V době uzávěrky tohoto vydání se na energetických trzích rýsoval konec nejhoršího výpadku dodávek ropy v dějinách. Pozoruhodné na něm je především to, že velká cenová krize z něj nikdy nevypukla.
Fatih Birol, ředitel Mezinárodní energetické agentury (IEA), označil letošní šok za vážnější než ropné krize z let 1973, 1979 a plynovou krizi roku 2022 dohromady. Po únorovém uzavření Hormuzského průlivu vypadlo z trhu kolem 11 mil. barelů ropy denně a zhruba 140 mld. m3 zemního plynu ročně, tedy víc, než kolik Evropa ztratila po ruské invazi na Ukrajinu.
Přesto cena ropy, plynu, elektřiny ani uhlí nikdy nepřekonala dřívější maxima. Brent se ve svém vrcholu v polovině května pohyboval kolem 113 až 115 USD za barel, zatímco v krizích minulých dekád ceny šplhaly k 130 až 150 USD.
Co víme o dohodě
Spojené státy a Írán podle viceprezidenta J. D. Vance digitálně podepsaly memorandum o porozumění už v neděli 14. června, americký prezident Donald Trump to krátce nato potvrdil. Za Washington dokument stvrdili Trump a Vance, za Teherán předseda parlamentu Mohammad Bágher Ghálíbáf, jenž měl k podpisu pověření od nejvyššího duchovního vůdce. Formální podpis se v době uzávěrky chystal na pátek 19. června ve Švýcarsku. Memorandum počítá s okamžitým otevřením Hormuzského průlivu a s ukončením americké blokády íránských přístavů.
Mnoho podstatného ovšem zůstávalo otevřené. Plné znění dohody se mělo zveřejnit teprve po pátku a Vance zdůraznil, že Írán nedostane zpět zmrazené prostředky, dokud nesplní své závazky. Sankce měly zůstat v platnosti. Sám průliv navíc v době uzávěrky nebyl plně průjezdný: zatímco Trump mluvil o pátku, jiní američtí činitelé připouštěli, že se doprava nevrátí do normálu dříve než za dva týdny. Jakoukoli předpověď dalšího vývoje pak komplikuje čerstvá zkušenost. Už letošní dubnové příměří se během krátké doby rozpadlo, a proto na dohodu spoléhá tento text jen s výhradou: pokud vydrží.
Dá se ovšem očekávat, že reakce bude „dvourychlostní“: ceny reagují v řádu hodin, infrastruktura v řádu měsíců.
Rychlou stranu bylo možné sledovat prakticky okamžitě. Referenční velkoobchodní cena plynu pro evropský trh, kontrakt TTF v nizozemském obchodním uzlu, po zprávě o dohodě propadla o téměř 6 % ke 44 eurům (zhruba 1 060 Kč) za megawatthodinu, na nejnižší úroveň od začátku května. Ropa Brent klesla o necelá 4 % k 84 USD za barel. Na českých čerpacích stanicích by se podle analytiků měly nafta i benzin zlevnit o 1,50—2 Kč/l během několika dnů, k čemuž má přispět slabší dolar i tuzemská regulace zastropovaných cen.
Pomalá strana se počítá jinak. Katarská zařízení na těžbu a zkapalňování plynu utrpěla během konfliktu značné škody a podle IEA bylo v regionu poškozeno kolem 80 energetických objektů. Plná obnova produkce může i po otevření průlivu trvat až dva roky. Návrat ropy k předválečným úrovním kolem 60 USD za barel proto analytici neočekávají v dohledné době, podle některých z nich možná až v příštím roce. Důvodem není jen pomalé znovuspouštění těžby, ale i to, že vyčerpané zásoby bude potřeba doplnit, a tato poptávka udrží ceny na vyšších úrovních.
Odpověď na otázku, jak rychle se trh vrátí k normálu, má tedy dvě části: zlevnění u pumpy přijde v týdnech, skutečné urovnání nabídky a poptávky v měsících až letech.
Zkouška přijde v zimě
Pro Evropu se přitom nehraje rozhodující partie na jaře u čerpací stanice, ale na podzim v podzemních zásobnících plynu. Ty se přes léto plní, aby vydržely na zimní topnou sezonu, a právě sem dopadá výpadek zálivského LNG nejcitelněji.
Výchozí pozice byla horší než loni. K prvnímu květnu měly zásobníky v Evropské unii podle studie Oxfordského institutu pro energetická studia (OIES) zhruba 35 mld. m3 plynu, o 7,2 mld. m3 méně než ve stejný den předchozího roku. O víkendu před uzávěrkou dosahovala jejich naplněnost kolem 44 %, zatímco loni to bylo přes 53 %. Přes Hormuzský průliv přitom běžně proudí kolem pětiny světových dodávek LNG.
Kdyby průliv zůstal zavřený po celé léto, počítá ústřední scénář OIES s tím, že Evropě bude každý měsíc chybět kolem 2,1 mld. m3 zkapalněného plynu. Zásobníky by se pak k prvnímu listopadu naplnily jen asi na 70 % kapacity místo zhruba 90 %, k nimž míří unijní cíle.
Dohoda tento výhled zlepšuje: pokud Katar a Spojené arabské emiráty najedou zpět na plný výkon, byť bez dvou poškozených katarských jednotek, výpadek se výrazně zmenší a vyšší naplnění zásobníků se vrací do hry.
Háček má ovšem i příznivá varianta. Asijští odběratelé během krize dobrovolně omezili nákupy LNG a část poptávky pokryli uhlím, jakmile se ale zálivské dodávky obnoví, tyto škrty mohou zmizet a Evropa se o tankery zkapalněného plynu opět střetne s Asií. Autoři studie proto varují, že spoléhat na příznivé počasí a mírnou zimu připomíná spíš sázku než strategii a že rovnováhu mezi globálním trhem a evropskými zásobníky možná nakonec zajistí teprve vyšší ceny, které samy přibrzdí poptávku.
Proč to svět ustál
Zbývá otázka, na kterou tento text nenabízí hotovou odpověď, jen ji předkládá k úvaze: jak je možné, že největší výpadek v dějinách ropného trhu neskončil odpovídající cenovou krizí? Systém měl tentokrát víc tlumičů než kdykoli předtím.
Některé jsou viditelné. Členské země IEA (Mezinárodní agentura pro energii) uvolnily ze svých strategických rezerv rekordních 400 mil. barelů, zhruba dvojnásobek toho, co vypustily po ruské invazi v roce 2022. Část ropy obtekla Hormuz potrubími, která průliv obcházejí. Trh navíc do krize vstupoval s přebytkem a začínala se rozjíždět takzvaná vlna LNG, série nových zkapalňovacích projektů ve Spojených státech, Kanadě i jinde. A když nabídka nestačila, srovnával rozdíl mechanismus, jejž ekonomové nazývají destrukcí poptávky: vysoké ceny prostě umlčely spotřebu, nejvíce v rozvíjejících se zemích, které byly z trhu vytlačeny jako první.
Důležitou a poněkud nečekanou roli sehrála Čína. Nenápadně snížila dovoz ropy zhruba o čtvrtinu. Do značné míry si to mohla dovolit díky svým gigantickým strategickým zásobám, které ke konci loňského roku dosahovaly kolem 1,4 mld. barelů, tedy víc, než kolik držely všechny členské země IEA dohromady (Čína není plným členem, jen přidruženým). Země, jež bývá vnímána jako nejzranitelnější velký dovozce, tak fungovala jako jeden z hlavních stabilizátorů světového trhu.
Z výše uvedeného však plyne spíše soubor otázek než závěrů: Posunulo se těžiště energetické bezpečnosti od toho, kdo ropu těží, k tomu, kdo si dokázal naplnit zásobníky? Je ropa v dnešním energetickém mixu, do něhož čím dál výrazněji promlouvají elektromobily, solární zdroje a baterie, výrazně postradatelnější než v roce 1973? A kdo nakonec nese skutečnou cenu šoku, když ji destrukce poptávky přesouvá na nejchudší dovozce, kteří si dražší palivo jednoduše nemohou dovolit?
Odpovědi přinese teprve účtování, které začne, pokud dohoda vydrží a provoz se vrátí do normálu. Už teď je ale nejpřekvapivějším zjištěním krize to, že se čistě kvantitativně řečeno „nejhorší ropný šok dějin“ podařilo přečkat, aniž přerostl v nejhorší cenovou krizi v oboru.