Na umělém ostrově Odaiba v tokijském zálivu, cestou k muzeu Miraikan, což je japonská svatyně výzkumu budoucnosti a inovací, jsem nemohl minout nejvyššího robota na světě. Jako marketinková atrakce před nákupním centrem Diver City už z dálky láká své malé i velké fanoušky. Nedá se přehlédnout, protože je vysoký 18 m. My jsme ho umístili na titulní stranu našeho časopisu.
Znalci vědí, že se jmenuje RX-78-2 Gundam a představuje hlavní postavu jednoho animovaného seriálu z roku 1979. Tady stojí k velké radosti turistů už pět let, ale jeho dny jsou sečteny. Na jaře příštího roku bude prý nahrazen jiným projektem.
Byli jsme první
V nedalekém muzeu Miraikan, jehož ředitelem je první japonský astronaut Mamoru Mori a jež bylo otevřeno právě před 15 lety, se to roboty jen hemží. Nevšiml jsem si však, že by tady byla někde zmínka o tom, že to byl český spisovatel Karel Čapek, který v roce 1920 napsal divadelní drama „R.U.R.“ o výrobě, vzpouře, ale i lásce strojů podobných lidem. Tyto umělé bytosti prý chtěl nejprve pojmenovat „labor“, od slovesa laborovat, zkoušet, ale jeho bratr Josef mu údajně navrhl název „robot“ z českého slova robota, tedy úmorná práce bez myšlení. A pojmenování se ujalo a proniklo do celého světa. Ostatně Čapkova humanitní vize o možném zneužití techniky byla přeložena do více než 30 jazyků, včetně esperanta. Kromě Karla Čapka získalo světovou pověst jen několik českých spisovatelů. Jedním z nich byl Franz Kafka. Ten sice o robotech nic nenapsal, ale motivy odcizení a odlidštění jsou v jeho díle základním tématem. V povídce „Proměna“ popisuje příběh obchodního cestujícího Řehoře Samsy, který se jednoho rána probudí jako ohavný brouk. V Japonsku vznikla divadelní adaptace tohoto příběhu, ale místo brouka v ní hraje robot. Uznávaný japonský režisér Oriza Hirata na vytvoření hlavní „nelidské“ postavy spolupracoval s předními robotickými odborníky. Výsledkem je vysoký robot s kovovou kostrou a bílou, humanoidní tváří a rukama.
Hiratův proměněný Samsa mluví automatickým, nahraným hlasem, což vyžaduje od čtyř živých herců zpodobňujících jeho rodinu přesné načasování replik. Odmyslíme-li si průmyslové roboty, jež sice některými pohyby a podávacími rameny s klouby připomínají lidské bytosti jen s notnou dávkou fantazie, pak můžeme konstatovat, že tzv. humanoidní roboti využívající podobu se stavbou lidského těla jsou už lidem podobní k nerozeznání.
Atrakce nejen pro děti
Ve druhém poschodí muzea Miraikan se několikrát denně v krátké show předvádí humanoidní robot Asimo z laboratoře firmy Honda. Jeho první prototyp vznikl už před 16 lety, ale stroj je stále zdokonalován. Je to takový rozpustilý kluk, který dokáže s trochu pokrčenými koleny pobíhat sem a tam i chodit do schodů, kopnout do míče a komunikovat s diváky, kteří sedí kolem něho na zemi. Honda tvrdí, že jejich produkt nemá nic společného se slavným autorem sci-fi románů Isaacem Asimovem. ASIMO je prý zkratka slov Advanced Step in Innovative MObility.
Dalším krokem v jeho vývoji je jeho ovládání lidskou myšlenkou. Člověk si nasadí na hlavu helmu s neurálním rozhraním BCI (Brain Computer Interface), jež detekuje elektrickou aktivitu mozku. Senzory pak dokážou mozkové signály zachytit, zpracovat a převést do impulsu, který se vyšle do řídicího centra robota. Škoda, že tento postup se zatím (?) návštěvníkům nepředvádí.
Další expozice je věnována robotům, kteří skutečně vypadají jako člověk. Vytvořil je Hiroši Išiguro, ředitel laboratoře inteligentních robotů na Univerzitě v Ósace. Svým výtvorům říká actroidy a hojně při jejich výrobě využívá silikon. Základem jsou však desítky senzorů a počítačový systém, který má blízko k umělé inteligenci. Výsledný pohyb v prostoru je zcela plynulý a přirozený. Tvář na fotografii stěží rozeznáme od lidského obličeje a v reálu je podivuhodný i pohyb rtů a mrkání, tedy kmity očních víček. 
Vytvořil také svého robotického dvojníka a na snímku se jen stěží pozná, kdo je konstruktér a kdo robot. Vrcholem jeho dosavadních výzkumných projektů je návrat slavného japonského spisovatele po sto letech. Jmenuje se Sóseki Nacume (9. únor 1867, Edo – 9. prosinec 1916, Tokio) a jde o nejproslulejšího reprezentanta autorů období Meidži (1868–1912), který se kromě románové tvorby věnoval také japonské poezii haiku, čínské poezii a rovněž teorii literatury. Nyní jej prof. Išiguro představil jako robota, kterému propůjčil hlas spisovatelův vnuk.
Nejlepší přítel člověka?
Dosud sice platí za nejlepšího přítele člověka pes, v horším případě knížka, ale to se prý může brzy změnit. Nastupují roboti, kteří se chovají jako naši přátelé.
První se jmenuje Pepper a vyznačuje se zajímavými schopnostmi. Díky nejrůznějším senzorům totiž rozpozná náladu svého lidského partnera a dovede na ni reagovat. Neumí sice vařit nebo uklízet jako jiní roboti, ale využívá své oči, nos a pusu. Díky své inteligenci může zahnat osamělost. Toto tvrzení možná vzbuzuje úsměv, ale podle firmy Aldebaran Robotics, která ho vyrábí, se prý Pepper chová jako správný člen rodiny.
V tomto směru se ubíraly některé sociologické výzkumy nejen v Japonsku, ale i v USA a v Austrálii a naznačily, že citové vazby mezi člověkem a robotem mohou být silné. Tohoto poznání využili autoři robota, který prý vzhledem i chováním připomíná malé děcko. Mladí „rodiče“ si prý k němu poměrně snadno a rychle vypěstují vztah, který v nich údajně podporuje touhu po skutečném rodičovství. Tento aspekt je zvláště v Japonsku velmi důležitý, protože jeho obyvatelstvo stárne a hrozí zde demografická krize.
/Karel Sedláček, Tokio/