Druhý nejbohatší Polák Michał Sołowow a jeho chemická firma Synthos hodlají spolupracovat s americko-japonskou firmou GE Hitachi Nuclear Energy na vývoji technologie pro malý jaderný reaktor. Podle podepsaného memoranda by reaktor s výkonem 300 MW mohl být na jihu Polska dokončen už v roce 2027, a tím předběhnout vládní plány na stavbu první jaderné elektrárny u našich severních sousedů.
Vládní plány počítají s tím, že jaderná elektrárna má být v provo
zu do roku 2033 s tím, že během příštího roku by měl proběhnout výběr lokality pro výstavbu a o rok později výběr technologie a dodavatele. Do roku 2043 by pak mělo Polsko disponovat až šesti bloky s instalovaným výkonem 6–9 GW. Cílem je, aby se Polsko v budoucnu zbavilo své závislosti na výrobě elektřiny z uhlí. Země nyní čelí zvýšenému tlaku ze strany Evropské unie na omezování uhlíkových emisí.
Podle polského listu Puls Biznesu Sołowow očekává, že investice do ma-lého jaderného reaktoru bude činit méně než miliardu dolarů (zhruba 23 miliard Kč). Pro srovnání, nový jaderný blok v Dukovanech by podle odhadů mohl stát skoro desetkrát tolik – kolem 200 miliard korun. Podle polských médií se zvažuje, že by reaktor mohl vzniknout v obřím průmyslovém areálu Sołowowovy chemičky blízko jihopolské Osvětimi. Jde o vůbec největšího výrobce syntetického kaučuku a polystyrenu v Evropě.
Dodejme, že Polsko nemá s jadernou energetikou příliš vřelý vztah. V roce 1972 komunistická vláda schválila a o deset let později zahájila stavbu elektrárny osazené čtyřmi reaktory VVER-440 u Żarnowieckého jezera, zhruba 50 km severozápadně od Gdaňsku a 10 km od pobřeží Baltského moře. Černobylská havárie, finanční obtíže Polska a snad i to, že šlo o projekt komunistické moci, to vše přispělo k tomu, že po roce 1990 byl za souhlasu velké části veřejnosti projekt ukončen. Země od té doby spoléhá na uhelné elektrárny, které dnes zajišťují zhruba 80 % výroby elektřiny. Koketovala také s těžbou plynu v břidlicích, která tak zásadně změnila situaci v USA, ale zatím žádný boom nenastal a nezdá se, že by se to mělo v dohledné době změnit.
CO TO BUDE?
Sołowow, mimochodem bývalý závodník rallye, má ovšem podle našeho názoru velmi, velmi „časově optimistické“ plány. Už proto, že pracuje s technologií, která zatím existuje pouze na papíře. Jak známo, ta bývá levná, vždy včas k dispozici a stoprocentně spolehlivá – až při výrobě se to obvykle „zkazí“. Konkrétně se má jednat o reaktor BWRX-300, který, jak název napovídá, má elektrický výkon
300 MWe. Zařízení, které zatím nebylo schváleno k provozu nikde na světě, představuje zjednodušenou verzi 1500MW reaktoru typu ESBWR. Ten od amerických úřadů získal licenci v roce 2014. Polský miliardář ve svých vyjádřeních pro tisk doufá, že malý modulární reaktor od GE získá v roce 2024 licenci v Severní Americe, což by pak umožnilo výstavbu jednotky v Polsku. Vlastně jde podle našeho odhadu o podmínku nezbytnou: schvalování zcela nového reaktoru by pro nezkušené polské regulační úřady byl těžko splnitelný úkol.
Navrhovaný reaktor firmy Hitachi také spadá do nové kategorie „malých“ reaktorů, tedy zařízení s výkonem do 300 MWe. Ty mají mít (znovu na papíře) malé nároky na obsluhu, malé nároky na údržbu, dlouhý interval pro výměnu paliva a minimální zónu havarijní připravenosti (vyloučení úniku do okolí). 
BWRX-300 je v kategorii dnes připravované první generace malých reaktorů poněkud nezvyklé zařízení. Jde o tzv. varný reaktor
(BWR – boiling water reactor), což je druhý nejrozšířenější typ reaktoru po tlakovodních reaktorech „temelínského“ typu. Palivem ve varných reaktorech je také mírně obohacený uran U-235 ve formě válečků oxidu uraničitého, uspořádaných do palivových tyčí.
Moderátorem i chladivem je obyčejná voda, stejně jako u reaktorů tlakovodních. Ovšem v jednom důležitém ohledu se oba typy liší: u varných reaktorů se voda v tlakové nádobě přivádí do varu (u tlakovodních reaktorů je tlak takový, aby se voda nevařila). V horní části nádoby varného reaktoru je prostor, ve kterém se může hromadit pára, která se zbaví vlhkosti a žene se přímo k turbíně. Tyto reaktory jsou tedy jednookruhové a turbína je součástí primárního, „radioaktivního“ okruhu.
Může se zdát, že kontaminace turbíny radioaktivními prvky může představovat značný problém v provozu, ale z provozních zkušeností s těmito typy vyplývá, že v případě nutnosti stačí pouze několik minut trvající odstávka. Prostor turbíny bývá totiž kontaminován téměř výhradně izotopy s velmi krátkou dobou rozpadu (konkrétně dusíkem 16, který má poločas rozpadu 7,1 s). Provozovatelé, například japonští, ujišťují, že náklady na údržbu turbíny a přidružených systémů lze provádět za podobné ceny jako údržbu elektráren na fosilní paliva.
Výhody varných reaktorů jsou poměrně zajímavé. Jedna je shodná jako u tlakovodních reaktorů: protože voda je moderátorem štěpné reakce a zároveň chladivem, nehrozí, že by se v případě úniku chladiva řetězová reakce nekontrolovatelně rozběhla. Reaktor ovšem může pracovat s poměrně nízkým tlakem, což snižuje výrobní nároky, a tedy i cenu. Jejich vlastnosti také umožňují, aby byly konstruovány s vysokým zastoupení tzv. pasivní bezpečnosti – reaktory tedy mohou být navrženy tak, aby se v případě havárie samy bezpečně odstavily bez přívodu elektrické energie či chladiva zvenčí. Jistou nevýhodou může být nižší energetická hustota, což ale také na druhou stranu znamená, že materiál reaktorové nádoby může být vystaven méně intenzivnímu neutronovému toku, a nestárne tedy tolik jako u tlakovodních reaktorů.
CO UMÍ HITACHI?
To je jen velmi stručný výčet některých možných konstrukčních rysů, extrémně ovšem samozřejmě závisí na návrhu konkrétního zařízení. BWRX-300 se má vyznačovat rysy, kterou jsou příznačné pro většinu dnešních návrhu reaktorů: měl by mít celou řadu prvků pasivní bezpečnosti a při nečekané poruše či odstávce se ochladit i bez nutnosti zásahu zvenčí.
Reaktor byl údajně navržen s využitím celé řady v podstatě standardizovaných dílů předchozích varných reaktorů společnosti Hitachi údajně s cílem snížit cenu (při zachování bezpečnostních charakteristik, samozřejmě). Výrobce mířil na USA, a tedy tak, aby mohl cenově konkurovat hlavní konkurenci na americkém trhu: zemnímu plynu.
Je otázkou, zda něco takového je vůbec možné, vzhledem k tomu, jak rychle roste v posledních letech produkce plynu z břidlic, ale na tuto otázku těžko můžeme odpovědět bez mnohem podrobnějších informací, než jaké dnes máme k dispozici. Řekněme v tuto chvíli jen tolik, že firma tvrdí, že kapitálové náklady na kW výkonu u tohoto reaktoru v americkém prostředí ceny za stavbu by měly být
o 60 % nižší než u velkých reaktorů. V dnes zrušeném temelínském tendru se mluvilo reálně o cenách zhruba nad 100 tisíc korun za kilowatt instalovaného výkonu, a velmi podobné ceny (kolem 5 000 dolarů) se uvádějí i u jiných projektů velkých moderních reaktorů generace III+ v USA. To by tedy mělo znamenat, že Hitachi míří k cenám kolem 2 000 dolarů, tedy kolem 50 000 Kč za kW instalovaného výkonu. To je velmi odvážné tvrzení, ke kterému zůstáváme velmi skeptičtí. Budeme jistě vývoj polského projektu sledovat se zájmem, ale skepticismu se rozhodně zatím zbavit nemůžeme.
Je ovšem nepochybné, že zájem o malé reaktory roste, a to i v jinak dosti „protijaderné“ Evropě. Především proto, že přibývá obav z nedostatečných výrobních kapacit v energetice. Ovšem malé reaktory jsou na poli nováčky – i „nové“ obnovitelné zdroje energie jako fotovoltaické elektrárny či mořské větrné elektrárny za sebou mají více provozních výsledků a přes svou nestálost ve výrobě představují pro zájemce předvídatelnější investici.