ČR provozuje šest jaderných energetických reaktorů a cca třetinu svých energetických potřeb zajišťuje díky tuzemské jaderné energetice. Česká legislativa i česká politika počítají s tímto významným energetickým segmentem i do budoucna. Jeho aktuální exploatace i další rozvoj jsou zakotveny v řadě strategických dokumentů: novou Státní energetickou koncepcí počínaje
a posledním Atomovým zákonem konče.
Naše jaderné zdroje prošly po katastrofě ve Fukušimě náročnými zátěžovými testy a prokázaly své kvality. Jaderný energetický program, který podporuje většina dospělé populace, čeští politici obhajují jak na širších mezinárodních fórech, tak při jednáních Evropské komise či Evropského parlamentu.
Pokud česká vláda bez větších zádrhelů zvládla energetickou produkční etapu, pak by jí a věcně příslušnému SÚRAO (Správě úložišť radioaktivního odpadu) neměla činit větší obtíže ani obě technologicky závěrečná finále – dočasná a trvalá deponace jaderného odpadu. Letošní léto však znovu prokázalo, že causa jádro se vyvíjí složitěji.
Nikdo z nás se neostýchá využívat energii (včetně jaderné). Některým politickým, ekologickým a občanským subjektům však činí potíže se bez zbytečných emocí, technicky erudovaně a věcně logicky čelem postavit k nerudovské otázce: „Kam s ním?“ Konkrétně: s jaderným odpadem.
Jeho poměrně široká škála se u nás akumuluje a deponuje spolehlivě, na bázi nejlepších odborných oborových poznatků i mezinárodních zkušeností a procedur. Nezávisle na tom, zda vzniká při průmyslových, edukačních, diagnostických a léčebných operacích, anebo byl vygenerován v podobě tzv. vyhořelého paliva v Dukovanech a Temelíně. V případě obou jaderných elektráren se tak (zatím) děje na dočasných jaderných úložištích. Slůvko zatím třeba brát jako neprolongovatelnou časovou determinantu. Při současné produkci vyhořelého paliva v ČR se tuzemské pozemní skladovací kapacity do poloviny tohoto století naplní do hraniční výše. Bude zapotřebí je buď utilizovat na bázi posledních poznatků vědy a výzkumu (odborníci v této souvislosti nejčastěji zmiňují nástup sofistikovaných generátorů IV. generace a šanci v nich opětovně a dokonaleji zužitkovat dnešní, jen zčásti vyhořelé jaderné palivo), anebo v předstihu pro ně vybudovat dlouhodobá úložiště, v geologicky a seizmicky bezpečném podloží. Samozřejmě, nechybí ani řada politicky
a ekonomicky neschůdných návrhů (mj. vracet vyhořelé palivo do míst jejich výroby, mimo území ČR) i technických rarit (vystřelovat je do kosmického prostoru).
Nejedná se o žádný marginální problém
Pokud si danou problematiku zúžíme výlučně na tzv. vyhořelé jaderné palivo a vysokoaktivní odpady, pak dvojice dominantních producentů (JE Dukovany a JE Temelín) vygeneruje během své projektované životnosti dohromady cca 4 000 t tohoto pro člověka, pozemskou faunu a floru dlouhodobě nebezpečného materiálu. Jestliže nynější (či kterýkoliv budoucí) kabinet přistoupí k výstavbě dalších bloků (ať už v Temelíně, nebo v Dukovanech), pak se zmiňovaná masa může navýšit až na 9 000 t vyhořelého jaderného paliva a 5 000 m3 vysokoaktivních odpadů.
Při debatách s pracovníky jiných oborů (zejména těžebního průmyslu) slovní vazba „pyramidy odpadů“ nebo oscilace 4 000–9 000 t nezřídka vyvolávají úsměv: „U nás těžíme a přemisťujeme miliony tun materiálu a neděláme okolo toho žádný povyk!“
Při vší úctě k nim: akumulace a deponace paliva z reaktorů typu VVER 440 nebo VVER 1000 jsou z jiného soudku. Nevyhořelého uranu je v něm ve formě oxidu uraničitého 96 % (z toho 1 % štěpitelného izotopu uran-235). Plutonia (ve formě oxidu plutoničitého) cca
1 %. Zbylá cca 3 % připadají na ostatní aktinidy a štěpné produkty.
Vysokoaktivní odpady de facto představují zbytky z přepracovacího procesu. Podobně jako vyhořelé palivo jsou zdrojem značného množství tepla uvolňovaného vlivem radioaktivní přeměny. Obsahují mnoho dlouhodobých radionuklidů. To zásadním způsobem předurčuje volbu vhodného způsobu uložení.
Co se týká časové perspektivy, pokud současná ani nastupující generace vědců a techniků nepřijdou s razantním věcně, stavebně, provozně i investičně akceptovatelným řešením na jejich okamžitou a bezpečnou utilizaci, pak se pokolení našich dětí a vnuků dlouhodobé deponaci nebezpečného materiálu v podzemí (a to už v půli nynějšího XXI. století) nevyhnou. Pro detailnější představu: jen v případě vzpomenutých radionuklidů vědci operují s termíny minimální deponace 100 000 až 1 000 000 let!
Budeme se inspirovat přístupem Finů a Švédů?
Bylo by krajně nezodpovědné, pokud bychom problém jaderného odpadu alibisticky ignorovali a jeho finální řešení přesunuli na bedra svých nástupců. Pravda, jak v Dukovanech, tak v Temelíně zatím existují dostatečné a technicky zvládnuté skladovací kapacity pro vyhořelé palivo. Existují i příslušné zákonné dokumenty, vládní a ministerské směrnice pro operace s tímto nebezpečným materiálem. Byl vytvořen nejenom dozorčí nezávislý orgán (SÚRAO), ale i příslušný fond, z něhož by se měla budoucí výstavba a provoz hlubinného úložiště beze zbytku pokrýt. Aktuálně na něm disponujeme cca 23 mld. Kč a každý rok přibývá dalších cca 1,5 mld. Kč. Kdybychom přikročili k výstavbě úložiště (hypoteticky) třeba už zítra, byli bychom schopni jej zvládnout do 15 let a v pořizovací ceně do 30 mld. Kč. Pro přípravu a výstavbu by ČR tak stačily pouze každoroční odvody z výroby energie z jaderných elektráren.
23 mld. KčFond na výstavbu a provoz hlubinného úložiště obsahuje cca 23 mld. Kč /+ cca 1,5 mld. Kč ročně přibývá/. Mělo by fungovat nejpozději od r. 2065. |
Při výstavbě podzemního úložiště ve vyspělých státech zatím nejdále pokročili Skandinávci, konkrétně Finové a Švédové. Také u nás už bylo před časem vytipováno sedm lokalit pro komplexní průzkum jejich eventuální vhodnosti k výstavbě podzemního úložiště. Stát vytvořil solidní bázi pro pokrytí jak nezbytných geologických a testovacích prací, tak pro kompenzaci dočasné dopravní a hlukové zátěže i nepohodlí obyvatel dotyčných obcí.
|
„Mnohokrát jsem veřejně řekl, že si nedovedu představit, že by se trvalé úložiště jaderného odpadu stavělo v místě, kde je nesouhlas obcí.“ |
Jenže: padla příslovečná kosa na kámen. Řada občanů, ale i představitelů lokální exekutivy myšlenku průzkumu a případné výstavby podzemního úložiště na svém teritoriu odmítla. Americká angličtina v podobných situacích operuje s akronymem NIMBY. Tvoří jej počáteční písmen slov Not In My Back Yard, česky „Ne na mém dvorku“. Lze pochopit, že nějaká obecně prospěšná (neřkuli celostátně potřebná a nezbytná) stavba nemusí být po chuti určité skupině lidí. V demokratické společnosti má každý právo vyjádřit svůj názor, zaujmout vlastní postoj. Jenže kam lze dospět při ničím nelimitované akceptaci NIMBY? Zřekneme se tak do budoucna nejenom jaderné energetiky, ale i skladů zboží (vzpomeňme na nedávné aktivity radních na Brněnsku), dálnic (viz osud stále nedokončeného spojení Prahy s Hradcem Králové), nových letišť (viz vášnivé pomlky o variantním letišti pro hlavní město) atd. atd.? Netkví problém spíše v malé
informovanosti občanů a radnic o potřebnosti popisovaného díla, o základních parametrech jeho uvažované výstavby i následného provozu? Vyčerpala vláda, věcně příslušný resort i SÚRAO už všechny možnosti v komunikaci s občany a úředníky v obcích? Vyklidí diskuzní prostor jen pro hbité odpůrce a halasné lobbisty? Nemá smysl zpětně zvažovat, nakolik byla v této souvislosti užitečná červencová tisková konference ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka. V době začínající okurkové sezony se ministr se zlou potázal mj. i proto, že původní okruh sedmi lokalit překvapivě zúžil na dvě a i ty (aspoň podle následných vyjádření radních z Horky a Kraví hory) úložiště odmítají. Pokud ministr J. Mládek myslel svá slova „Mnohokrát jsem veřejně řekl, že si nedovedu představit, že by se trvalé úložiště jaderného odpadu stavělo v místě, kde je nesouhlas obcí“ vážně, pak jej i jeho tým čeká řada dalších (a věru že nesnadných) jednání.
Scestné kampaně nám nepomohou
Je zvláštní, že v cause podzemní úložiště četná media ignorují počínání švédských a finských partnerů při projekci analogických děl, jejich exaktní technické a provozní parametry, rozsah i způsob realizace konkrétních prací. Naopak, spoustu prostoru i vysílacího času věnovala vystoupením a akcím nejrůznějších aktivistů v inkriminovaných obcích (leckdy s „odbornými“ stanovisky, která nepředčí znalosti žáka fyziky na základní škole). Namísto seriózní debaty je čtenář, posluchač a divák nezřídka vystaven iritující lavině informací, která obec už stát údajně zažalovala a která se k tomu teprve chystá apod. Stát musí diskutovat s občany. Problém nejenom nastolit, ale i seriózně řešit. Zvláště tak citlivé téma, jako je bezpečné, ekologicky, zdravotně, technicky a investičně zvládnuté vyústění palivového procesu v jaderné energetice. Daný problém nelze řešit na úkor kterékoliv jiné země EU28 či mimo ni. Ani krátkozrace přesměrovat na nedomyšlenou výhybku „Nechť si to nějak vyřeší privátní sektor!“ Optimální řešení nepředstavuje ani byrokratické rozhodnutí od zeleného stolu: „Stát se nebude nikoho donekonečna doprošovat a odpad uskladní v nějakém uzavřeném vojenském prostoru!“
2065Rok 2065, v němž by mělo úložiště nejpozději fungovat, je relativně daleko. Za 49 let. |
I v této cause potřebujeme co nejrychleji dosáhnout celospolečenského konsensu. Rok 2065, v němž by mělo úložiště nejpozději fungovat, je relativně daleko. Za 49 let. Naši 1. jadernou elektrárnu Dukovany jsme zprovoznili v letech 1985–87 a přišla nás na cca 25 mld. Kčs. Její plánovaná životnost byla 30 let, po modernizacích až dvojnásobek. Co je (a co už není) v této cause relativní?
/bs/