Česká Kamenice je malá víska vzdálená 30 km od Děčína. Lidé zpravidla přijíždějí obdivovat divokou a různorodou přírodu a kochat se místy, kde před II. světovou válkou vzkvétalo sudetské pohraničí s rozvinutou sklářskou výrobou. Řada opuštěných stavení po vystěhování sudetských Němců zanikla a svůj prostor přenechala bujné vegetaci. Proto je prostor mezi lidskými osadami tak velkorysý a velmi dobře koresponduje s názvem České Švýcarsko, jeho minulost je však stejně tajemná jako černé vody říčky Kamenice. Málokterý projíždějící turista totiž ví, že v zadumaném údolí podél řeky se v minulosti realizovaly monstrózní projekty zbrojní výroby. Ze skály vzlétl ohnivý pták a navrátil se zpět jako havran Název Rabštejn vznikl podle skalního útvaru, který připomíná havrana (německy „Rabe“). Historie romantického údolíčka podél řeky Kamenice začala požehnaně. V roce 1865 podnikatel Franz Preidl zakoupil od Josefa Ohmeho mlýn v Horní Kamenici čp. 42 zvaný Obermühle s malou přádelnou, kterou během čtyř let přestavěl na velký a prosperující podnik. Během následujících čtyř roků své podnikání rozšířil na tři továrny, kde bylo zaměstnáno až 1 000 lidí. Místní technologie zpracování bavlny byla na vysoké úrovni a nitě se vyvážely do celého světa včetně Indie, Egypta a Argentiny. Firma přecházela z dědice na dědice, až nakonec žádného nebylo. Po I. světové válce začal podnik pozvolna upadat a kolem roku 1930 zcela skončil. V údolí zůstalo stát několik opuštěných rozsáhlých objektů, pro které nebylo využití. Tajemné údolí poskytuje útočiště pro Frankensteinovu dílnu Do Evropy přispěchala válka a Čechy byly prohlášeny říšským protektorátem. Na základě Hitlerova výnosu ze dne 3. prosince 1941 byl Velkoněmeckou říší v říjnu 1942 komplex Preidlových textilních továren zkonfiskován a budovy předány společnosti Weser Flugzeugbau GmbH, která v licenci vyráběla letadla typu Junkers (zejména střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka), Messerschmitt a Focke-Wulf. V důsledku utajovacích manévrů v německém zbrojním průmyslu a po ničivých náletech na německé továrny se část výroby přenesla do oblasti České Kamenice. Původně provoz zabezpečoval pouze kovoobráběcí výrobu, ale postupně se sem stěhovala i další výrobní zařízení a výrobní objekty se rozšiřovaly. V podzemích, bývalé přádelně a okolních halách se vyráběly točivé díly pro letecké motory, draky letadel, automatické pušky a děla (letecký kanón MK 103 a MK 108 ráže 30 mm), díly vrtulníku Focke-Achgelis Fa 223 a letecké rakety. V létě 1945 dostala Weser Flugzeugbau zakázku na dohotovení dvou vrtulníků Fa 223. Montáž vrtulníků byla zahájena až 19. 12. 1945, ale již v březnu 1946 bylo rozhodnuto o likvidaci firmy a majetek převeden do správy Fondu národního majetku. Veškerý materiál pro plnění objednávky na dokončení dvou Fa 223 poté převzala pražská Avia Letňany. Na hloubení podzemních prostor byli určeni váleční zajatci, totálně nasazení a vězňové ze všech koutů Evropy a ti od srpna 1944 do dubna 1945 vyrubali přibližně 17 500 m3 podzemních prostor. V továrně pracovalo asi 6 000 dělníků, kteří byli ubytováni v pracovních táborech v okolí České Kamenice. Plánována byla podzemní výrobní plocha o rozloze až 82 000 m3, ale ambiciózní plány byly přerušeny koncem války. Přesto se ve výrobně pracovalo nepřetržitě až do 7. května 1945. Těžká práce s minimálním příjmem energie stála mnoho zajatců život. Pracovníci dostávali nedostačující množství potravy, které se skládalo pouze z husté zeleninové polévky ráno, tutéž ve zředěném stavu dostali k večeři a k tomu čtvrtku chleba na celý den. Jen v nejbližším okolí Rabštejna bylo nalezeno 30 hrobů zajatců. Někteří přeživší se do míst, kde strávili svá nejtěžší léta, stále vracejí. Po osvobození do podzemí natekly miliony litrů kerosinu, nafty a benzínu Po osvobození od nacistického Německa byly objekty v národní správě a v roce 1952 byly předány Československé armádě a byl zde zřízen provizorní sklad ženijní munice. Do jedné skupiny chodeb byly instalovány obrovské nádrže na armádní pohonné hmoty o objemu až 8 000 000 litrů. Po roce 1968 byl objekt rozdělen na část využívanou Československou lidovou armádou a na část využívanou Sovětskou armádou. Po odchodu Sovětské armády po roce 1991 byl objekt v neporušeném stavu předán státní správě. Všechna výrobní zařízení se postupně demontovala, a pokud byla provozuschopná, byla rozprodána do různých továren v ČR. Zajímavý je osud obrovského lisu, který byl schopen zpracovat rozměrné kovové díly. Traduje se, že zvládl vylisovat i celé křídlo pro letoun Me-109. Pro fenomenální lis byla v podzemí vybudována šachta o výšce asi 10 m. Jelikož tato prastará technologie nenašla až do nedávné minulosti přemožitele, pokračoval lis ve své krasojízdě až do 90. let 20. století ve zmíněné letecké výrobně Avia Letňany. Pamětníci tvrdí, že musel být obehnán hradbou plachet, protože z něj při lisování stříkaly proudy vody, ale svou práci zvládal velmi dobře. Chodby utichly a dílo zkázy bylo dokonáno Podzemní instalace palivových nádrží před několika lety zakoupila soukromá firma, která se chystala zásobárnu paliv znovu zprovoznit k původním účelům. Nakonec se noví majitelé rozhodli projekt neuskutečnit a veškerý železný materiál byl rozporcován a s mnohamilionovým ziskem odprodán do sběren železa. Několik obtížně přístupných nádrží zde zůstalo dodnes, ale nešťastným zásahem železokopů si zásobárna neudržela svoji komplexnost, která by ji řadila mezi nejzajímavější technické památky Evropy. Po dlouhých 60 letech, kdy bylo podzemí nepřístupné, si objekt pronajímá občanské sdružení Rabštejn, s kterým lze individuálně domluvit exkurze do podzemí ve skupinkách s průvodcem. Krátkou reportáž z takové exkurze vám nyní přinášíme: Malým nenápadným vchodem vcházíme do první sluje. Nad hlavami nám visí zbytky prastarého elektrického osvětlení a zdálky jako bychom slyšeli ozvěny úderů kladiv a krumpáčů… V chodbách jsou umístěny předměty, které zde byly v průběhu expedičních prací nalezeny, a v jedné z chodeb je na zemi uložen kamenný kříž, pomník všem obětem pracovního tábora. V další chodbě si prohlížíme expozici leteckých katastrof, které se z nějakého zvláštního důvodu v nejbližším okolí odehrávaly velmi často. Nejznámější je ta, která se stala před 40 lety, kdy se zde zřítil jugoslávský letoun DC-9. Plánovaný let ze Stockholmu do Záhřebu a Bělehradu tehdy přežila pouze letuška Vesna Vulovičová. V druhé skupince chodeb se setkáváme s prostorem pro fenomenální lis a kulisami pro film, který se zabýval údajnou výrobou německé atomové bomby během II. světové války. Jinak zde panuje klid, který vítají především netopýrci vrápence malého a jiné chráněné druhy drobného zvířectva. Třetí část působí mnohem moderněji, protože byla využívána ze všech skupin podzemního labyrintu nejdéle. Osiřelý prostor po podzemních nádržích působí rozpačitě a jeho rozměry jsou děsivé. Nedovedeme si představit, jaké úsilí bylo nutno vyložit, aby se díly na nádrže do chodeb dopravily, následně byly svařeny a obestavěny jisticím zdivem, a přesto jejich demontáž trvala pouhých několik dní. A tak je to se vším: vytvořit nějaké dílo trvá věčnost, a zničit vše lze dílem okamžiku. Ivana Strasmajerová