, výrazně se zdržela, ale jde o nejmodernější uhelnou elektrárnu (a jestli se nic zásadního nestane, tak taky úplně poslední uhelný blok postavený v Česku vůbec).
Výpadek Ledvic je ze zpětného pohledu — alespoň při tom, co dnes víme — překvapivý. Uhelná elektrárna, zvláště takhle moderní, by měla soustavě pomoci problémy s nestabilitou spíše překonávat, nikoliv naopak. Jak se řešilo v souvislosti s blackoutem ve Španělsku, tyto zdroje mají mimo jiné velkou „setrvačnost“, která jim umožňuje podržet síť v případě nějakých výkyvů.
V Ledvicích se ale elektrárna místo toho odpojila a v oblasti tak začalo chybět několik set megawattů výkonu. Provozovatel elektrárny, tedy ČEZ, zaujal stanovisko, že problém nevznikl u něj. Velmi zjednodušeně řečeno došlo údajně k tomu, že zvenčí — tedy od sítě — přišly požadavky, které Ledvice nemohly splnit.
Podle ČEZ dispečink ČEPS požadoval změnu výkonu z 350 MW až na úplnou nulu a pak zase rychle na 150 MW. Změny měly být natolik rychlé, že na ně elektrárna prostě nestihla reagovat. Podle ČEZ tedy „síť“ (tj. dispečink ČEPS) chtěla po elektrárně více, než bylo možné a domluvené. Výkon Ledvic se podle platné smlouvy měl pohybovat mezi 660 a 60 MW, k nule klesat neměl.
„Z důvodu řady velmi rychlých až skokových výkonových změn v pásmu pod hranicí technického minima došlo v 11:52 k výpadku kotle na tomto bloku,“ uvedl pro novináře mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.
Dva problémy, výpadek V411 a Ledvic, se spojily do jediného. Obrazně řečeno, na severu Čech chyběla elektřina, která se do oblasti začala „valit“, kudy to jen šlo, bez ohledu na to, s čím se při tvorbě sítě počítalo.
Pokud se dál budeme držet naší vodní analogie, elektřina se valila tak prudce, že v některých případech připravená „koryta“ (vedení) objemu nestačila. Těsně před dvanáctou, v 11:59:44, tak dispečer raději vypnul přetížené vedení V208, které přivádí elektřinu z jihu Čech (kde jí bylo dost) na sever (kde byl nedostatek). Hrozilo, že nával vedení přepálí. Elektřina si hledala jiné cesty a o tři sekundy později měla také kvůli přetížení vypadnout další důležitá linka V401, tedy trasa Týnec-Krasíkov. „Zhaslo“ i devět „křižovatek“, tedy rozvoden.
Výsledkem byly chaotické a nezvyklé scény na řadě míst republiky. Především na jihu Česka byl pak elektřiny přebytek, ale ten se do velké míry podařilo vyvést do zahraničí.
Proč nezafungovalo N-1
I když se objevují různé hlasy, dostupná data nenasvědčují, že by ten den byl v české soustavě a jejím okolí zásadně mimořádný, alespoň tedy ne během dopoledne. Podle společnosti ČEPS „ochranné“ transformátory na českých hranicích pracovaly s minimální mírou regulace. Spotřeba nebyla mimořádně vysoká, dovoz — jak jsme již uváděli — byl výrazně pod limity sítě (cca 1 600 MW z maximálních zhruba 3 500 MW, alespoň podle údajů ČEPS).
Není přesně jasné, proč nezafungovalo kritérium „N-1“. To je svatý grál bezpečnosti provozu sítě: soustava musí být vždy navržena a provozována tak, aby bez problémů ustála nečekaný výpadek jednoho libovolného prvku. Ať už jde o přerušení vedení, poruchu transformátoru, nebo náhlé odpojení celé velké elektrárny. První porucha, pád vedení V411, „na papíře“ žádnou kaskádu spustit neměla.
Ovšem soustava byla poněkud „oslabená“. V daný den bylo v odstávce celkem 4 000 MW různých zdrojů, což je zhruba třetina veškeré české výroby. Šlo o plánované akce, které se dělají obvykle v letním období nejen kvůli počasí, ale především proto, že právě v létě je spotřeba nižší, a síť tedy nejméně zatížená. Je ovšem otázkou, zda poučka o „odpočinkovém létě“ v energetice v současné situaci stále ještě platí.
Nová realita jménem „kachna“
Evropská energetika se na základě politických požadavků v posledních desetiletích začala měnit. Změny byly nejprve pomalé, postupné, ale nabývají na síle a mají čím dál větší vliv.
Dobrou ilustrací může být fenomén takzvané „kachní křivky“.
Jde o graf, který znázorňuje vývoj velkoobchodní ceny elektřiny během dne a který svým tvarem připomíná siluetu sedící kachny. Ráno, když se probouzí průmysl a domácnosti, poptávka a s ní i cena stoupá — to je „ocas kachny“. Poté, během dopoledne a kolem poledne, začnou masivně vyrábět solární panely po celé Evropě. Obrovské množství prakticky bezplatné energie zaplaví trh a stlačí cenu dramaticky dolů, často i do záporných hodnot. To je hluboké „břicho kachny“. K večeru, když slunce zapadne a lidé se vracejí domů, výroba ze solárů zmizí, poptávka opět vzroste a cena vystřelí prudce nahoru, čímž vytvoří „hlavu a krk kachny“.
Jev, který se dříve popisoval třeba na příkladu Kalifornie, začíná být poslední dobou zřetelně pozorovatelný i v Česku. Masivní rozvoj obnovitelných zdrojů v Německu vede k tomu, že v době nízkých, či dokonce záporných poledních cen se českým uhelným nebo plynovým elektrárnám nevyplatí vyrábět. Je to logické a ekonomicky zcela racionální — a obchodům s elektřinou pochopitelně vládne ekonomika, byť jen v rámci zákony daných mantinelů.
Provozovatelé proto omezují jejich výkon na minimum, nebo je dokonce zcela odstavují a čekají na večerní cenovou špičku. V době výpadku byla výroba českých uhelných elektráren zhruba o polovinu nižší než ráno. Například nedodávaly elektrárny Tušimice, Počerady ani Chvaletice.
A zde se dostáváme k jádru problému. Nejde o to, že by nás zaplavila nějaká nečekaná vlna energie. Naopak. Problém je v tom, co v síti v daný okamžik chybí.
Když se přeruší důležité vedení, v zasažené oblasti vznikne náhlý nedostatek výkonu. V éře čistě fosilní energetiky by ho okamžitě začaly dorovnávat blízké velké elektrárny, které by běžely v takzvaném rotačním režimu. Jejich obrovské, setrvačností se točící turbíny a generátory fungují jako gigantický stabilizační prvek, který dokáže síť „podržet“.
Dnes ale tyto elektrárny v poledne často stojí a tento stabilizační „polštář“ v síti chybí. Může se tak dostavit „lokální nouze“. V severních Čechách chyběla elektřina i rotační setrvačnost a energie se tak začala „valit“ oklikami z jihu, po vedeních, která nejsou na takovou zátěž stavěná.
Malá setrvačnost
Samotný blackout přímo nezpůsobily dovozy levné elektřiny z Německa, jak zjednodušeně tvrdí například Andrej Babiš či jiní. Data ukazují, že objem dovozu v daný den odpovídal objemům plánovaným. Všechno běželo tak, jak je systém stavěný — tedy hlavně s ohledem na cenu elektřiny. Jinak řečeno, šlo o peníze. Čeští a další obchodníci (a tedy i jejich zákazníci) dostávali tu nejlevnější možnou elektřinu, která byla k dispozici.
Problém spočívá v tom, co v ceně nebylo — náklady za bezpečnost v nové době „kachních křivek“. Jinak řečeno: chyběla „odměna“ pro dostatek záloh, které by síť mohly v případě potíží podržet.
V soustavě tedy bylo 4. července 2025 v provozu poměrně málo regulujících zdrojů, které hlídají klíčové parametry, jako jsou výkonová rovnováha, frekvence, napětí, jalový výkon či naše oblíbená setrvačnost, a které se při problémech umějí přepnout do ostrovních režimů a vzájemně se podporovat. A nejméně jich bylo v oblastech, které byly nakonec výpadkem nejhůře postiženy.
Při předchozím pádu vodiče na lince V411, tedy při již zmíněné události z 29. listopadu 2024, kdy k problému nedošlo, byly v provozu v podstatě výhradně velké točivé zdroje: především uhelné a jaderné. „Setrvačnost“ sítě tedy byla výrazně vyšší.
I když bez závěrů vyšetřování není vůbec jasné, zda právě to bylo hlavní příčinou, že události 4. července nabraly úplně jiný spád, faktem je, že síť s větším objemem obnovitelných zdrojů je jednoduše jiná než „tradiční“. Člen představenstva ČEPS Pavel Šolc už brzy po události pro Hospodářské noviny uvedl, že nastavení některých prvků (ochran elektráren) v takové soustavě je „opravdová alchymie“.
Tyto zdroje jsou z velké části připojeny přes elektronické měniče, tzv. střídače (týká se to i části větrných elektráren, především těch novějších). Jsou spíše jako lehká elektrická koloběžka — dokážou rychle reagovat, ale nemají vlastní významnou „hybnost“, která by systém podržela při velkém otřesu. Dodejme, že i tuto vlastnost lze do jisté míry dodat fotovoltaice vhodným hardwarem a softwarem, ale to dnes není standardním řešením.
Co dál
Český výpadek, stejně jako nedávný blackout na Pyrenejském poloostrově, ale rozhodně připomněl, že spolehlivé dodávky elektřiny nejsou samozřejmostí. K tomu, že dnešní sítě jsou tak spolehlivé a můžeme se na ně každý den spoléhat, bylo nutné se dopracovat postupně. Bylo to tak i v případě „klasických“ sítí založených na fosilních zdrojích. I ty se vyvíjely postupně a často právě díky analýze velkých poruch.
Přechod k „nízkouhlíkové energetice“ s vysokým podílem obnovitelných zdrojů přitom představuje z technického hlediska mnohem náročnější úkol. Elektroenergetik Karel Noháč ze Západočeské univerzity v Plzni si při rozhovoru s novináři pomáhá přirovnáním k soutěži, ve které musíte balancovat s kuličkou: „U klasických, točivých zdrojů kuličku nosíte v nějaké nádobě, která může mít v zásadě různý tvar, ale vždy je v ní nějaká prohlubeň, ve které se kulička přirozeně stabilně drží. U obnovitelných zdrojů ji musíte udržet na desce, nebo v některých případech s nadsázkou v podstatě na špičce jehly.“
Byť tedy technické možnosti jsou výrazně větší než v minulosti, zároveň dnes stojí před provozovateli přenosových a distribučních sítí výrazně obtížnější úkol. Klíčovou otázkou bude, kolik jeho zvládnutí bude stát.