ČR ve své struktuře energetických zdrojů disponuje cca pětinovým podílem jaderné energie (4 000 MW instalovaného výkonu). Jaderné reaktory generují třetinu veškeré elektřiny v ČR. Zároveň produkují zvětšující se kvótu vyhořelého jaderného paliva. O jeho osudu se v ČR nyní vede řada diskusí. Na otázky časopisu TECHNIK odpovídá ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) RNDr. Jiří Slovák. Je doopravdy důvod k obavám? Nepřerostl nám novodobý nerudovský problém „Kam s vyhořelým jaderným palivem“ přes hlavu? Má odpověď na obě otázky zní shodně: NIKOLIV. V ČR se při zabezpečování jaderného energetického cyklu neděje nic, co by bylo v rozporu se základními principy fyziky ani s mezinárodně platnými pravidly pro provozování jaderných energetických zařízení. A to včetně komplexně zvládnutých operací s vyhořelým palivem a zajištění jeho dlouhodobého skladování. Nicméně, masa kontejnerů Castor v meziskladech u obou našich jaderných elektráren postupně roste? To je sice pravda, ale ČEZ si toho byl vědom od prvopočátků. Na obou elektrárnách existuje dostatečná skladovací kapacita pro vyhořelé palivo z celého provozu a všechny operace s vyhořelým palivem jsou bezproblémově zvládány. Na nás, SÚRAO, která je odpovědná za jeho bezpečné ukládaní, bude záležet, co a jak s ním provedeme po skončení provozu jaderných elektráren a jak bezpečně bude zajištěno po tisíciletí, aby neohrožovalo život na zemi. Spolehlivé technické a bezpečnostní řešení se jmenuje hlubinné úložiště. Jak postoupila jeho příprava? Základní rámec pro budoucí výběr lokality hlubinného úložiště představuje vládou schválená „Koncepce nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem“ z roku 2002 a její aktualizace přijaté vládou koncem loňského roku. Ukládá nalézt dvě kandidátní lokality s vhodnými geologickými podmínkami a se stanoviskem dotčených obcí je předložit vládě do konce roku 2020 ke schválení. Druhý významný dokument schválený vládou v roce 2008 („Politika územního rozvoje ČR“) pak stanoví i důležitý princip výběru lokality budoucího hlubinného úložiště. Logicky: za účasti dotčených obcí. Původní výběr čítal sedm lokalit. Jakými základními principy jste se při něm řídili? Byla jich řada, přičemž hlavními byla (a i při dalším zužování jejich počtu bude) proveditelnost, bezpečnost, sociální a ekonomická přijatelnost. Ve stručnosti vzpomeňme nutnost provést bedlivý komplexní průzkum, včetně geologických předpokladů pro dlouhodobou bezpečnost, navrhnout technické řešení a způsob zajištění eventuální výstavby hlubinného úložiště. Obce byly od počátku informovány o všech dosavadních krocích a mohly se zapojit do výběru vhodné lokality dobrovolně. Pro budoucnost je velmi důležité, aby zároveň měly po ruce dostatek nástrojů i pravomocí účinně hájit své zájmy. Samozřejmě, celý proces musel a musí být i nadále plně transparentní a demokratický. Můžete se v tomto úsilí opřít o vědecké a praktické zkušenosti ze světa? V této oblasti existuje velmi široká mezinárodní spolupráce. Patrně nejdále v nastoupeném trendu postoupili kolegové ve Finsku a ve Švédsku. Velmi nás inspiroval např. jejich princip vícenásobného jištění každé operace s vyhořelým palivem i jeho trvalá bezpečná deponace v žulovém podzemí. Nejenom naše odborná veřejnost sleduje vývoj reaktorů tzv. IV. generace. Pokud zvládnou efektivně exploatovat jednou už použité vyhořelé jaderné palivo, není snaha nalézt optimální lokalitu a vybudovat v jejím podzemí úložiště jen zbytečným plýtváním časem, prací lidí a investicemi? Určitě ne. I pokud budoucí reaktory IV. generace doopravdy prokážou schopnost opětovně využít uranový a další potenciál dnešního vyhořelého paliva, vždy budou vznikat radioaktivní odpady, které bude nutné uložit do hlubinného úložiště. Řada současných problémů okolo (a nejenom jeho drahá separace a následné složité čištění) prvotní optimismus vědců mírní. Kapitáni české energetiky v souvislosti s přípravou nové SEK a s úvahami o dostavbě jaderných reaktorů upozorňují na nedostatek vysoce kvalifikovaných odborníků pro tuto sféru. Máme dost erudovaných sil aspoň pro finální fázi? I my se potýkáme s problémem nalézt do našeho týmu erudované a zkušené technické odborníky. Přesto jsem v tomto směru optimista. Češi dokážou zvládnout jak projekci a výstavbu takového důlního díla, tak jeho technologické vybavení a provoz. A nechybí nám k tomu ani nezbytné prostředky. V současné době disponujeme na speciálním Jaderném účtu více než 21 mld. Kč a každý rok na něm přibývá dalších cca 1,5 mld. Kč. Kdybychom přikročili k jeho výstavbě hypoteticky už zítra, byli bychom schopni jej zvládnout do 15 let a v pořizovací ceně do 30 mld. Kč. Pro přípravu a výstavbu by nám stačily pouze každoroční odvody z výroby energie z jaderných elektráren. Kritické názory, že se jedná o projekt, který nadměrně zatíží státní pokladnu, příp. že si s ním neporadíme ani stavebně, ani technologicky, musím co nejrozhodněji odmítnout. Naopak, tento projekt vygeneruje pro tuzemský průmysl a stavebnictví řadu nových zajímavých kooperačních, výrobních a pracovních příležitostí. ČR je součástí EU28. Politici často hovoří o jednotném evropském energetickém trhu. Proč se nezabývat problematikou ukládání vyhořelého jaderného paliva v rámci celoevropského úsilí? Nelze vyloučit, že některá země tuto otázku časem na jednací stůl v Bruselu položí. Nepochybně ji dokáže i pádně zdůvodnit: technicky, technologicky, bezpečnostně atd. Společný postup by znásobil stávající potenciál a budoucí provoz společného úložiště by byl jistě efektivnější. Na druhé straně: dvě zmíněné země, které jsou s přípravou úložiště nejdále (Finsko a Švédsko), mají výhodu transportu vyhořelého paliva po společném moři a každá připravují své vlastní řešení. Tak jako se nemálo členských států jaderné energetiky zřeklo, tak v demokratické diskusi mohou společná řešení a agregaci sil i prostředků odmítnout. Ani jedno jim nelze vyčítat. Nebylo by tedy snazší svěřit tento úkol privátnímu sektoru? I takové návrhy tu a tam zazní. Zmíněné Finsko i Švédsko to řeší prostřednictvím privátních subjektů. Z mého pohledu je přístup zvolený v naší zemi, tj. hlubinné úložiště v provozu v roce 2065 a zodpovědnost státu za jeho přípravu i budoucí provoz, tím nejlepším přístupem. Nejde jen o technické řešení, ale také garance finanční, že jednou bude úložiště za co vybudovat a provozovat. O osudu rizikového materiálu (byť zabezpečeného nejlepší současnou technikou a předpisy) nemohou rozhodovat proměnlivé zájmy byznysu. Nejlepším garantem pro aktuální operace i pro dlouhodobé zajištění ukládání vyhořelého paliva může být pouze stát, jeho legislativní i exekutivní orgány. /bs/