Od května do nástupu podzimu letošního roku proběhla ve dvacítce významných evropských měst pod patronátem EU (a bohužel bez většího ohlasu medií u nás) první setkání a konference vědců, techniků a průmyslníků s verneovsky znějícím programem „Urban Air Mobility Initiative“ (UAM).
Tato iniciativa, zrozená před čtyřmi lety v Ingolstadtu, hledá mimo jiné účinnější mobilitu pro obyvatele plánovaných „inteligentních měst“ pomocí aeromobilů a dronů s čistým elektropohonem a s autonomním řízením. Měla by odstranit dopravní kongesce sužující většinu měst EU stejně jako zhoršující se životního prostřed. Následky dopravních kolapsů každoročně připravují rozpočty zemí EU odhadem o 100 miliard eur.
MOBILITA VE MĚSTECH HLEDÁ CESTU I DO TŘETÍHO ROZMĚRU
Vývoj létajících automobilů ztroskotal před půl stoletím na potřebě vzletových a přistávacích drah, pro které v hustěji osídlených městech nelze najít prostor. Teprve vývoj strojů se strmým vzletem a přistáním (letouny VTOL, vírníky a vrtulníky) pootevřel dveře úspěšnějším pokusům. Novou iniciativu a zájem automobilového a leteckého průmyslu (v Evropě zejména Audi, Airbus, Deutsche Bahn, Porsche, Volkswagen aj.) vyvolal v 21. století až vynález dálkově řízených dronů, schopných přepravovat cestující i náklady v bezpečné výšce nad budovami, samozřejmě mimo výšky vyhrazené letecké dopravě. Některé pokusy z poslední doby svědčí o tom, že „letecká taxi“ se již v současnosti mohou stát realitou. Výkonem, ekonomikou a bezpečností se však s nimi nedá počítat jako s náhradou za současné prostředky městské dopravy: tramvaje, autobusy, metro nebo regionální železnici.
Z HISTORIE LÉTAJÍCÍCH AUTOMOBILŮ
S automobilem nad ulicemi dovedli donedávna díky filmařským trikům létat jen Fantomas a nepolapitelný James Bond. V USA se o to začali pokoušet nadšenci již v polovině minulého století, když automobily díky silnějším a lehčím motorům zaplnily silnice a městské ulice. Přimontováním vyklápěcích křídel, kormidel a tlačné vrtule se nevzhledně poskládané vozidlo mohlo po kratším rozjezdu vznést a v nevelké výši dopravit řidiče a někdy až tři spolucestující o pár set kilometrů od jedné továrny či farmy k jiným místům, kde bylo možné přistát. 
Přísné technické podmínky létání Federálního úřadu FAA však poprvé splnil až roku 1954 Aerocar upravený Moltem Taylorem ze staršího Volkswagenu. Taylor rozběhl jejich výrobu v Longview ve státu Washington a nabízel stavebnice komponent nástavby a vrtulového pohonu i pro jiné značky. Aerocary obdivované dnes v řadě světových automobilových muzeí mohly vzlétnout po rozjezdu na nejméně 200 m dlouhé dráze či louce a řízením volantem a pedály dosahovaly rychlostí kolem 120 km/h. O na silnici nevzhledný a drahý vůz obalený sklopenými křídly s vysunovací tlačnou vrtulí na zádi a s vysokou spotřebou benzínu upadl, zejména po několika smrtelných pádech, zájem až do naší doby, kdy letecká technologie našla nové principy, lehčí konstrukční materiály a čistý elektrický pohon. Představa, že by se právě ve velkých městech nad našimi hlavami proháněly byť designově vypiplané a ekologicky čisté, bezobslužně bezpečně řízené aeromobily, je přesto pro většinu z nás málo přitažlivá. Konstruktéři přece však došli hodně daleko, jak ukážeme na několika vybraných projektech. Jenže jak zabránit, aby se létající kreace nedostaly do rukou dnešních silničních pirátů? A kde pro ně ve starších a historicky ceněných místech najít vzletové a přistávací plochy? Ve farmářských regionech v USA, v Kanadě a Austrálii snad. Volnou ruku mají zatím projektanti zcela nových měst, jaká v současnosti masově vyrůstají v Číně, v Saúdské Arábii či v Indii. Řešení pro evropská města usilující o označení smart city se nyní snaží najít iniciativa Urban Air Mobility. Podívejme se, z kterých nadějnějších projektů a prvních skutečně již létajících modelů mohou jejich budovatelé vybírat…
ELEKTRICKÉ TAXI LILIUM AVIATION
S vizionářským projektem elektrokoptéry v roli bezpilotního taxi pro dva, v budoucnu pak až pět cestujících, přišla koncem roku 2016 soukromá německá společnost Lithium GmbH. Její tři zakladatelé mají konstruktérské zkušenosti z Airbusu, Audi a od americké Tesly, obdivuhodný design mu dal čtvrtý, jinak podepsaný na designu automobilů Ferrari. Menší typ má za sebou první dálkově řízené letové zkoušky, větší pro pět cestujících s rychlostí až 300 km/h a doletem 500 km má být nasazen v roce 2025. Vývoj podporuje Evropská kosmická agentura. Menší a již bezpilotně „zalétaný“ model o hmotnosti 600 kg ovládaný systémem Fly-By-Wire stoupá reakcí proudů vzduchu hnaného celkem 36 elektrickými vrtulovými dmychadly, integrovanými v natáčivém zadním křídle a v příďových bočních nástavcích. Výkon motorů napájených z Li-ion baterií po natočení křídel s motory vystačí na hodinu letu rychlostí do 300 km/h. Jejich sklopením k zemi stroj vertikálně startuje i přistává z místa, po natočení křídla s motory se stroj chová jako letoun s autonomním řízením, které ho dovede na udanou adresu, kde samočinně přistane. Jako první by mohl posloužit k vzdušné sdílené dopravě podobné službám Uberu, pokud to povolí letecká legislativa.
SPORTOVNÍ E-VOLO V ROLI BEZPILOTNÍHO TAXI
Touto lehkou a jen dvoumístnou elektrokoptérou s kabinou zavěšenou v prstencovém rámu neseném 18 vrtulovými jednotkami připomínající dron o průměru 8 m překvapuje od roku 2013 vývojová společnost e-Volo z Karlsruhe (podporovaná automobilkou Daimler) řadu evropských autosalonů pokaždé vylepšenými modely. Demonstračních pokusů v roli autonomně řízeného leteckého taxi se ujala šanghajská organizace pro civilní létání CAAS a dubajský dopravní podnik RTA. Jde o ultralight pro létání na kratší vzdálenosti do 50 km rychlostí 100 km/h. Ovládání je díky umělé inteligenci řízení do krajnosti jednoduché a padákový systém při jakémkoliv nebezpečí zaručuje automatizované měkké přistání na zemi. CAAS po letových zkouškách koncem roku 2019 stejně jako Dubaj počítá s jejich nasazením v roli taxi přistávajícího i na střechách a plošinách výškových budov. Sériovou výrobu těchto téměř nehlučných multirotorových dronů slibuje koncem roku 2018 zahájit německá společnost DG Flugzeugbau.
PONESE PRVNÍ SKUTEČNĚ LÉTAJÍCÍ AUTO NIZOZEMSKOU ZNAČKU?
Má jím být dvoumístná trojkolka s řídicím kolem vpředu, poháněná dieselem Mistral o výkonu 150 kW, dosahující na silnici rychlosti až 180 km/h. Řidič s pilotním oprávněním na vhodném místě může se strojem vzlétnout po krátkém vzletu systémem STOL, když po zastavení namontuje do té doby složený vírníkový rotor. To prý netrvá déle jak 10 minut. Při razantním rozjezdu během 8 sekund na dráze asi 200 m se rotor aerodynamickými silami roztočí a vytvořeným vztlakem umožní trojkolce hnané zadní tlačnou vrtulí rychlostí 180 km/h vystoupat do výše 2 000 m. Rychlost ale v žádném případě nesmí klesnout pod 50 km/h. Pokud prototyp získá letos bezpečnostní kvalifikaci, slibuje nizozemská společnost PAL-V Europe dodávku první stovky těchto auto-vírníků pod značkou Liberty Sport, s cenou kolem 12 milionů Kč. Čínská Terrafugia aneb letoun k provozu i na silnicích Snad nejrozsáhlejší vývoj na trhu s létajícími automobily zažily stroje zmíněné čínské automobilky, vlastnící dnes i Volvo a Lotus. Od známých vojenských konvertoplánů Osprey V-22 nejprve převzaly překlápěcí rotory s tryskovými motory a po vzletu je poháněla zadní tlačná vrtule. Po desetiletém vývoji se mají od roku 2020 nabízet jako elektrické aeromobily pro dvě osoby. Odbytištěm zřejmě bude USA se sítí malých letišť, k nimž majitel s pilotní licencí na lehké sportovní letouny dojede po silnici, a odstartuje k letům do vzdálenosti až 800 km vzduchem rychlostí do 300 km/h. Poslední modely se sklopnými leteckými křídly s elektropohonem, který nahradil původní spalovací motory Rotax, se nabízejí jako Terrafugia TFX pod propagačním titulkem „letadlo určené i k provozu na silnicích“.
SLOVENSKÝ LÉTAJÍCÍ AEROMOBIL S VLASTNOSTMI ULTRALIGHTŮ
Živý ohlas na zahraničních veletrzích budí stále vyspělejší modely létajícího auta-ultralightu a nejnověji i model kolmo vzlétajícího stroje slovenského designéra a spoluzakladatele firmy AeroMobil Štefana Kleina. Jeho třetí model svým nedávným zřícením z výšky 300 m u letiště Nitra potvrdil nechtěně i bezpečnost stroje v případě nehody a Klein získal letos pro budoucí výrobu modelů 3.0 a 4.0 (STOL) pro regionální létání a pro koncepci elektrického aeromobilu 5.0 se strmým vzletem VTOL maďarského investora. Zájem o jeho vývoj dokonce jeví i americká NASA. Hlavní výklopné roztahovací křídlo má rozpětí 8,2 m, vzletová rychlost modelu 4.0 vyžaduje 200 m dráhu. Model 5.0 má použít kompozitní materiály a elektrický pohon místo dosud používaného benzínového motoru Rotax 912 s výkonem 75 kW. Na silnici i při letu slibují modely rychlost do 200 km/h, konverze z automobilu na ultralight proběhne na stisknutí tlačítka automaticky během 2 minut.