Komplexně zvládnutá výroba, distribuce a spotřeba energií: jeden z rozhodujících předpokladů optimálního fungování společnosti i státu. A zároveň jeden z výmluvných indikátorů technické i ekologické vyspělosti té které země. ČR nedostatkem energie nestůně. V posledních letech jí vyrábíme cca 82–83 GWh. Roste i národní spotřeba na jednoho obyvatele. Vloni činila 6 134 kWh. Oproti roku 2015 je to o 96 kWh více. V roce 2016 bylo přes tuzemskou přenosovou soustavu přeneseno celkem 62 914 GWh elektrické energie. Prizmatem palivových vstupů: pro produkci elektřiny a tepla dominantně exploatujeme domácí zásoby uhlí. Plynu spalujeme okolo 7,5 mld. m3. Musíme ho však (a to takřka kompletně) importovat. V poslední době ze dvou států: z Ruska (cca 75 %) a z Norska (25 %). Elektřinu (a v omezeném množství také teplo) dokonce exportujeme. Co se týká dlouhodobého vývoje struktury provozovaných velkokapacitních zdrojů (tzv. národního energetického mixu), ČR patří v rámci EU28 k nejvyváženějším. Aktuálně v něm ještě převažují fosilní zdroje (cca 55 %). Solidní je však podíl čistšího jádra (cca 33 %) a průběžně stoupá kapacita alternativních zdrojů (cca 12 %). Nastoupíme na novou vývojovou trajektorii? Nehledě na ekonomické a politické peripetie ve světě, česká a evropská energetika stojí před závažným rozhodnutím: nejenom jak udržet stávající produkční, skladovací a distribuční kapacity, ale jak je do budoucna rozvíjet, a přitom nenarušit stávající energetický komfort průmyslu a obyvatel starého kontinentu. Vědeckotechnický rozvoj oboru je rychlý. Zvětšují se také požadavky na ekologizaci celého energetického průmyslu. Stále častěji operujeme s pojmy technická a technologická transformace soudobé energetiky a přechod k nízkouhlíkovým formám výroby elektřiny a tepla. Abychom mohli predikovat výrobu a spotřebu energií co nejreálněji, je třeba verifikovat a následně zohlednit jak řadu úzce oborových technických, technologických, surovinových a provozních faktorů, tak adekvátní výhledy makroekonomického a demografického vývoje, reálné možnosti i dopady úspor v energetice a teplárenství. Odborníci je analyzují jak v horizontu stávající dekády, tak dlouhodobě (do roku 2040, resp. 2050). Jen pro dokreslení složitosti těchto prognóz: po překonání globální ekonomické krize se za seriózní odhad vývoje poptávky po elektřině u nás do konce nynější dekády meziročně považovalo + 0,7 až 0,8 %. Ve zmíněném roce 2050 měla být oproti současnosti o 28–30 % vyšší. Evropa, stejně jako vyspělá Severní Amerika a Dálný východ však koncentrují síly na dynamický rozvoj výroby a provozní boom elektromobility. Původní blokační výhledy 3–5 TWh elektřiny jen pro elektromobily v roce 2050, které se ještě na začátku nynější dekády zdály až příliš optimistické, jsou nyní postupně (a razantně) korigovány. Zásadní změny zaznamenává rovněž náš přístup k racionalizaci výroby a spotřeby energií a tepla. Zatímco zelené iniciativy ji i nadále upřednostňují, vědci a ekonomové nabádají k seriózním úvahám. Pro řadu zemí (zejména menších, včetně ČR) by překotná racionalizace (za současného stavu výrobní a distribuční báze i oborového vědecko- -výzkumného vývoje) znamenala obří výdaje převyšující finanční i ekologické efekty tohoto (navíc velmi složitého a zdlouhavého) procesu. Nikdo nevolá po energetické askezi Poptávka po ekonomicky a ekologicky akceptovatelné energii a teplu v příštím období nepochybně poroste. Analytici predikují nejrychlejší růst ve sféře čisté dopravy. O stříbrné a bronzové pozice se podělí služby a průmysl. Menší dynamiku (příp. i stagnaci na dosavadních číslech) předpokládají v zemědělství, potravinářství a ve stavebnictví. Souhrny se pohybují o 33–40 % více v roce 2050 oproti roku 2015. Je to ale diskutabilní výhled, do něhož výrazným způsobem promluví vědeckotechnický vývoj a technologická substituce řady tradičních průmyslových výrob a činností, resp. implementace těch zcela nových. Z poslední doby vzpomeňme třeba na razantní nástup elektroniky a informačních technologií. Totéž platí pro inovativní rozvoj každodenních studijních, zdravotních a relaxačních aktivit člověka, resp. energetických požadavků současných a budoucích domácností. Energetický maloodběr se bude zvětšovat s ohledem na vývoj počtu obyvatel této země, na úroveň vybavení domácností elektrickými a tepelnými spotřebiči a stav jejich technické vyspělosti. Domácnosti v rámci rozvoje lokální energetiky se však postupně stanou samozásobiteli čisté (zejména fotovoltaické a vodní) energie a její přebytky budou s to prodávat do celostátní sítě a velkokapacitních akumulačních systémů. Institut úspor odborníci nepopírají. Nejvyšší objem úspor očekávají v budoucích systémech individuální dopravy a vytápění. Konec energeticky využitelného uhlí? V ČR se (na rozdíl od některých sousedních zemí) aktuálně zamýšlíme nad výstavbou jednoho až tří nových jaderných reaktorů. Garantují nejenom náhradu dožívajících kapacit (v časové řadě nejdříve v JE Dukovany), bezpečnost a plynulost dodávek elektřiny do sítě, ale i zásadní vklad k další ekologizaci české energetiky. Zatím surovinově preferujeme uhlí. Hnědé i černé. Jejich těžba se však v ČR postupně utlumuje. Nezpůsobilo to jen logické ztenčování existujících zásob tohoto nerostu vlivem rekordní těžby, ale i cenové eskapády uhlí v poslední dekádě na domácím i světových trzích. Zabezpečení zpřísňujících se emisních norem se projeví nejenom stoupajícími investicemi na straně majitelů a provozovatelů zastarávajících uhelných zdrojů, ale i cenově z pohledu jejich zákazníků. Samotné uhelné zdroje (dříve či později) ztratí svou nynější konkurenceschopnost s jinými (zejména alternativními) zdroji. Zvláště zřetelné je to na pokračujícím propadu investičních požadavků na výstavbu a provoz moderních fotovoltaických elektráren. V číselném vyjádření: do roku 2020 budeme mít domácího uhlí dostatek. Pokud sumarizujeme nynější spotřebu hnědého uhlí pro elektroenergetiku a teplárenství na úrovni cca 450 PJ primární energie ročně, na konci sledovaného období (v roce 2050) však může být jeho exploatace maximálně třetinová, a to ještě za předpokladu prolomení některých limitů. Velké otazníky panují nad podílem spotřeby černého uhlí. Horizont cca 60 PJ je s ohledem na nízkou rentabilitu a pokles domácí těžby neudržitelný. Zemní plyn: ano, či ne? Před několika lety se odborníci zabývali možnostmi transformace uhelných elektrárenských i teplárenských kapacit za plynové. Mj. se nadchli pro moderní paroplynové koncepty. Praxe však ukázala jejich ekonomickou provozní neúnosnost. Při současných cenách elektřiny a plynu dokončené kapacity nacházejí uplatnění nanejvýš jako záložní a regulační zdroje. Analytici přesto plyn neodepisují. Vedle dopravních aplikací má dobré šance na uplatnění při výrobě tepla. Jak v domácnostech, tak na velkých a středních zdrojích pro CZT, resp. jako náhrada dožívajících uhelných kapacit. Prodejci plynu jeho perspektivy (logicky) hypertrofují. Politici a ekonomové by měli zaujmout střízlivější postoje. Protože plyn musíme nakupovat v zahraničí, sami sebe (dnes i do budoucna) vystavujemenebezpečí výkyvů v jeho ceně i strategické závislosti na jeho dodávkách. Za mnohem prozíravější a perspektivnější řešení se začíná považovat racionálněji koncipovaná podpora alternativním zdrojům (hlavně fotovoltaice a eolice) i lokální výrobě a spotřebě energie a tepla. Aby se individuální produkce energií mohla ústrojně začlenit do velkokapacitní soustavy, bude ovšem nezbytné dořešit spoustu technických, provozních, ekonomických, organizačních i legislativních opatření. Jak se bude vyvíjet naše energetická soustava? Nejenom byznysmeni a novináři milují rychlé a přehledné scénáře dalšího rozvoje toho kterého odvětví a oboru. Zformulovat podobné koncepty pro dalších 30–40 let v tuzemské energetice a teplárenství je úkol sisyfovský a zároveň krajně nevděčný. Všichni si přejeme dostatek čisté, levné a bezpečné energie a tepla. Všichni si uvědomujeme, že i v energetice jsme pevnou součástí celoevropských struktur, jejíž národní subjekty mohou mít (a také mají) na rozvoj oboru řadu vlastních (nezřídka i protikladných) názorů a postojů. Brusel dlouze a květnatě řeční o společném energetickém trhu. Ten však ani po desetiletích nedospěl do finálního stadia formování. Nerozdělují nás pouze dlouhodobé preference jednotlivých zdrojů, ale i bezprostředně se vyvíjející ceny za energetické a teplárenské produkty a služby. Přitom se nároky na investice do projekce a výstavby nových energetických a teplárenských kapacit zvětšují. Neumíme plně sladit národní legislativu ve vztahu k tradičním i postupně vznikajícím zdrojům. Nicméně úkol substituovat stávající výrobní bázi trvá a odkládat jej (ani v ČR) o další dekádu už nelze. Podobně jako ustrnout jen u některých technických a technologických hesel (např. upřednostnit rozvoj výlučně alternativních zdrojů, anebo neméně výlučně preferovat lokální výrobu na úrovni nízkého a vysokého napětí). Vždy je nutné zohlednit a sladit komplex všech produkčních i provozních souvislostí. Nemálo argumentů a zkušeností z praxe by v tomto směru mohli snést např. plynaři. Mediálně velkoryse podporovaná plošná plynofikace v minulých letech automaticky nevyústila do dynamického růstu nákupů a spotřeby importovaného plynu. Naopak vznikl nový fenomén: statisíce tzv. mrtvých přípojek, které se jim jen s obtížemi daří aktivizovat a postupně fruktifikovat vynaloženou práci a investice. Také plynaři se podepsali pod příslib bezpečnosti a plynulosti dodávek své suroviny. To ovšem vygenerovalo značné požadavky na výstavbu a propojování plynovodů a zejména na zřizování zásobníků plynu. Jejich pozitivními i varovnými zkušenostmi by se měli řídit tvůrci rychloscénářů pro ikonizovanou monovýrobu energie a tepla, pro plynofikaci dopravy systémem „stůj co stůj“ apod. /B. Karvinský/