Průměrné mzdy v České republice můžeme rychleji zvyšovat pouze tehdy, když budeme zároveň zlepšovat náš inovační potenciál. Pokud tuto vazbu nebudeme respektovat, zaděláme si na významné makroekonomické nerovnováhy, jak dokazují příklady států jižního křídla eurozóny. Takový je hlavní závěr ze studie Inovační barometr 2014, kterou zpracovala společnost Erste Corporate Banking. Analýza dokazuje, že v Evropě rozeznáváme dvě hlavní skupiny zemí. Vpředu jsou lídři inovačního barometru, kteří si mohou dovolit zaplatit pracovní sílu vysokými částkami, a přesto zůstávají konkurenceschopní. Na chvostu jsou státy s nízkým inovačním potenciálem, které pro zachování konkurenceschopnosti musejí udržovat nízké průměrné pracovní mzdy. Pokud některá ekonomika vybočí z tohoto vzorce – zejména ve směru nízký inovační potenciál v kombinaci s vysokými náklady práce –, začne ztrácet svou konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. To se dříve či později projeví makroekonomickou krizí, nejčastěji v oblasti veřejných financí. Předlužené státy typu Řecka, Itálie či Španělska jsou učebnicovým příkladem. V čele stojí Lídři mezi státy Evropské unie jsou jasní: severské státy Finsko, Švédsko a Dánsko patří dlouhodobě k top hráčům na poli inovací a znalostní ekonomiky. Odstup těchto tří států od ostatních členských zemí je velmi zřetelný bez ohledu na to, která země z tohoto trojlístku je zrovna ve vedení. Prakticky ve všech sledovaných oblastech hrají prim, ať už jsou to výdaje na výzkum a vývoj, žádosti o patenty, kapitálové investice do start-upů, vědecké publikace či podíl domácností se širokopásmovým internetem. Snad jen v podílu exportu high-tech výrobků dosahují průměrných čísel. Až s odstupem jsou následovány státy západní Evropy. Česká republika je momentálně na 17. místě. Tato pozice není špatná vzhledem k tomu, že jsme za sebou nechali většinu států bývalého východního bloku (krom Slovinska a „skokana roku“ Estonska) a i některé jižní státy, které jsou zmítány velkými hospodářskými problémy, ať už se jedná o vysokou nezaměstnanost, či zadlužení země. Nicméně dle výsledků v jednotlivých sledovaných ukazatelích konkurenceschopnosti na tom není Česko nijak excelentně. Kromě tří statistik jsme podprůměrní. Nad průměr vynikáme jen v podílu exportu high-tech výrobků, ve výdajích na výzkum a vývoj ve vztahu k HDP a také v počtu absolventů VŠ technických oborů na tisíc obyvatel. Nejlepší z Visegrádu Česká republika má dlouhodobou tradici ve vysokých školách technického typu. Bohužel trend posledních let ukazuje relativní snižování počtu absolventů technických škol oproti ostatním státům EU. Přitom podpora těchto oborů by měla být prioritou a důsledná analýza technologických trendů by mohla napovědět, o jaké absolventy bude zájem. Dalším problémem je bezesporu malá provázanost firem s vysokými školami, která brzdí další rozvoj a zvyšování praxe uchazečů. Ti pak často mohou končit na pozicích pro středoškoláky a ztratit tak svůj růstový potenciál. „Achillovou patou“ české konkurenceschopnosti je pak výše veřejných výdajů na vzdělávání v poměru k HDP. V této oblasti ČR hodně ztrácí mezi členskými státy. Podpora kvalitních a technických oborů je sice nákladná, ale odměnou bude zvýšení atraktivity pro ty investory a firmy, kterým se právě tato pracovní síla nedostává. Vzdělané a nápadům otevřené obyvatelstvo vytváří další prostor pro inovativní nápady. Ty však nejsou prakticky nijak ve velkém podporovány. V kapitálových investicích do seed a start-upů patříme mezi nejhorší státy Evropské unie. Další slabinou je i nízké využívání možnosti komunikovat se státní správou v elektronické podobě. Za posledních dvanáct měsíců tuto cestu využilo necelých 30 % občanů, což nás řadí mezi nejhorší členské státy v tomto indikátoru. Správným směrem, ale… Probíhající strukturální a inovační změny ve státech střední a východní Evropy nabraly bezesporu správný směr, konkurenceschopnost těchto států se pomalu zvyšuje. Snižování náskoku se ale děje hlavně na poli nízkých vstupů, ať už se jedná o nižší náklady práce, podbízivou daňovou politiku nebo možnosti vstupů na nové trhy. Státy střední a východní Evropy tak těžily a stále těží z přísunu západního kapitálu a z otvírání nových výrobních závodů a kapacit, které sem právě z vyspělých států Evropské unie plynou. Tyto „montovny“ však nemusejí mít (a často také nemají) dlouhou životnost. Nemluvíme jen o zastarávání technologií těchto výrobních linek a podniků, ale i o určitém „pošilhávání“ manažerů nadnárodních firem po ještě lepších podmínkách, které budou nabízet státy Asie, kde cesta snižování nákladů povede k nesrovnatelně vyšším úsporám, než jaké mohou nabídnout státy Evropské unie. Pokud chceme dále navyšovat ekonomickou výkonnost (s tím i životní úroveň) a hlavně podpořit rychlejší konvergenci k vyspělým ekonomikám, je třeba přejít z „low-cost hry“ na orientaci hospodářství na vyspělé technologie, vzdělanou pracovní sílu, znalostní ekonomiku, na investice do výzkumu a vývoje atd. Dlouhodobý úspěch malé otevřené ekonomiky ve střední Evropě nezajistí nízké ceny, ale vysoká kvalita produkce, která vychází z prostředí zaměřeného na podporu inovací. Silní slábnou A kam se poděla síla tradičně silných inovativních ekonomik? Česká ekonomika je těsně navázána na německé hospodářství. To však žádných oslnivých výsledků nedosahuje. Dalo by se očekávat, že tento silně proexportně založený stát bude vyčnívat hned v několika oblastech, opak je však pravdou. Výsledky inovačního potenciálu jsou ve většině sledovaných ukazatelů jen na mírně nadprůměrné úrovni mezi ostatními státy Evropské unie. Německo má mezery hlavně ve výdajích na vzdělání, kde je dokonce podprůměrné. Kvalitní vzdělání však bude do budoucna klíčovým ukazatelem pro inovativnost a konkurenceschopnost. S rozvojem nových technologií a postupů bude zapotřebí nejen těch, kteří tyto inovace vymyslí, ale také těch, kdo tyto novinky budou obsluhovat a využívat. Podniky s velmi vysokou přidanou hodnotou a s kvalitní pracovní silou budou určovat vývoj, zvláště v době, kdy se nejnovější technologie „kopírují“ takřka okamžitě po uvedení na trh. Vysoce kvalifikovaná pracovní síla bude hnacím motorem dalšího pokroku na straně vzájemné srovnatelnosti evropských i světových ekonomik. I další tradičně silné západní ekonomiky Francie, Rakouska a Velké Británie nijak zvlášť nevybočují z řady. Oproti roku 2010 je jejich posun ve zlepšení konkurenceschopnosti v relativním vyjádření jen velmi nízký, u Británie už je to dokonce za období od roku 2010 propad o více jak šest bodů, což představuje pokles z páté na devátou příčku inovačního barometru. Na britských ostrovech prostě usnuli na vavřínech a pomalu je konkurence ostatních zemí válcuje. Jedna z příčin může být i oblast výdajů na výzkum a vývoj, kde Spojené království dosahuje podprůměrných výsledků. Poražení eurozóny To, že se eurozóna potýká s problémy, není nic nového. V případě Řecka, Itálie, Portugalska a Španělska můžeme mluvit o velmi problematickém hospodářství s ne příliš pozitivním výhledem do dalších let. Tyto státy se potýkají nejen s problémy makroekonomickými (Řecko a Španělsko jsou státy s nejvyšší nezaměstnaností v EU), ale i s inovačním potenciálem. Řecko a Itálie se pravidelně umísťují na chvostu Inovačního barometru Erste Corporate Banking. Horší umístění mívá už jen Bulharsko a Rumunsko.
Jak se na výsledky inovačního barometru dívají odborníci z praxe, ukazují jejich anketní odpovědi na tři položené otázky:1. Je 17. místo České republiky v inovačním barometru spíše dobrým, nebo spíše špatným umístěním? 2. Co by Česká republika, ať už státní, či soukromý sektor, měla dělat, aby v příštích letech poskočila na vyšší příčku? 3. Bude ČR v příštích letech v inovačním barometru stoupat, nebo naopak klesat? Jan Káňa – spoluautor několika technologických inovací v environmetální oblasti, držitel Ceny České inovace 2013 a Ceny Quality Innovation of the Year 2014 1. Vzhledem k tomu, z jakých dat je pořadí určeno, to vidím spíše jako špatné umístění. Výdaje na vědu a výzkum nejsou dostatečně koordinované a jsou často zcela neefektivní. Velká část financovaných výzkumných projektů už od počátku nenabízí řešení, která by byla uplatnitelná jako inovace či nová řešení. Rizikový kapitál se většinou zaměřuje na obor IT, který v důsledku nevytváří reálné hodnoty. 2. V první řadě by exekutiva měla zásadně zrevidovat způsob financování vědy a výzkumu. Důležitá je i koordinace jednotlivých záměrů v rámci oborů. Není neobvyklé, že v různých institucích, zejména na akademické půdě, probíhají podobné výzkumy, aniž by týmy spolupracovaly. Je to dáno mimo jiné jistou rivalitou, způsobenou opět nevhodným motivačním systémem financování. Soukromý sektor, troufám si říct, lze pominout, protože se chová ekonomicky. Kdo chce inovovat – inovuje. 3. Česká republika se od roku 2010 pohybuje na zhruba stejné pozici. Podle mého názoru bude tento trend pokračovat. Statistická data, ze kterých se pořadí definuje, se meziročně nijak zásadně nezmění. Otázkou však je skutečný význam obdobných statistik. Nemyslím si, že by byly jakkoli reálně uplatnitelné. Ostatně jako valná většina výsledků výzkumných záměrů. Důležité je podle mě oddělit oblasti základního výzkumu od experimentálního či aplikovaného vývoje. Jen vývoj je schopen nabídnout inovace, využitelné v reálné praxi. Nakonec si dovolím vyjádřit svůj osobní názor: až na výjimky nejsou použitá statistická data schopna poskytnout reálnou informaci o inovacích či inovačním potenciálu v rámci jednotlivých států RNDr. Zita Kučerová, Ph.D. – ředitelka Centra investic, rozvoje a inovací (CIRI) v Hradci Králové 1. ČR za poslední čtyři roky v inovačním barometru osciluje kolem 17. místa. Je schopna si udržet spolu se Slovinskem přední pozici mezi postkomunistickými zeměmi EU, což je pozitivní. Ale určitě bychom měli cílit na vyšší příčky. Musíme zvyšovat inovační aktivitu českých firem směrem k zahraničním trhům, posilovat orientaci veřejného výzkumu na aplikace a snažit se přilákat výzkumná a vývojová centra zahraničních firem např. pomocí kvalitních lidských zdrojů. 2. Veřejný sektor by mohl motivačními nástroji více podporovat užší spolupráci výzkumného a aplikačního sektoru. Dále by bylo potřeba sjednotit legislativní výklad daňové uznatelnosti výdajů na výzkum a vývoj, které jsou pro firmy mnohdy vhodnějším řešením než dotační nástroje. 3. Dle mého odhadu si Česká republika udrží přední pozici mezi postkomunistickými zeměmi. Odhadovat relativní pozici ČR v EU je složité, neboť lze těžko předvídat, kam se posunou ostatní země. Ing. Jiří Kotyška – ředitel DEPRAG CZ, a. s., Lázně Bělohrad, inovativní firmy vyrábějící pneumatické a upínací nářadí, šroubovací a montážní systémy 1. Bez detailní znalosti jednotlivých hodnoticích kritérií nemohu posoudit. 2. Zlepšit systém školství, podporovat cílenou výchovu k něčemu – například obor obráběč kovů má velkou budoucnost, ale je nedostatečně podporován. Podporovat projekty spolupráce firem a škol. Zjednodušit dotační programy atd. 3. Měli bychom se od „montovny“ spíše posunout k výrobě technicky obtížných výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Pro jednoduché výrobky je lepší a levnější Čína a Indie.
Michal Tuháček