V „době po-pařížské“ (vztaženo k závěrům XXI. mezinárodní konference OSN o klimatu, kterou
v prosinci 2015 hostila francouzská metropole) – jen mizivou. Avšak žádná složitá věc (a tou je zabezpečení surovinových vstupů pro nynější energetiku a teplárenství mimo jakoukoliv pochybnost) se nemá řešit s horkou hlavou.
Pojmy ekologie, dekarbonizace, transformace lze skloňovat ve všech pádech. Technicky a technologicky přezbrojit celou stávající soustavu ze dne na den však nedokážeme. Bez plynulých dodávek fosilních paliv se dosluhující zdroje energie a tepla ještě řadu let neobejdou. Pokud se podaří závěry pařížské COP přijmout a rozpracovat v národních měřítcích, pak i podle největších optimistů lze na jejich první pozitivní dopady do struktury a fungování zdrojů (ruku v ruce s tím i do objemů exhalací) pomýšlet nejdříve okolo roku 2030. Nechybějí ani pozdější termíny.
Jednou větou: fosilní paliva (ač se nám to líbí, anebo příčí) jsou a budou pro velkokapacitní výrobu, distribuci
a spotřebu energií a tepla po dalších 10–15 let nezastupitelná. Toto skeptické zjištění ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na další vědecko-technický rozvoj v oboru, notabene zahájit ústup z načrtnuté dekarbonizační trajektorie. Musíme respektovat jak jejich tenčící se zdroje na této planetě, tak pokračující negativní ekologické a zdravotní dopady jejich exploatace. Rozpracovávat a realizovat všechna proveditelná věcná, legislativní, projektová, investiční i organizační opatření, abychom proces technické a technologické transformace fosilní energetiky a teplárenství urychlili.
Budiž nám přitom útěchou, že hrozby fosilní energetiky si dobře uvědomujeme nejenom u nás, ale i v celé EU28. Oceňme, že je to právě Evropa, která nejenom kritizuje současnou neuspokojivou situaci, ale jde zbytku světa inspirativním příkladem.
Každá mince má svůj líc i rub
Ani my, Evropané, se přes všechno transformační a ekologizační nadšení nemůžeme vyhnout kritickému pohledu na vlastní rezervy. Zvláště varovná jsou v tomto směru zjištění Evropské komise, která posloužila při přípravě konceptu Evropské energetické unie (EEU). Z jejich analýzy mj. vyplynulo, že:
❱❱ EU28 je největší importér surovin a energií v dnešním průmyslovém světě;
❱❱ 94 % objemu dopravy zabezpečujeme na bázi ropných produktů (a z nich 90 % ještě importujeme);
❱❱ 75 % evropských budov je nadále energeticky neefektivních.
Rezervoár špatných zpráv tím není vyčerpán. Bohužel. I přes nemalý organizační tlak a proud finančních prostředků na další vědecko-technický vývoj v oboru nemůže Evropa ignorovat skutečnost, že její energetická zdrojová a distribuční infrastruktura zastarává. Že disproporce mezi politiky halasně proklamovanými ekologickými ambicemi a každodenní realitou (a to jak v energetice a teplárenství, tak zejména ve druhém největším znečišťovateli ovzduší – v dopravě) existují a podle skeptiků se dokonce prohlubují. Evropa si podle nich žije energeticky i dopravně nad své poměry.
Při podobně laděné kritice Berlaymont zpravidla oponuje svými dotačními programy a racionalizačními projekty. Nikdo nemůže zpochybnit úžasnou sumu cca 120 mld. eur, které EU28 každoročně směřuje do struktury energetických dotací. Jenže čas už dozrál i pro otázku: „Jaké efekty to generuje zpětně?“
Pokud nebudeme opakovat alarmující cifry z pařížské COP a ustrneme u výlučně cenového prizmatu a komparací s partnerem nejvyspělejším, s USA, Evropa je na tom bídně: kontinentální velkoobchodní ceny elektřiny přesahují americké o 30 %. U zemního plynu jsou oproti Američanům dokonce dvojnásobné. V čem ale americkou realitu předčíme nade vši pochybnost, to jsou schopnosti evropských politiků a úředníků administrovat a regulovat. Ve 28 členských státech EU existuje 28 energetických regulačních rámců…
V energetice a teplárenství neplatí jen dobré úmysly, zvučná prognostická a mediální hesla, příp. štědrá dotační ruka. Evropská energetika a teplárenství dospěly do stadia, kdy je zapotřebí konat.
Činit se musí také ČR
V poslední době jsme svědky a přímými aktéry rozsáhlého oživení ekonomiky. Po překonané globální krizi z přelomu poslední a z počátku nynější dekády sebe samy hýčkáme vějířem nejroztodivnějších statistik. Tu povzbudivého růstu HDP, tam spotřeby nejrůznějších surovin a služeb. Snaží se i experti na poli energetiky
a teplárenství. Jaký div, že v záplavě nejrůznějších pozitiv snadno přehlédnou i některá letitá a neuspokojivá fakta. Např. stále vysokou spotřebu objemu surovin a energie na jednotku výroby a HDP vůbec. Enormní export elektřiny z malé a surovinově limitované ČR do okolních zemí, jejichž politické garnitury srší lekcemi z ekologické energetiky. Obrovskou zátěž, kterou pro naše rozpočty i bezpečnost představují importy energetických surovin z problémových regionů planety.
Ekologičtí aktivisté mají pravdu, když kritizují obří uhlíkovou stopu české energetiky a teplárenství. Po A ovšem musí následovat i B. V daném případě: exaktní technicky, organizačně i finančně komplexní varianty za současnou fosilní realitu. Jedním dechem nutno dodat: pouze prakticky proveditelné!
Nestačí opakovat varování mužů a žen v bílých pláštích o počtu onemocněvších a zemřelých občanů z titulu kontaminovaného ovzduší. Toliko sestavovat žebříčky nejnebezpečnějších karcinogenních látek v odebraných emisních vzorcích. Fakt, že v ČR ani přes prováděná opatření stále nedokážeme dosáhnout dlouhodobé koncentrace mikroprachových částic doporučované Světovou zdravotnickou organizací (WHO) 10 μg.m-3 je alarmující. A jak ukázaly publikované bilance před pařížskou COP, pochvalu si nezasloužíme ani za koncentrace benzo(a)pyrenu, oxidu dusíků aj.
Žádné zjednodušování
Bylo by kontraproduktivní, kdyby naši politici (a zajedno s nimi i energetický a teplárenský management) ustrnuli u líbivých a pohodlných řešení. Např. u vyhlašování dalších a dalších várek dotačních programů a racionalizačních opatření typu výměna kotlů na fosilní paliva. Je až příliš snadné zařadit na televizní obrazovku šot rozčilujícího se mladého reportéra u venkovského domu staré babičky s tmavě bafajícím polorozpadlým komínem.
Ano, lokální topeniště přispívají do zmíněných emisních bilancí nemalou měrou. Nikoliv rozhodující. Ano, je třeba je co nejdříve modernizovat a ekologizovat i individuální topeniště. Stačí však vyměnit pouze staré kotle za nové kotle (ale na totéž nevhodné palivo)? Pokud už stát velkoryse (z vlastních i bruselských fondů) tento proces subvencuje, proč cílevědomě neupřednostňuje pouze tepelná čerpadla nebo pouze exploataci biomasy? Je oslňující, kolik stovek milionů korun takto vrátí části daňových poplatníků. Proč ale zbylá většina (ať už s vlastními neuhelnými zdroji, nebo připojená na centrální zdroje tepla) musí každou surovinovou i technickou modernizaci zaplatit do posledního haléře z vlastní kapsy? Nic proti plošně štědré ruce vlády. Porovnal někdo kompetentní, zda by již vyplácené i teprve zvažované finance nebylo účelnější zkoncentrovat na nejpostiženější regiony a na nejpotřebnější projekty?
Energetiky a teplárníky třeba volat k urychlené a koncepční nápravě statu quo. Z ryze sektorového pohledu jsou jejich podíly na citovaných negativních bilancích očividné. Buďme ale objektivní. Proč se stejnou vehemencí (a nejenom ekologické iniciativy) nepranýřují i pohonově a surovinově zastaralou pozemní dopravu? Proč máme detailně zmapovánu kdejakou trasu a objemy emisí letecké dopravy, ale totéž v širším povědomí postrádáme u její silniční sestry? Zachováme si při posuzování surovinových a ekologických rizik silniční dopravy dostatečný odstup od jistě produkčních efektů a daňových přínosů automobilového strojírenství? Proč se do této země nadále importují kvanta starých a ekologicky problémových ojetin? Proč po vzoru některých skandinávských států raději nepreferujeme modernější a ekologičtější dopravní techniku (např. elektromobily)?
Soustředíme úsilí na nosné projekty?
Vědecko-technický pokrok v energetické a teplárenské sféře neustrnul. Přemíra nových technických a technologických řešení však s sebou přináší i nutnost volby: vybrat optimální variantu a respektovat, že v energetice a teplárenství (na rozdíl od jiných oborů) si jejich projektová a stavební realizace vyžádá řadu let
a samotná exploatace nových zdrojů se pohybuje v horizontu desítek let. Viz postupně upgradované kotle
a turbíny z druhé poloviny minulého století anebo prodlužující se lhůty pro chod jaderných reaktorů III. generace.
Je správné, že 10,5milionová ČR rozšiřuje portfolio surovinových vstupů pro energetiku a teplárenství. Naposledy třeba o zkapalněný plyn. Nakolik je takto pojatá diverzifikace surovinové politiky akceptovatelná pro výrobní a občanskou sféru i finančně? A do jaké míry konverguje s nosnými rozvojovými trendy budoucí energetiky a teplárenství, k nimž se oficiálně hlásíme (zejména k posilování podílu jádra a alternativních zdrojů v národním energetickém mixu)? Jak se promítne do scénářů rozvoje lokální energetiky a implementace smart systémů?
Čím a jak nahradíme uhlí? 
Pro českou energetiku a teplárenství je rozhodující surovinou uhlí. Třebaže jeho těžební kvóty i spalované objemy chceme postupně snižovat (a první kroky již Sobotkova vláda učinila svým rozhodnutím neprolamovat tzv. Pithartovy limity), produkční sféra s jeho náhradou příliš nespěchá. Projekty, u nichž přikročila ke spalování plynu, odpadů či biomasy, složitou situaci zásadně nezměnily. A tristní je i pohled na aplikované moderní technologie exploatace uhlí. Průmyslově vyspělý svět za našimi humny ovšem nečeká. Vedle nové energetické techniky s širším záběrem aplikovaných surovin a s vyššími provozními a ekologickými parametry aktivně aplikuje i nové metody snižování SOx a NOx, jímání CO2, zplyňování uhlí atd.
Pokud nechceme, aby nám ujel příslovečný rychlík oborových inovací, moc času na rozvažování nemáme. Fakt, že současné ceny uhlí a ropy jsou hluboko pod svými mnohaletými průměry, naše rozhodnutí ovlivnit nemůže a nesmí. Každá stagnace by se nám za pár let jen krutě vymstila a prodražila.
B. Karvinský