Čez připravuje přeměnu Orlíku v přečerpávací elektrárnu. nové soustrojí už prošlo zkouškami na zmenšeném modelu, proměna celého provozu ale potrvá do roku 2033.
Ve vodní elektrárně Orlík dnes voda vyrábí elektřinu cestou dolů do nádrže Kamýk. Po přestavbě se bude moci vracet také nahoru. ČEZ chce čtyři dosavadní Kaplanovy turbíny v orlické přehradě nahradit Francisovými, dvěma klasickými a dvěma reverzními soustrojími, jež zvládnou vodu i čerpat. Z běžné vodní elektrárny se tak stane čtvrtá přečerpávací elektrárna v jeho českém portfoliu.
Inženýři společnosti Litostroj Engineering dokončili v Blansku dvouměsíční testování modelu nové turbíny. V rámci reportážní návštěvy jsme měli možnost nahlédnout „pod pokličku“ toho, jak sledovali hydraulické vlastnosti, účinnost i stabilitu provozu. Pomáhal jim při tom např. stroboskop, jehož záblesky sladěné s otáčením vytvářejí dojem, že se lopatky nehýbou, a dovolí zkoumat detaily proudění a případný vznik nežádoucí kavitace. Skutečná turbína bude 13× větší než model a její průměr dosáhne 5 m. Vyrobí ji závod ve Slovinsku. [Více viz úvodní článek tohoto vydání TT — pozn. red.]
Hala s generátory přehrady Orlík © ČEZ
Dvě nádrže už stojí
Ekonomický princip je stejný jako u ostatních přečerpávacích elektráren: při levné elektřině vodu načerpat z dolní nádrže (v tomto případě Kamík) do nádrže položené výše (Orlík), při drahé (tedy hlavně v případě potřeby vykrýt nedostatek energie v síti) ji pustit přes turbínu zpět. S růstem fotovoltaiky přibývá příležitostí k čerpání kolem poledne, zatímco výroba může mířit do ranních a večerních špiček. Pro výdělek ovšem nestačí jakýkoli cenový rozdíl; musí pokrýt také energii ztracenou při celém cyklu a náklady zařízení.
Výhodou Orlíku je existující dvojice nádrží. ČEZ nemusí hledat místo pro novou horní nádrž, zásahy se soustředí hlavně na šachty soustrojí a výměnu techniky. Ani tak ale nejde o drobnou úpravu: projekt má stát 8 mld. Kč. Práce na samotné přeměně započnou v roce 2027 a skončit by měly v roce 2033, přičemž vždy alespoň dvě turbíny by měly být po celou dobu v provozu. Životnost nových soustrojí se plánuje nejméně na 50 let.
Přestavba tedy přidá české soustavě další možnost, jak přesouvat výrobu do potřebných hodin, až v delším horizontu. Ukazuje také, proč se vyplatí hledat prostor pro akumulaci u stávajících staveb. Kromě ceny samotné technologie rozhoduje, zda je kde vodu zadržet, kudy ji vracet a jak nové zařízení vměstnat do elektrárny, která přitom musí dál fungovat.
Zmenšenina klasické Francisovy turbíny (vlevo), jež v rámci modernizace Orlíku nahradí dvě ze stávajících, pro tuto přehradu méně vhodných Kaplanových turbín, a přibližná podoba reverzní Francisovy turbíny. Ta je určena pro náhradu zbývajících dvou kaplanových turbín, jež navíc přemění Orlík v „přečerpávačku“, a byla při naší návštěvě ještě namontována uvnitř důmyslného zařízení, které věrně simuluje podmínky konečné instalace © Michael Málek / Technický týdeník
Další růst bude patřit bateriím
Orlík je ovšem spíš ukázkou chytrého využití zděděné infrastruktury než návodem, jak ve velkém pokrýt rostoucí potřebu akumulace. Nových vhodných dvojic nádrží není neomezeně a jejich stavba by narážela na cenu, zásahy do krajiny i odpor veřejnosti. ČEZ podle svého ředitele vodních elektráren Róberta Heczka nemá rozpracovaný další projekt přečerpávací elektrárny, byť technické možnosti v některých lokalitách zkoumá.
V dohledné době se proto rychlé rozšiřování úložišť bude muset opírat především o elektrochemické baterie. Také ty potřebují prostor a připojení k síti, nevyžadují ale dvě nádrže s dostatečným výškovým rozdílem. Lze je stavět u výroben, průmyslových areálů nebo rozvoden a přidávat po menších celcích. Pro vyrovnávání denních výkyvů tak nabízejí cestu, kterou lze opakovat na mnohem více místech.
Začátek tohoto rozvoje už je vidět i v Česku. Podle výpisu z registru ERÚ k 11. září mělo licenci na ukládání elektřiny 32 subjektů se souhrnným výkonem 148,9 MW. Na přelomu května a června šlo o devět licencí a 39,7 MW. Dalších 27 žádostí bylo v září ve správním řízení. Licencovaný výkon tak během několika měsíců vzrostl téměř na čtyřnásobek.
Největší položkou v evidenci byly Vraňany s výkonem 20,448 MW. Vedle velkých projektů ale přibývají i menší: 22 z uvedených 32 licencí připadalo na výkon pod 3 MW. Budoucí akumulace tedy nemusí mít podobu několika dominantních staveb. Vzniká i jako síť menších zařízení rozptýlených mezi podniky a energetické provozy.
Srovnání má jednu důležitou mez: registr zachycuje licencování, nikoliv všechny české baterie ani přesná data jejich spuštění. Růst evidence proto nelze celý vydávat za přírůstek nově postavených úložišť. Navíc uvádí výkon v MW, nikoliv zásobu energie v MWh; neříká tedy, jak dlouho ji zařízení může dodávat. Přesto pohled do jeho údajů naznačuje, že baterie konečně začínají ve větších počtech nacházet své místo v českém energetickém mixu.