Na klimatickém summitu Organizace spojených národů na konci září představil čínský prezident Si Ťin-pching dlouho očekávané cíle, které mají definovat klimatickou politiku země až do roku 2035. Nešlo o čistě kosmetické úpravy. Peking se zavázal k něčemu, co nikdy předtím neudělal — k absolutnímu snížení všech svých emisí skleníkových plynů.
Čína je „emisní velmocí“, jejíž komíny a výfuky formují globální klima. V roce 2024, podle předběžných údajů, vypustila do atmosféry více než 12,6 GT ekvivalentu CO2, což představuje celkem 35 % celosvětového znečištění. Jednoduše řečeno, Čína dnes vypouští více skleníkových plynů než všechny rozvinuté země dohromady. Její další kroky tak do značné míry určí, jak bude vypadat svět, ve kterém budeme žít.
Oznámení cílů, které mají definovat klimatickou politiku této země do roku 2035, jež na klimatickém summitu OSN na konci září představil čínský prezident Si Ťin-pching, proto vyvolalo vlnu otázek. Jde o ambiciózní průlom? Nebo jen o chytrý, pragmatický krok vlády, která slibuje něco, o čem díky drtivému nástupu obnovitelných zdrojů ví, že to snadno splní? A co to znamená pro nás v Evropě?
Co Čína vlastně oznámila
Hlavní čínský závazek nově zní: snížit do roku 2035 všechny skleníkové plyny o 7 až 10 % oproti jejich vrcholové úrovni, kterou však ještě ani nedosáhli. To tedy nezní možná příliš inovativně nebo zajímavě — Evropa má v plánu snížit do roku 2030 emise o 55 % proti roku 1990 — ovšem z hlediska dosavadního postoje Peking slib obsahuje dvě zásadní novinky.
Zaprvé, je to vůbec poprvé, kdy Čína oznámila cíl skutečného snižování množství emisí. Předchozí závazky Pekingu totiž uváděly, že země sníží množství emisí vůči HDP (hrubý domácí produkt), tedy s růstem ekonomiky mohly klidně dál růst i celkové emise. Jen na každou vydělanou korunu (či spíše jüan) mělo být vyprodukováno méně znečištění.
V období 2021—2025 například bylo plánem snížit uhlíkovou intenzitu o 18 %. Mimochodem, i když výsledky za rok 2025 nemáme ještě k dispozici, je prakticky jisté, že se tento cíl naplnit nepodaří. V letech 2021—2024 se Číně podařilo snížit emisní intenzitu pouze o 8 %, takže za rok letošní by intenzita musela klesnout zhruba o 10 %. V předcházející pětiletce, tedy v období 2015 až 2020 se cíl splnit podařilo a uhlíková intenzita klesla o 18,8 % (v plánu bylo rovněž 18 %).
Dodejme ale také, že Peking (asi záměrně) trochu neurčitě uváděl, že vrchol jeho emisí by měl nastat někdy před rokem 2030. Sliby byly tedy poněkud nejasné a v podstatě naznačovaly, že Čína počítá s poklesem emisí — ale přímo to neslibovaly.
Zadruhé se závazek poprvé vztahuje na všechny skleníkové plyny, nikoli jen na oxid uhličitý. Čína totiž v rámci svého dosavadního přístupu známého jako strategie „dvojího uhlíku“ slibovala dosažení vrcholu emisí CO2 před rokem 2030 a uhlíkové neutrality před rokem 2060.
Háček byl v tom, že oba tyto starší cíle se vztahovaly výhradně na oxid uhličitý. Silné skleníkové plyny, jako jsou metan ze zemědělství nebo oxid dusný z průmyslu, stály stranou. Nový cíl je tedy mnohem důslednější.
Ďábel se však jako vždy skrývá v detailu — a ani v tomto případě nejsou cíle Pekingu tak jasné, jak se na první pohled zdá. Cíl je totiž definován jako snížení oproti budoucímu vrcholu. To je zásadní rozdíl oproti přístupu Evropské unie nebo Spojeného království, které své závazky vztahují k pevně danému historickému roku, typicky k roku 1990. Čínský cíl je tak pohyblivý. Tato záměrná nejednoznačnost dává Pekingu obrovskou politickou flexibilitu — čím výše emise vzrostou, než dospějí ke svému vrcholu, tím vyšší budou i v roce 2035.
Kolik je to opravdu?
Jak si tedy čínský plán stojí ve srovnání s evropskou „dekarbonizací“? Pokud se podíváme na absolutní čísla, plánuje Čína i přes veškeré výhrady velký krok:
- Evropská unie za 10 let (přibližně mezi lety 2012 a 2022) dokázala snížit své emise zhruba o 1 mld. t ekvivalentu CO2, z úrovně 4,1 mld. t na 3,1 mld. t.
- Čína plánuje od svého budoucího vrcholu očekávaného na úrovni 14,5—15 mld. t snížit emise o 7—10 %. To v absolutních číslech představuje redukci o zhruba 1—1,5 mld. t.
Čína tedy chce dosáhnout srovnatelné redukce množství vypouštěných skleníkových plynů za srovnatelnou dobu.
Zároveň je ale důležité upozornit, že Evropská unie snižovala emise z již klesajícího trendu a z mnohem nižšího výchozího bodu — v podstatě tedy jen začala intenzivněji „brzdit“. Čína musela nejprve zastavit svůj masivní růst, dosáhnout vrcholu a teprve poté začít emise snižovat — a to z úrovně, která je téměř 4× vyšší než evropská.
Hra na jistotu
I v případě klimatických slibů se opakuje, že čínští politici se drží strategie „slib méně, doruč více“. Jejich cíle často neslouží jako ambiciózní vize, která by poháněla transformaci, ale spíše jako konzervativní základna, o které je vláda s jistotou přesvědčena, že ji dokáže splnit, a pravděpodobně i překonat.
V daném případě je to vidět na tempu, jakým Čína buduje obnovitelné zdroje energie. Její cíl dosáhnout do roku 2030 instalované kapacity 1 200 GW z větru a solárních panelů vypadal na papíře velmi pravděpodobně. Realita byla ovšem výrazně „divočejší“: cíle se podařilo dosáhnout už v roce 2024, tedy s šestiletým předstihem.
Nový cíl — dosažení instalovaného výkonu 3 600 GW obnovitelných zdrojů do roku 2035 —ve skutečnosti implikuje výrazné zpomalení nedávného tempa výstavby. Zdá se tedy, že skutečným motorem čínské transformace nejsou politické sliby, ale spíše kombinace průmyslové strategie, snahy o energetickou bezpečnost a drtivých ekonomických výhod plynoucích z nadvlády nad globálním trhem s čistými technologiemi.
Tento trend potvrzují i nejnovější data o emisích. Díky masivnímu přírůstku nízkouhlíkové energie a současnému zpomalení v sektoru nemovitostí (které snížilo poptávku po emisně náročném cementu a oceli) zaznamenala Čína v roce 2024 pokles emisí o 3 % a v prvním čtvrtletí 2025 o dalších 1,6 %. To vše nasvědčuje tomu, že vrchol čínských emisí, slibovaný „před rokem 2030“, je ve skutečnosti na dosah již nyní.
Historický zlom nastal v první polovině letošního roku. Tehdy poprvé v historii růst výroby elektřiny z čistých zdrojů v Číně převýšil celkový růst poptávky po elektřině. Výsledkem byl 2% pokles výroby z fosilních paliv. Není to jen čínský milník, ale právě díky masivní čínské produkci (chtělo by se dokonce říci nadprodukci podporované státem) se obnovitelné zdroje staly celosvětově největším zdrojem elektřiny a poprvé předstihly uhlí.
I přes tento fenomenální boom čisté energie Čína paradoxně pokračuje ve schvalování a výstavbě nových uhelných elektráren. Proč? Důvodem je snaha zajistit energetickou bezpečnost a stabilitu sítě. Uhlí se mění z hlavního zdroje energie na záložní kapacitu, která má vykrývat výpadky, když nesvítí slunce nebo nefouká vítr. Tato obrovská a relativně nová flotila uhelných elektráren však bude bránit rychlému a strmému poklesu emisí i po dosažení vrcholu.
Kromě toho stojí Peking před dalšími zásadními výzvami. Pokud chce dosáhnout daných cílů, bude muset patrně reformovat svůj trh s elektřinou, aby dokázal lépe pojmout nestálé obnovitelné zdroje, a podpořit masivní výstavbu bateriových úložišť. A tou vůbec nejtěžší zkouškou bude dekarbonizace těžkého průmyslu, jako je výroba oceli a cementu, kde je pokrok zatím jen velmi pomalý.
Co to znamená pro světové klima
Problémem je, jak říkají analytici, „tyranie měřítka“. I velké absolutní snížení emisí je v kontextu současné ohromné emisní produkce Číny nedostatečné.
Navíc, i když je Čína největším producentem skleníkových plynů, není na světě ani zdaleka sama. Řada oblastí světa je dnes relativně zaostalá (především v Africe, která je jediným kontinentem s dlouhodobě rostoucí populací, byť i tam se tempo růstu snižuje) a dá se tedy očekávat, že emise nadále porostou, jak se chudší oblasti budou pokoušet dohonit vyspělejší.
Nejlépe to dokazuje matematika uhlíkového rozpočtu. Tak se nazývá množství CO2, které ještě lidstvo může vypustit, aby udrželo oteplení pod určitou hranicí.
Abychom měli 50% naději na udržení oteplení pod 1,5 °C, je od začátku roku 2025 možné do ovzduší celkově vypustit už jen přibližně 235 Gt CO2 (čísla se mohou mírně lišit).
Na základě svého podílu na světové populaci by „spravedlivý podíl“ Číny z tohoto rozpočtu činil jen 40,4 Gt CO2. Jenže podle realistického modelu, který počítá i s nově ohlášeným poklesem, jen Čína do roku 2060 vypustí přibližně 270 Gt CO2.
Tedy sama vypustí dost emisí na to, aby oteplení přesáhlo vytyčený limit. Jen její emise dosáhnou zhruba 116 % celého zbývajícího globálního „rozpočtu“ a svůj „spravedlivý“ podíl překročí téměř sedminásobně. Cíle Pařížské dohody (udržet oteplení pod 1,5 °C) jsou tedy z dnešního pohledu nesplnitelné.
Jaký je tedy pravděpodobný budoucí vývoj? Současná trajektorie světových emisí směřuje k oteplení o zhruba 2,7 °C do konce století (pochopitelně s nejistotou několika desetin tím či oním směrem). Čínský závazek tuto dráhu mírně vylepšuje, ale zásadní obrat nepřináší. Nový čínský slib by měl ale pomoci odvrátit scénáře nejdramatičtějšího oteplení (4 °C).
Co to znamená pro Česko? Zatímco globální průměrná teplota stoupla oproti předindustriální době o 1,3 °C, v České republice je toto oteplení vyšší již téměř o 2 °C. To pro nás znamená dlouhodobě vyšší výpar, který není dorovnáván vyššími úhrny srážek. Podle dnešní klimatických scénářů se tento problém v Česku bude s rostoucí teplotou nadále prohlubovat. Relativní nedostatek vláhy tak je a zřejmě bude největším problémem Česka souvisejícím se změnou klimatu.