Prof. Klaus Mainzer je profesorem filosofie vědy na Technické univerzitě v Mnichově. Ve své práci se soustředí na komplexitu – v přírodě, technologiích a společnosti. V následujícím rozhovoru hovoří o svém pohledu na budoucí roli autonomních strojů v našich životech. Jaká je Vaše definice autonomního stroje? Jsou to stroje, které mají „stupně svobody“ činit rozhodnutí. Jedním příkladem je robot, kterého máme na Technické univerzitě v Mnichově, a ten je nastaven na úkol připravit stůl na snídani. Jak přesně to má dělat, předdefinováno není. Pomocí pravděpodobnostních výpočtů si může svobodně vybrat, jak tento úkol splní. Jinými slovy, může se rozhodnout, zda nejprve vyndá šálky ven ze skříňky, příbory ze zásuvky, nebo marmeládu z police. To je v kontrastu k průmyslovým robotům, kteří mohou vykonávat pouze předem naprogramované akce – nemají žádné možnosti volby. Čím více stupňů volnosti stroj má, tím více autonomní je. Dělá tento druh chování z autonomních strojů inteligentní stroje? Pokud budete brát jako měřítko mnohostrannou inteligenci lidských bytostí, pak stroje budou zaostávat. Pokud ale budeme inteligenci definovat jako schopnost řešit problémy, pak se vztahuje i na tyto roboty. Z tohoto pohledu se inteligence zdá být měřitelná – z hlediska složitosti problémů, které jsou řešeny. Mnoho strojů má určitý stupeň inteligence; příklady sahají od expertních systémů, které se staly populárními na konci 70. let, až k počítačům hrajícím šachy a vozidlům, která jezdí sama. A pokud proti tomuto budete namítat, že nemají vědomí, jednoduše zapomínáte na skutečnost, že k „inteligentnímu“ plnění úkolů není pokaždé potřeba vědomí. Příroda nám to předvádí v každém stadiu evoluce. Otevírá inteligence strojů dveře novému druhu průmyslové revoluce? Zažíváme 4. průmyslovou revoluci. Velkým krokem vpřed je, že věci a stroje nyní začínají komunikovat. Tyto kyberfyzické systémy jsou vybaveny čidly, RFID čipy a softwarem. Díky tomu mohou obrobky v továrně komunikovat se zákazníkem, pracovním místem, s dopravní službou, prodejní organizací a expediční jednotkou a samy si zorganizovat vlastní výrobní proces. Výhodou je, že tento výrobní proces umožňuje zakázkovou výrobu za ceny masové produkce. Kam tento vývoj vede? Výsledný internet věcí v podstatě změní způsob, jakým je organizována celá infrastruktura. Nyní můžeme mít dopravní systémy, ve kterých vozidla sama komunikují mezi sebou navzájem a se středisky sledování provozu, stejně jako inteligentní letiště a nemocnice, inteligentní sítě, a dokonce i inteligentní města. Sociologové nazývají tyto typy systémů „sociotechnickými systémy“, poněvadž lidské bytosti jsou jedněmi z jejich ústředních komponent. V čem by mohly takové systémy změnit způsob, jakým žijeme? Budou stále více zjednodušovat náš každodenní život. Technologie se může stát úspěšnou a populární pouze v případě, že odpovídá naší přirozenosti, jinými slovy, našim fyzickým a kognitivním vlastnostem. Proto také by se naše interakce s technologiemi měla v budoucnu zjednodušit. Ve skutečnosti bychom dokonce mohli říci, že vstupujeme do symbiózy s technologiemi. Intuitivně ovladatelný smartphone je toho dobrým příkladem. Dnes již s ním nepracujeme pouze pomocí tlačítek, ale také na něj můžeme mluvit. Samotná technologie se přesouvá do pozadí a to, co zůstává, je uživatelské rozhraní, které odpovídá naší přirozené interakci s okolím prostřednictvím řeči, dotyků, poklepávání a gest. Tímto způsobem jsme „humanizovali“ naši infrastrukturu. Kolik autonomie by vlastně stroje měly mít? Autonomie strojů – ve smyslu jejich „stupňů svobody“ – bude nadále růst. V dlouhodobém horizontu ji bude pravděpodobně podporovat vývoj „neuromorfních“ počítačových architektur, které napodobují lidský mozek. Nicméně, toto nebude případ darwinovské evoluce, která se děje sama o sobě; my ji zde naopak můžeme, a měli bychom, strukturovat. Autonomní systémy nám již dnes pomáhají, když například vozidlo samo automaticky nouzově zabrzdí, aby zabránilo nehodě. Mohou také hrát rozhodující roli, např. ve vysokofrekvenčním obchodování na burze. Tam mají počítače tu výhodu, že jsou schopny vnímat i ty nejmenší změny v zlomku sekundy a stejně tak rychle jednat. Mohou ale také vše pokazit. Proto je zapotřebí vést skutečně poučené diskuse s cílem uhlídat, aby se technologie nedostaly mimo kontrolu. Jakou roli v tom všem hraje schopnost strojů učit se? Schopnost učit se je důležitým předpokladem pro autonomní systémy, aby se dokázaly vyrovnat s čím dál tím složitějším světem. Dnes již existují propracované učicí algoritmy, které jsou velmi podobné lidským schopnostem. Např. inteligentní systémy řízení dopravy, které dokážou předpovídat vlny dopravních špiček a zácep na základě vzorů hustoty dopravy. Jak, podle Vašeho názoru, zvýšení autonomie strojů ovlivní zaměstnanost a vzdělání? Pokud se podíváte na nezaměstnanost, údaje z Německa jako země s vysokým stupněm automatizace, uvidíte, že zde je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi nezaměstnanost velmi nízká. To však neznamená, že by tam nebyly žádné problémy. Například inovační cykly jsou výrazně rychlejší. V důsledku toho lidem nezbude než přijmout celoživotní vzdělávání, což se ale zatím do platného vzdělávacího systému příliš nepromítlo. V budoucnu bude muset být velká část pracovní síly ve společnosti zapojena do všech různých fází pokročilých tréninkových cyklů, aby se lidé dokázali přizpůsobit nejnovějším změnám – budou se muset trvale vzdělávat po celý život. Hubertus Breuer ; Zdroj: Siemens, Pictures OF the Future