„Za půl roku bude na ukrajinské frontě tolik dronů, že ve dne na povrchu nebude možné přežít. Pěchota se stáhne pod povrch. A boj na krátkou vzdálenost se povede různými, na dálku řízenými roboty.“ S touto předpovědí přišel v polovině března 2024 ukrajinský válečný bloger vystupující pod přezdívkou Serhii Flash, specialista na drony. I když se z různých důvodů jedná nejspíše o předpověď přehnanou, nepochybně není nepodložená osobními zkušenostmi a dobrým přehledem o tom, co vlastně drony dokážou.
Jen pro dokreslení: v průběhu března se v záplavě válečných videí objevilo jedno, které by přesně z takové budoucnosti mohlo pocházet. Ruský dron řízený z pohledu první osoby na něm zničil na dálku ovládaného robota ukrajinských sil. Šlo o malé pásové vozítko, které se může používat k dopravě zásob do frontových zákopů nebo i k evakuaci zraněných.
Na frontě se objevují a používají i různé další na dálku ovládané systémy. Včetně kulometů, které se dají řídit s pomocí kamery na dálku, tedy nejspíš z bezpečného bunkru. Podobné systémy údajně používaly ukrajinské jednotky už týdny, možná měsíce pro obranu části avdijivské fronty, kterou ruské jednotky nakonec úspěšně překonaly až s pomocí podzemních tunelů.
Válečný boom
Drony ve smyslu létajících strojů bez posádky existují už dlouho. Dokonce velmi dlouho, pokud se vrátíme až k vypouštění zapálených draků čínskou armádou nebo rakouskému útoku na Benátky pomocí vybuchujících balónů v roce 1849. Drony byly použity ve Vietnamu, ve válce v Kosovu, v Afghánistánu, Iráku a velmi intenzivně i v konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu.
Válka na Ukrajině tedy není ani zdaleka první, ve které se drony používají. Dokonce není ani první, v níž hrají bezpilotní stroje důležitou roli. Nicméně na Ukrajině nastal zásadní přelom, kdy kvantita doslova přerostla v novou kvalitu. Drony už nejsou provizorním doplňkem, ale jednou z hlavních zbraní.
Používaných typů je celá řada. Od těch, které provádějí v podstatě strategické bombardování, přes průzkumné stroje o velikosti několika metrů a komerční „kvadroptéry“ až po kamikadze drony odvozené od dronů původně závodních.
Velitel ukrajinské 53. brigády bojující u Avdijivky nedávno ukrajinskému reportérovi řekl, že jediná pozice bráněná asi stovkou mužů byla za dva dny napadena 35 ruskými kamikadze drony. To představuje jeden útok dronu zhruba každých 80 minut. Drony jsou na frontě všudypřítomné, a nejen podle zmíněného velitele se tedy pozornost vojáků upíná v první řadě právě na nebezpečí ze vzduchu.
Přítomnost malých létajících strojů znamená nebezpečí: ať už jde o riziko ostřelování na základě přenášeného obrazu, shazované granáty, nebo přímo kamikadze útoků strojů řízených z pohledu první osoby (FPV — first person view).
Není divu, že podle informací od vojáků na frontě — statisticky nepotvrzených — způsobily v posledních měsících kamikadze drony na ukrajinské straně víc ztrát než ruské dělostřelectvo. Děla, minomety a raketomety přitom dlouhodobě mívaly na svědomí až zhruba 80 % obětí.
Obě strany hledají způsob, jak se proti nové hrozbě bránit. A i když nejsou dosavadní pokusy zcela neúspěšné, údery dronů se eliminovat nepodařilo — a jen tak ani nepodaří. Všudypřítomné nebezpečí vedlo k tomu, že na ruské straně se objevily kartičky s modlitbou ke sv. Barboře [ta je totiž nejen patronkou horníků, sedláků, architektů, stavebních dělnických profesí, kuchařů a řezníků, ale také dělostřelců, zajatců a umírajících — pozn. red.] za ochranu proti „ďáblovým dronům“.
Revoluce z první osoby
Ukrajinský bloger myslel především na poslední zmíněnou kategorii: tzv. FPV drony, které pilot řídí přes brýle, v nichž se mu promítá obraz z kamery na stroji. Za velmi nízkou cenu nabízejí podobné schopnosti jako řízené střely, které používá pěchota k likvidaci tanků a jiných „odolných cílů“.
Protitankové střely stojí desítky tisíc dolarů, FPV drony zhruba 400—1200 dolarů podle vybavení, velikosti, doletu a dalších parametrů. A to se dnes ještě poměrně běžně používají i k bombardování, tedy shozu munice, takže ne ve všech případech jde skutečně o „kamikadze“.
FPV drony nesou malou nálož, která nemá razanci dělostřelecké granátu, ovšem piloti je dokážou navést s přesností, které se dokáže jen máloco vyrovnat. V praxi tak často konkurují výrazně dražším naváděným střelám a munici všeho typu.
Ruské síly v posledních měsících zcela systematicky ničily s pomocí FPV dronů jednu připravenou ukrajinskou obrannou pozici za druhou. Nalétaly do oken domů, kde měli Ukrajinci pozice, ale i do sklepů či bunkrů pod nimi.
Právě několik týdnů trvající dronová kampaň v kombinaci s bombardováním, ostřelováním a útoky ruské pěchoty dokázala Rusům po téměř dvou letech marných snah přinést na sklonku minulého roku úspěch u obce Marinka v Doněcké oblasti. Od té doby se podobný postup pokoušejí zopakovat na dalších místech fronty, byť ne vždy se stejným úspěchem.
Vždy a všude
FPV drony se začaly v roli kamikadze používat v roce 2022, ale ve větším počtu se na bojišti objevily až v roce 2023. Od začátku se nasazovaly k útokům na opevnění, velitelská stanoviště, skupiny vojáků, a především techniku všeho druhu. Při rychlostech kolem 100—130 km/hod mohou spolehlivě zasáhnout i jedoucí auto na vzdálenost několika kilometrů.
V posledních měsících se ovšem čím dál častěji objevují záběry, které dokládají, že FPV drony hlavně ukrajinská strana používá i na mnohem méně cenné cíle, především na jednotlivé vojáky. Stěžovaly si na to například ruské zdroje popisující situaci na doněcké frontě po pádu Avdijivky. Ohromné množství FPV dronů bylo podle nich jedním z hlavních důvodů, proč postup od Avdijivky západním směrem šel jen pomalu.
Ve vzduchu jich bylo tolik, že vojáci údajně už zcela ignorovali „vzdušné poplachy“. Neustále pohlížet na oblohu prostě není možné. Je celkem nepochybné, že dronů nikdy ve válce nebylo více — a také, nejspíše, že jich bude jen přibývat.
Ukrajinská strana využívá rostoucí sítě malých civilních dílen a dnes pořizuje nejméně 50 000 FPV měsíčně v cenách kolem několika set dolarů za kus. Zdá se, že nákupy se alespoň částečně centralizují a zefektivňují. Cílem Kyjeva je letos nasadit milion FPV.
Ruští propagandisté tvrdí, že ruský průmysl vyrábí ještě více dronů. Uvádějí závratná čísla: 100 tisíc nebo dokonce 300 tisíc nových FPV měsíčně. To jsou čísla téměř určitě nadsazená, ale není důvod pochybovat, že jich i ruská armáda nasazuje každý měsíc desítky tisíc.
Jako virus
Počet potvrzených případů jejich nasazení — přesněji „řečeno“ videí z úderů — rostl exponenciálně: každý měsíc o polovinu. FPV drony se na bojišti šíří podobně jako nakažlivá nemoc. Alespoň to tvrdí analýzy zveřejňovaných záběrů prováděné členy dobrovolnické skupiny Tochnyi (anglický přepis ukrajinského „točnyj“, tedy přesný). Dodejme, že absolutně se to týká ukrajinské strany, na ruské straně ve dvou posledních měsících došlo k poklesu zveřejněných videí. Ale není jasné, zda jde o odraz změn na bojišti, nebo jen o změnu přístupu ke zveřejňování záběrů z útoků.
Ukrajinská videa ale naznačují, že výrazně přibývá počet útoků dronů na pěchotu, což především potvrzuje, že ukrajinské jednotky v boji proti ruské taktice spočívající v útocích malými pěchotními jednotkami spoléhají v čím dál větší míře na malé létající stroje. Do jisté míry jde nejspíše o důsledek nedostatku dělostřelecké munice na ukrajinské straně. Granátů bylo v posledních měsících tak málo, že podle řady svědectví ukrajinští dělostřelci přestali střílet na malé skupinky protivníkových vojáků — což ale v důsledku zvýšilo ztráty ukrajinské pěchoty, k jejímž zákopům se tak ruští vojáci dostávali o to blíže a častěji.
Drony tedy situaci řeší jen částečně. Ukrajinská strana proto obě zbraně využívá koordinovaně. Dělostřelectvo nasazuje jako první, k rozbití útoku, pak nasazuje drony. Ať už ke ničení zbývajících nebo jen poškozených vozidel, či k útokům na muže, kteří první úder přežili. Zjevně přitom často skutečně dochází k tomu, že jeden dron zaútočí i na jediného vojáka.
FPV drony tedy nejsou plnohodnotnou náhradou dělostřelectva. Mimo jiné i proto, že mají podstatně pomalejší reakční časy. Je také možné je zastavit spolehlivěji než letící granáty. Ale i obrana proti dronům je založena na inovacích, s nimiž se armády obou stran teprve učí pracovat.
Ubraň se, kdo můžeš
Proti FPV dronům v současné době neexistuje spolehlivá obrana, pouze částečná řešení. Při ochraně vozidel i opevněných pozic pomáhají nepochybně sítě a další konstrukce, které mohou zabránit průletu dronů až do míst, kde mohou napáchat největší škody.
Fyzická ochrana je vždy kompromisem mezi ochranou a praktickou použitelností. Na bojišti se objevilo už několik příkladů ruského „želvího tanku“, stroje vybaveného podivným kovovým krytem, který jako krunýř zakrývá celé vozidlo. Zřejmě jde o další pokus, jak se chránit před útoky dronů.
Jde vlastně o příklady nově vzniklé podtřídy vozidel se specifickou rolí. Použitelnost jejich hlavní je ale zásadně omezená, protože věže tanků, a tedy i jejich děla, jsou prakticky nepohyblivé. Minimálně dva takto zachycené tanky byly vybaveny i pluhem na odstraňování min. Jejich úkolem je tedy jet v čele kolony a prorazit cestu skrze minová pole, která jsou na ukrajinském bojišti všudypřítomná. Na čelní vozidla kolon se proto často soustředí palba ze zbraní všeho druhu.
Během poslední doby se objevilo na záběrech z ruské agrese vůči Ukrajině několik velmi podivných ruských tanků. Na sobě nesou konstrukce vytvořené podle všeho „na koleně“ přímo u bojových jednotek. Každá z nich je trochu odlišná, všechny ovšem mají velmi podobnou základní filozofii: nad samotným pancířem a věží tanku se tyčí mohutná plechová konstrukce, která prakticky kompletně kryje celý stroj. Dokonce pod ní nejde ani přesně poznat, o jaký typ se jedná. Nálože „sebevražedných“ FPV dronů však zpravidla nejsou tak silné, aby přes plechový kryt ublížily pancíři vozidla. Kryty chrání i proti bombardování granáty či minami z palub dronů. Naproti tomu vůči dělostřeleckým granátům nebo řízeným protitankovým střelám nebudou mít velký efekt.
Podobný vývoj čeká i polní opevnění. I ta se nepochybně dají stavět dost silná natolik, aby drtivé většině útoků dronů odolala. Musí být ovšem zastřešená, zákopy nestačí. V tomto ohledu tedy drony skutečně vedou k rozvoji zákopové války. Dobrá opevnění jsou čím dál cennější, zatímco pohyb mimo ně čím dál nebezpečnější.
Noční závod
Drony, především právě FPV drony, se i nadále prudce vyvíjejí. Jednou oblastí, kde došlo k významným změnám, je použití nočního vidění u FPV dronů. Ruské drony tohoto typu s možností nočního vidění zaznamenaly od svého zavedení v listopadu 2023 značný úspěch.
Ukrajinské síly na jejich zavedení nedokázaly několik měsíců vlastními stroji v podstatě nijak reagovat. V posledních třech měsících ovšem došlo k výrazným změnám, které se projevily exponenciálním nárůstem počtu ukrajinských nočních útoků v březnu 2024.
Změnu lze do značné míry přičíst na vrub úspěchu ukrajinských dobrovolnických snah. Jedním z hlavních problémů při nasazování zařízení pro noční vidění je cena optických komponent, především termálního senzoru. Zatímco základní FPV dron obvykle stojí kolem několika stovek dolarů, začlenění sofistikovanějšího termálního senzoru může výrazně zvýšit cenu na více než tisíc USD. Složitost integrace tepelného senzoru do takto omezeného a hmotnostně limitovaného zařízení není totiž jednoduchá.
V dronech se i z tohoto důvodu používala zařízení s poměrně sofistikovanými snímači, označovanými jako bolometry [z řeckého „bole“ — paprsek — pozn. red.]. Jsou určeny k měření výkonu dopadajícího elektromagnetického záření prostřednictvím ohřevu materiálu, tedy bezkontaktního měření teploty. Mívají podobu vhodně tvarovaného tenkého pásku z čistého kovu (platiny) s vývody na galvanometr. Pohlcováním dopadajícího záření dochází ke změně odporu bolometru, na základě čehož lze vypočítat množství pohlcené energie. Častěji se však bolometry vyskytují v podobě integrovaných obvodů obsahující uspořádání několika desítek, stovek nebo i tisíců bolometrů do matice, obecně označované jako mikrobolometry. Využívají se nejčastěji pro potřeby termovize, tzn. infračerveného snímání obrazu předmětů s následnou možností měření nebo detekce jejich teploty. I když jsou pochopitelně k dostání v různé kvalitě, v dronech se obecně používala dražší řešení, která přinášela lepší výsledky. Představovaly často nejdražší součástku celého řešení, navíc na trhu jich nebyl vždy dostatek.
Ukrajinské dobrovolnické skupiny ovšem v posledních měsících zvládly využití levnějších infračervených bolometrů, které jsou výrazně dostupnější a řádově levnější než ty specializované, byť výrazně méně přesné. Počet nasazených dronů s nočním viděním se tak mohl rychle zvýšit.
Další inovací je zavádění specializovaných hlavic pro drony. První generace FPV dronů využívaly upravenou běžnou munici, například hlavice používané pro ruční granátomety RPG-7. V poslední době se ovšem objevují hlavice termobarické pro použití v uzavřených prostorách, munice s nadzemním výbuchem, která exploduje nad cílem a zasype ho střepinami, nebo nové a účinnější typy protipancéřových hlavic. To vše zvyšuje nebezpečnost dronů a rozšiřuje možnosti jejich použití.
Kdo neruší, nepřežije
I proto na obou stranách fronty také přibývá způsobů, jak protivníkovy drony rušit, tedy přerušit signál, po kterém je pilot řídí. Zbaví je tak tolik vyzdvihované přesnosti zásahu. Používají se nejen velké systémy elektronického boje, které pokryjí až několik desítek kilometrů fronty, ale i malá „zákopová“ zařízení, která chrání jednotlivá vozidla či pozice, a jež jsou účinná třeba jen v bezprostředním okolí objektu.
Rušičkou byly vybaveny i zachycené exempláře proti dronům zodolněných „želvích“ tanků. Konkrétně šlo o kombinaci několika rušiček sestavených tak, aby pokryly celý prostor kolem vozidla.
Tato i podle ukrajinských zdrojů poměrně efektivní zařízení se objevují na ruských tancích a obrněných vozidlech čím dál častěji. Měla by sloužit k tomu, aby se drony v určitém okruhu od vozidla staly neovladatelnými, protože „přehluší“ signál mezi operátorem a strojem. Jejich dosah není velký, řádově bývá od desítek po několik stovek metrů, ale dostatečně výkonná rušička na prvním voze dokáže do jisté míry ochránit i vozidla za ním.
Ruská strana se tzv. elektronickému boji věnovala v minulosti zevrubněji než Ukrajina (a zřejmě i víc než většina západních armád), ale zda má opravdu nad protivníkem v současnosti výhodu, a jak velkou, je těžké ověřit. Podle některých údajů jsou ukrajinské drony obecně úspěšnější než ruské.
V každém případě ale význam elektronického boje roste, o tom není pochyb. Podle analytika Michaela Kofmana, který na ukrajinskou frontu podnikl několik cest, se minimálně na ukrajinské straně čím dál větší důraz klade na kvalitu FPV dronů. Ta nejjednodušší zařízení protivník dokáže rušit spolehlivě, a tak se používají dražší, ale odolnější řešení.
Na čtyřech kolech
Vzdušné drony jsou rozhodně nejrozšířenější třídou na dálku ovládaných prostředků, nikoliv však jedinou.
Na konci března letošního roku na bachmutské frontě vyjely na ruské straně do boje dva nezvyklé stroje. V území nikoho se objevila dvě vozítka vybavená granátomety ostřelujícími ukrajinské pozice.
Obránci proti nim nasadili — jak jinak — FPV drony. Obě ruská vozítka byla zničena. A byť šlo o okrajovou událost v rámci ruské invaze na Ukrajinu, zároveň tento souboj „robotů proti robotům“ dobře dokresluje, jak dnes boje probíhají. Zpráv o nasazení pozemních robotů totiž stále přibývá. Označovány jsou jako „pozemní vozidla bez posádky“ (UGV — unmanned ground vehicle).
Historicky ani v tomto případě nejde o novinku. Dálkově ovládaná vozítka se používala už za druhé světové války jako pojízdné „kamikadze drony“. Dnes do této „škatulky“ spadá pestrá škála velmi různorodých strojů. Liší se velikostí, výkony, ale také určením.
Na ukrajinském bojišti jsou ovšem jednoznačně nejrozšířenější malá a poměrně jednoduchá robotická zařízení, obvykle kolová, nezřídka však i pásová, tedy schopná pohybu i v těžším terénu.
Proč malá? Zaprvé se na bojišti vyplatí být nenápadný. Oblasti kolem fronty jsou pod téměř neustálým dohledem dronů (s výjimkou dnů s velmi špatným počasím). Větší stroje by byly dříve odhaleny a staly by se snazším cílem útoků protivníka. Malé stroje jsou navíc levné, takže jejich v podstatě nevyhnutelná ztráta nakonec tolik „nebolí“.
Dalším důvodem je také to, že většina dnešních strojů vzniká v podstatě amatérskými konstrukcemi. Například robotická vozítka pro elitní 1. ukrajinskou brigádu vznikla v podniku, který vlastnil jeden z jejích velitelů. A vyrobit menší vozidla je pochopitelně výrazně jednodušší.
Roboti pro všechno
Různorodé je i jejich použití. Největšího rozšíření se dočkala UGV určená k zásobování. Vyplňují mezeru mezi možnostmi jednotlivců a automobilů. Někdy slouží k dopravě munice či jiných zásob, často jsou ovšem dost velká, aby na nich bylo možné z fronty odvézt i zraněné muže. Medici jsou častým cílem útoků a na bojišti plném kamikadze dronů a dělostřelectva je jejich práce velmi obtížná, někdy zcela nemožná.
Příležitostně se zmiňuje i nasazení průzkumných vozítek s kamerami či jinými senzory. Ale tuto roli na ukrajinském bojišti plní primárně létající drony, které pro ni mají lepší předpoklady.
Specifickou kapitolou jsou pak vozítka určená k dopravě min. Ta už používají obě strany. Miny jsou velmi účinným obranným prostředkem proti obrněným vozidlům i pěchotě. Minová pole se ovšem musí nejen budovat, ale také udržovat, a přitom z podstaty věci musí ležet v nebezpečném území nikoho, na linii mezi protivníky. V tomto velmi nebezpečném prostředí pochopitelně dává smysl riskovat spíše roboty než lidi.
Roboti navíc mohou nést i poměrně velké množství těžších protitankových min. Nedokážou sice munici zamaskovat tak dobře jako lidští specialisté, ale to není vždy nutné. V některých případech — třeba právě pro rychlé obnovení minových polí — stačí minu položit na místo. Protivník se ji musí pokusit nějak odstranit. Což ale s sebou nese určitá rizika a minimálně ho to bude stát čas a obránci získávají delší dobu na reakci.
Případně je možné výbušniny takto dovézt až na místo, kde určitě napáchají nějaké škody. Třeba k protivníkovu zákopu či bunkru, kde pak nálože odpálí. Často jde právě o miny doplněné o nějakou dálkově ovládanou roznětku.
Minimálně ruské síly v minulosti k podobným účelům použily několikrát i starší obrněnou techniku, kterou naložily tunami výbušnin, doplnily o dálkové ovládání a vyslaly proti ukrajinským pozicím. Využití starších obrněnců se však zřejmě příliš neosvědčilo, snad proto, že tak velké stroje neuniknou pozornosti. V několika známých případech tak byly zničeny ještě předtím, než se dostaly k pozicím protivníka.
Co už roboti umějí
Aktivnější ve výrobě robotů je zatím Ukrajina. Její představitelé uvádějí, že chtějí vytvořit „armádu dronů“. A byť výsledky vždy neodpovídají oficiálním prohlášením, kyjevská vláda alespoň část domácích výrobců skutečně podporuje.
Jedním příkladem je továrna Tarase Ostapčuka, který před válkou stavěl sloupy a stožáry pro pouliční osvětlení, nyní vyrábí roboty a FPV drony pro ukrajinské válečné operace. S podporou ukrajinského vojenského technologického klastru vyvinul Ostapčuk tři druhy robotů s názvem Ratel. Jeden z nich je čtyřkolový kamikadze robot, který může mít na sobě připevněny výbušniny nebo pokládat nášlapné miny. Další dva roboti mohou vozit vybavení nebo přepravovat zraněné. Podle vyjádření výrobce pro redakci Wired se už ke konci ledna dočkalo nasazení téměř pět desítek takových robotů.
Menší kamikadze stroje lze řídit na vzdálenost 2—3 km (s pomocí retranslační stanice lze dosah prodloužit), zatímco větší robot má lepší přijímač a lze ho řídit až na vzdálenost kolem 50 km (byť to výrobce neuvádí, platí to nepochybně v rovinatém terénu). Mimochodem, podle výrobce je dnes nutné stroje hlavně pro některé části fronty vybavovat rušičkou proti ruským FPV dronům, protože jinak na bojišti dlouho nevydrží.
Podobných podniků je na Ukrajině víc a na bojišti se objevují i zahraniční UGV. Žádný z nich podle dostupných informací ovšem nestaví podobná vozítka ve velkém. Zatímco létající drony (či díly pro ně) chrlí hlavně čínští výrobci v ohromných sériích, „pozemní drony“ jsou alespoň zatím spíše raritním zbožím. Chybí zavedené výrobní kapacity, které by umožnily rychlé nasazení ve velkém měřítku.
Přínos robotických vozidel zatím navíc patrně není ani tak vysoký jako létajících dronů. Létání je vlastně jednoduchým způsobem pohybu v přehledném prostředí. Na zemi je více nástrah i překážek a situace je méně přehledná (hlavně při řízení jen z pohledu kamery na malém vozítku).
Špatné zkušenosti
Ostatně dokazují to i zkušenosti ruské armády. Ta v Sýrii experimentovala s pozemními „bojovými roboty“ Uran-9, výsledkem byl ovšem vcelku jednoznačný neúspěch. Ruské zkušenosti naznačily, že technologie není připravena k boji a podobní roboti mohou sloužit spíše jako „stráže“ pod přímým dohledem operátorů nebo stacionární zbraně (tj. třeba na dálku ovládaná kulometná hnízda).
Přesto je pravděpodobné, že s UGV se bude experimentovat čím dál více. Pokusy dávají velký smysl zejména v podmínkách dnešních bojů na Ukrajině, které není těžké přirovnat k situaci v první světové válce. Pravda, srovnání to není úplně přesné, protože fronta na Ukrajině není až tak neměnná, jako byla v některých úsecích a obdobích konfliktu z let 1914—1918. Byť linie fronty se příliš neposunuje, nestojí tu proti sobě dvě souvislé linie zákopů a bunkrů. Jde spíše o jednotlivé opěrné body, které nejsou přímo spojeny, ale obvykle se mohou podporovat palbou. Jejich „vlastníci“ se přitom mohou i poměrně rychle střídat.
I když tedy situace nevypadá úplně stejně jako v první světové válce, přesto i poměry na současném ukrajinském bojišti vedou k „zamrzání“ bojů a převaze obrany nad útokem. Zvláště pokud obránci mají dostatečně kvalitní kryty na to, aby mohli přečkat ostřelování a útoky dronů beze ztrát.
Pozemní roboti dávají vojákům možnost držet se dále od nebezpečí. UGV tedy umožňují snížit riziko ztrát a vojákům dávají možnost soustředit se na jiné úkoly, než je třeba doprava zásob či odvoz raněných. Navíc je možné nasazovat je i na mise pro lidi příliš nebezpečné: „Nikoho kromě účetních vlastně nezajímá, když je takový robot zničen,“ shrnul to jednoduše pro Wired bezpečnostní poradce Zachary Kallenborn.
I neúspěchy ruských experimentů v Sýrii ale naznačují, že UGV patrně nebudou „zázračnou zbraní“, která současný taktický pat dokáže výrazně změnit. Jejich vyšší nasazení pomůže spíše obraně než útoku. Koloběh inovací se tak bude otáčet dále a stále není jasné, kde se vlastně zastaví.