Věru pestrou minulost má za sebou Elektrárna Mělník Skupiny ČEZ. Dnes už jen s nechápavým úsměvem současná mladá generace vrtí hlavou, když jeden z jejích současných zaměstnanců vypráví o době před listopadem ´89. I Jiří Pelák na vše již vzpomíná s úsměvem, jako například na bývalou družbu s kolegy z Německé demokratické republiky, která dnes již také neexistuje. Na zemském povrchu nejsou ani elektrárna Hagenwerder nedaleko Cottbusu a k ní patřící teplárna Hirschfelde v sousedství Zittau, kam svého času jako náměstek pro výrobu a techniku spolu s dalšími lidmi z vedení mělnické elektrárny jezdil.
„V rámci RVHP musel mít každý velký podnik nějakého kamaráda v zahraničí. Samozřejmě, že jen v tehdejším východním bloku, jemuž velel rovněž tehdejší Sovětský svaz. No a koho by měla mít elektrárna za partnera, než že zase jen nějakou elektrárnu. Nejblíže k nám s prakticky stejným výkonem byla právě uhelná elektrárna Hagenwerder ve východním Německu. Když to tak vezmu, je to právě čtyřicet let, co jsme naplno rozvíjeli náš „frončaft". Teď mám na mysli ovšem jen Mělník III s jediným 500 MW blokem v tehdejším Československu. Rozdíl mezi námi byl ovšem v tom, že my jsme měli a stále ještě máme u nás coby prototyp vyrobenou turbínu s jedením velkým věžovým kotlem, kdežto oni k turbíně sovětské výroby o stejném výkonu měli dva menší 250 MW kotle" vzpomíná Jiří Pelák.
Smyslem tehdejšího setkávání s německými kolegy byla hlavně výměna zkušeností a konzultací věcí kolem energetiky, které víceméně neměly s politikou, alespoň na okraj, nic společného. Obě strany zkoušely něco nového, a tak se navzájem informovaly o řešených problémech na svých zařízeních a mnohdy se snažily najít i společné řešení. Například řešily problémy kolem zauhlování, chemické úpravny vody a podobně. Samozřejmostí pak byla soutěživost, jejíž reálnou podobou byla skutečná soutěž mezi oběma elektrárnami. „Ta spočívala v tom, kdo z nás spotřebuje méně primární energie (uhlí) na výrobu elektrické. Dále se vyhodnocovala poruchovost, která nesměla přesáhnout stanovená procenta. Ostatně i dnes je disponibilita provozního zařízení jedním z nejsledovanějších parametrů elektrárny. Co se týče poruchovosti, byli jsme na tom stejně, ale v případě spotřeby paliva na vyrobenou elektřinu jsme až na jeden případ každý rok Němce porazili, náš kotel byl již o poznání modernější a měl i lepší účinnost " usmívá se Jiří Pelák.
Před listopadem ´89 bylo také zvykem, že každý velký podnik v socialistickém Československu musel ke své hlavní výrobě (v případě Elektrárny Mělník elektřina a teplo) ještě přidat nějakou přidruženou, kterou jakoby nepřímo podporoval rozvoj „lepších zítřků". Stejně tomu tak bylo i u východoněmeckých sousedů. Vedení obou elektráren proto zapřemýšlela jakým způsobem podpořit trvale nedostatkový trh. Jak Jiří Pelák přiznává, v tomto byli soudruzi z NDR vynalézavější.
„V elektrárně Hagenwerder ve speciálně zřízených komorách v zadních tazích kotlů vyráběli dřevěné uhlí, jímž zásobovali celou NDR, navíc v přilehlé teplárně Hirschfelde v bazénech dřevěných chladicích věží chovali kapry. Výroba dřevěného uhlí v elektrárně byla nejvyšším tajemstvím, srovnatelným snad jen s tajemstvím výroby bakelitu na karosérie Trabantů. Výrobní postup nám soudruzi nikdy neprozradili a to ani večer v hospodě u piva. Na druhou stranu, nikdy jsme neodjížděli z návštěvy s prázdnýma rukama. Na zpáteční cestě domů jsme se museli zastavit v jejich přidružené teplárně v Hirschfelde, kde jsme obdrželi igelitku se dvěma pěknými kapry z chladicí věže," usmívá se Jiří Polák
A čím přispěla k lepšímu žití obyvatelstva socialistického Československa Elektrárna Mělník? Asi to bude dnes znít zábavně, ale na tehdejší dobu velmi nedostatkovým zbožím - železnými sloupky do plotu šedivé nebo zelené barvy. Každý měl průměr 5 centimetrů a na výšku 2,5 metru (půl metru do země a dva nad). Nápad to byl přitom velice jednoduchý. „Když jsme přemýšleli, co jako elektrárna krom elektřiny a tepla můžeme ještě vyrábět nad běžný rámec, tak někoho napadly právě kůly k plotu. Stačilo si jen vzpomenout na to, že po výměně trubek v kotli si ty staré naši chlapi odkupují právě za tímto účelem. Tím jsme splnili tehdejší výzvu strany a vlády, myslím, že se jmenovala Křivoklátská, podle místa vzniku iniciativy, a měli jsme klid," uzavírá vzpomínání Jiří Pelák.