Diskuze o dalším rozvoji energetiky nabývají v poslední období na rozsahu i věcné škále. Týkají se jak tuzemské, také celoevropské energetiky, jejíž integrální součástí české zdroje a sítě dnes už jsou. Debata přináší také řadu technických návrhů
a provozních predikcí: od pokračující adorace tzv. zelené energie přes úvahy o rozvoji a implementaci nových nízkouhlíkových kapacit (bez tzv. konvenčních zdrojů elektřiny) a některé smart koncepce, záměry intenzivněji rozvíjet lokální výrobu, akumulaci
i spotřebu energie a tepla z alternativních zdrojů až po utilitaristické návrhy exploatovat dostupné zdroje domácího uhlí i dožívající levné fosilní zdroje „na doraz
a pak se uvidí“.
Oč snáze se různé úvahy a požadavky formulují, o to složitější je bývá organizačně, technicky
i personálně rozpracovat a následně je co nejekonomičtěji a nejekologičtěji naplnit v reálném životě. To vše bez výpadků a disproporcí ve stávající výrobě i distribuci proudu a tepla a z pohledu firem i individuálních konečných zákazníků za cenově dostupných podmínek.
FOTOVOLTAIKA A EOLIKA – SPASITELÉ ENERGETIKY?
Pro kritiky fosilních zdrojů je tato vazba mimo jakoukoliv pochybnost. Oba mají podle nich před sebou mnohaleté období exponenciálního růstu a na jeho konci vytěsní z produkční báze i z trhu zatím dominantní podíl klasických zdrojů. Odlišný názor zastává řada vědců, ekonomů, investorů i energetiků samotných. Oběma alternativním zdrojům budoucnost neupírají. Jejich poslední analýzy datují vrchol nových nefosilních instalací okolo roku 2030. I tak ale jejich produkční kapacita nepřesáhne 1,8 TW a solární panely (či větrníky na souši a na mořích) nezabezpečí ani 1/10 globální poptávky po elektřině.
Na alternativní zdroje vsadily rovněž některé evropské vlády, např. v SRN. Do „zeleného“ segmentu v poslední dekádě vložily nemálo prostředků i politického úsilí. Realita však zatím pokulhává za očekáváními. Vzpomeňme třeba nečekaný comeback uhlí do německé energetiky a teplárenství. Z tohoto úhlu ambice zabezpečovat v roce 2040 alternativní cestou až 65 % a v roce 2050 dokonce 80 % energetických potřeb vyvolávají pochybnosti. Navíc: koncentrace zdrojů zelené energie na severu země a limitované možnosti jejího transportu ke spotřebitelům v jiných částech země generují řadu problémů při provozu stávající soustavy i při výstavbě nových sítí.
ENERGETIKA JE STRATEGICKÝ OBOR
Stát musí občanům, výrobní i terciární sféře garantovat kvalitní, spolehlivé a bezpečné dodávky energií. Musí přesně zanalyzovat a optimálně sladit představy a zájmy individuální, skupinové i celospolečenské. 
Příští vláda nezačne od nuly. Po Sobotkově kabinetu dědí především aktualizovanou Státní energetickou koncepci (SEK). Názory na ni se různí. Nikdo jí ale nemůže upřít razantní pro-vývojovou premisu: ČR musí postupně nastoupit na novou trajektorii nízkouhlíkové energetiky.
O technické nápady a politicky motivovaná doporučení, jak toho dosáhnout, nouze nebyla už při jejím koncipování. Přehršel sebelepších úmyslů (bez hlubších analýz a garancí) však žádnou turbínu neroztočí. Sebehlasitější kritika energetického fosilního včerejška sama o sobě žádnou žárovku zítra nerozsvítí a radiátor nerozehřeje.
Český energetický mix patří prizmatem EU k nejvyváženějším. Nikdo zároveň nezastírá, že jeho produkční báze technicky a technologicky stárne. Že se tenčí a zdražují dostupné zásoby základních surovinových vstupů. ČR však energetickou nouzí netrpí a elektřinu (jako jedna z mála zemí EU) dokonce exportuje.
AKCENT NA JÁDRO
Technický a technologický vývoj v oboru (přes řadu turbulentních jevů ve světové energetice) je zjevný. Státy přistupují k dalšímu nasměrování svých energetik z různých (objektivně limitovaných) pozic a logicky upřednostňují odlišné nástroje a formy. V souladu se vzpomenutou SEK by se naše tzv. velká energetika měla do roku 2050 rozvíjet hlavně na bázi jaderné energie a investičně a provozně pokračovat ve výstavbě a exploataci nových reaktorů. Tento imperativ rozpracoval také Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky.
Ani zastánce, ani odpůrce SEK beze zbytku neuspokojila. Neztotožnila se s nerealistickými zelenými sny o totálním moratoriu na jádro. Na druhé straně: nepotvrdila ani maximalistické představy části tuzemské ekonomické a energetické obce o nejméně 4–6 nových reaktorech (včetně úvah o zahájení jejich výstavby na nové lokalitě). Vládní analytici došli k racionálnímu rozhodnutí: zatím si musíme vystačit se dvěma novými bloky, a to na obou již existujících jaderných lokalitách v Dukovanech a Temelíně. S ohledem na technicky a technologicky nejdříve dožívající reaktory první vyroste v areálu JE Dukovany. Tamější čtyři bloky z konce XX. století bude nutné postupně odstavovat. Nový reaktor by umožnil zabezpečit kontinuitu zdejšího jaderného energetického provozu a ústrojně využít i zkušený lidský potenciál.
Pokud se (aspoň podle současných úvah) podaří zvládnout složitý proces projekce, výstavby a zprovozňování, mohl by se nový reaktor rozběhnout okolo roku 2035, příp. 2037.
Nelze ustrnout pouze u technických, stavebních a bezpečnostních aspektů. Nové reaktory třeba zabezpečit také odborně vyškoleným personálem s patřičnými zkušenostmi z reálné obsluhy zařízení. Během nadcházejících 20 let řada zkušených specialistů odejde do zaslouženého důchodu. Bude je muset nahradit nová generace jaderných energetiků a tu musí tuzemské vysoké školy na jejich budoucí kariéru s předstihem a v maximální kvalitě vyškolit.
„O PENÍZE JDE AŽ V PRVNÍ ŘADĚ“
To praví nejmenovaný klasik. Budoucnost jaderné energetiky v ČR (naštěstí) neohrožují demagogické antijaderné kampaně ani byrokratická lenost a neschopnost úředníků či bezprostřední absence erudovaného personálu. Proces projekce a výstavby komplikuje a prodlužuje značná administrativní složitost tohoto procesu, příprava a obhajoba optimálního investorského modelu a následné financování projektu.
Není divu. Při nedávném vývoji cen energií a některých paliv se obřích rizik spjatých se zabezpečením a s návratností rozsáhlých investic zalekli jak politici, tak investoři. Vzpomeňme si: v průběhu zrušeného mezinárodního tendru se uvažovalo se sumou 200–300 mld. Kč.
Nový investorsko-obchodní model nezvažují pouze úředníci nebo banky, ale i náš největší energetický gigant ČEZ. V roce 2015 založil dvě (plně vlastněné) speciální dceřiné akciové společnosti EDU II a ETE II. Pověřil je řadou exaktních úkolů, včetně analýz finančních a lidských zdrojů a zpracování potenciálních variant investičního a obchodního modelu výstavby nových jaderných bloků. Od 1. července 2017 v ČEZu funguje nová divize Jaderná energetika.
Jaderní optimisté se přejí, aby se na pořad dne co nejdříve dostala volba dodavatele technologie, příprava dokumentace EIA pro záměr výstavby a provozu nových jaderných bloků v lokalitě Dukovany, příprava dokumentace k umístění stavby a ke stavebnímu povolení atd. atd. Kritici jádra věří, že plány na výstavbu nových reaktorů nová vláda odloží.
Je možná dohoda obou táborů? Rýsuje se cílová páska pro toto úsilí? Konečnou variantu modelu financování by měl odsouhlasit už nový kabinet, a to do konce prvního čtvrtletí 2018.
KDO A JAKÉ REAKTORY DODÁ?
Bylo by namístě specifikovat spoustu organizační práce, která čeká kompetentní orgány i ČEZ samotný při zabezpečení masy nejrůznějších povolení, rozhodnutí, stanovisek, více či méně složitých povolovacích řízení. Není však v prostorových možnostech tohoto komentáře je všechny a dopodrobna analyzovat. EIA a stavebním řízením počínaje a ryze praktickými otázkami a problémy (typu kdo, kdy a jakou techniku do Dukovan a Temelína dodá, jak zvládne transport velkoobjemových a velkorozměrových komponent, kde a jaké specialisty si k tomu najme atd.) konče. 
Citovaná volba konkrétních reaktorů a konkrétních dodavatelů české energetiky i strojaře zajímá. Management tuzemských oborových firem si uvědomuje, že všechny aspekty vývoje, výroby, testování a montáž sami nezvládneme. České firmy mají i přesto zájem participovat na tomto velkém energetickém projektu. Požadujeme (logicky) pouze špičkové technické, technologické i bezpečnostní parametry. Bez mezinárodní spolupráce jich nedosáhneme.
Exaktní odpověď na otázku, pro jaké reaktory a pro jaké dodavatele se vláda (potažmo ČEZ) ve finále rozhodne, zatím chybí. Předchozí vedení MPO ČR ve spolupráci s ČEZ vloni v červenci oslovilo 10 potenciálních dodavatelů jaderně-energetických technologií. Někteří už do Prahy dorazili a s velkou pompou představili portfolio produktů a služeb pro zvažované reaktory.
S dalšími dialog probíhá komorněji. Z dobře informovaných kruhů problesklo, že nejintenzivnější zájem o spolupráci potvrdily Atmea (konsorcium Mitsubishi Heavy Industry a Areva), China General Nuclear (CGN), EdF, Korea Hydro & Nuclear Power (KHNP) nebo Rosatom.
Pokračující konzultace (včetně objasnění tzv. Information Packages) zatím ještě nemají charakter bezprostřední selekce a výběru dodavatele. Jsou však nezbytné, abychom lépe analyzovali situaci na světovém trhu dodavatelů jaderných elektráren a následně rozpracovali jak optimální investorsko- obchodní model, tak model pro výběr dodavatele. Bouřlivou diskuzi lze (a nejenom v českých luzích a hájích) očekávat v etapě úvah o eventuální podpoře finálního projektu po linii státu.
Novému parlamentu, který jsme si zvolili, i budoucí vládě není v jejich (doufejme, že čtyřletém funkčním období) co závidět. Masa legislativních, rozhodovacích i organizačních úkolů, které je čeká, je obrovská. Nemají však na vybranou. Pokud nechceme ČR uvrhnout do stavu energetické nouze z titulu odstávek dosluhujících fosilních i jaderných zdrojů, jiný zdroj velkokapacitních a spolehlivých dodávek energie než právě z jádra nemáme. Časem už plýtvat nesmíme. Po období velkých úvah musí konečně přijít období velkých činů.