Zprávy o tom, že tam či onde na zeměkouli byla vypuštěna do vesmíru družice, se dnes už mnohdy nedostávají na první strany novin a nejsou uváděny jako první v televizi či v rozhlase – snad jen s výjimkou těch případů, kdy družice a případně v nich i lidskou posádku vypouštějí země, které jsou v mezinárodním „kosmickém klubu“ nováčky, jako jsou např. Čína, Japonsko nebo Indie.
Ve vesmíru dnes už krouží stovky družic meteorologických, komunikačních, sloužících dopravním účelům, a také kromě družic civilních jde o různé družice s posláním vojenským a zpravodajským. Družice mají svou dobu životnosti, a tak ty staré dosluhují a buď ve vesmíru shoří, anebo jsou staženy na Zemi a jsou vypouštěny nové. V každém případě rozsáhlejší zprávy o nich se objeví spíše jen v případech, kdy se start některé družice nezdaří, anebo když družice přestane plnit to, kvůli čemu byla vypuštěna na oběžnou dráhu, přestane podávat zprávy apod. V této atmosféře bohužel nevyvolalo větší pozornost zakončení mise družice Planck, k němuž došlo loni v říjnu. Přitom to v dějinách výzkumu kosmu byla de facto veliká událost. Vcelku malý zájem veřejnosti byl a je zvláště v tomto případě politováníhodný, a to hlavně ze dvou důvodů. Tato družice, kterou vypustila Evropská vesmírná agentura (ESA) ze základny v Kourou ve Francouzské Guayaně 14. května 2009, měla původně pracovat jeden a půl roku, ale nakonec sloužila čtyři a půl roku. Druhá pozoruhodnost souvisí se zjištěními, která družice během své práce nashromáždila. Díky nim mohla ESA loni v březnu zveřejnit nový pohled na mikrovlnné reliktní („zbytkové“) záření, jež ve vesmíru vzniklo cca 380 tisíc let po Velkém třesku a jako jeho důsledek, „vedlejší produkt“. Velký třesk je, jak známo, pokládán za dobu vzniku vesmíru. Planck zjistil o tomto záření tolik informací jako žádné pozorování vesmíru předtím. A spolu s tím také nové poznatky o tom, jak vznikaly první galaxie a z jakých složek se utvářely. Pozorování, jež satelit Planck o hmotnosti jedné tuny uskutečnil mj. díky svému dalekohledu a zrcadlu o průměru 1,5 metru, byla velmi přesná, mnohem přesnější než ta, jež uskutečnila předchozí evropská vesmírná sonda WMAP. Planck byl ve vesmíru umístěn v okolí tzv. Lagrangeova bodu (L2) v soustavě Země-Slunce. Vypuštění družice předcházelo dlouhé období, kdy se pracovalo na návrhu konstrukce družice a jejím zhotovení, konkrétně to bylo od roku 1997. Tato přípravná fáze se oproti původním předpokladům protáhla, protože mnoho dílčích záležitostí, mnohdy detailů, se muselo měnit. Stavitelé družice na to vzpomínají s komentářem, že i když se satelit sestavoval ze součástek vyrobených v průmyslu, šlo většinou o individuální řemeslnickou práci, neboť výsledkem měl být a také nakonec byl solitér. Reliktní záření po velkém třesku se postupně ochlazovalo a dnes má podobu mikrovln s velmi nízkou teplotou – 70,4 °C čili s teplotou kolem tzv. absolutní nuly. Aparatura satelitu umožňovala měřit tyto extrémně nízké teploty s přesností až na desetiny stupňů. Důsledkem zhodnocení údajů získaných Planckem se nyní formulují mj. teorie o tom, že ke vzniku galaxií a galaktických kup přispěly právě teplotní poměry ve vesmíru – v místech s různými teplotami se vesmírná materie chová, resp. sdružuje s různou intenzitou. Družice upřesnila i údaje o stáří vesmíru: ten vznikl podle jí naměřených hodnot před 13 819 miliardami let, a je tedy přibližně o stovku milionů roků starší, než dosud astronomie a kosmonautika uváděla. Planck také jako první satelit zmapoval magnetické pole obklopující naši galaxii, a to ve 3D a velmi podrobně. Výsledky práce družice Planck, která nakonec sloužila třikrát déle, než měla, jsou natolik zajímavé a povzbudivé, že ESA počítá v budoucnu s vysláním dalšího satelitu s podobným posláním. (jit)