Stala se z toho až do omrzení omílaná pravda. Osm z deseti českých firem nemá dostatek kvalitních technicky vzdělaných lidí. Na trhu práce chybí v technických oborech až 100 tisíc pracovníků. Navíc, zájem o technické obory je mezi mladými lidmi nedostatečný a prý klesá i samotná kvalita vzdělání. Ale co s tím? Máme čas a trpělivost na zavádění dlouhodobých systémových opatření, nebo existují i rychlá a účinná opatření? PrVOPLáNOVÉ INTErPrETaCE TOHOTO problému se uchylují ke zkratce, že většinu nadaných dětí odvádějí již ze základních škol víceletá gymnázia a ty, které tam zůstanou, si nakonec raději zvolí jiný než technický obor. Protože, jednoduše řečeno, technické školy jsou považovány za těžké a studenti navíc mají strach, že by po jejich absolvování museli „příliš pracovat, a to snad dokonce i rukama“. To je pochopitelně řečeno s velkou nadsázkou, ale kus pravdy na tom nepochybně je. Od této premisy se potom odvíjí řada dalších diskusí na téma, proč tomu tak je, co udělat proto, aby tomu tak nebylo, co je na systému technického vzdělávání špatně. To jsou jednoznačně závažná témata, ale reálnou situaci odrážejí jen z části. Smutnou pravdou totiž je, že i kdyby se podařilo napravit a vylepšit vše, co jen lze, problém to nevyřeší. Na technických školách totiž v podstatě nemá kdo studovat a, jak se říká, bude hůř. Demografická křivka je v tomto ohledu neúprosná. Podle statistických odhadů se totiž do roku 2021 sníží počet osob, které mohou studovat, o celou jednu třetinu. Se stejným problémem jako školy střední se začínají potýkat i školy vysoké. Současné nástupní ročníky se totiž narodily v době, kdy křivka porodnosti prudce klesala, a školám tedy logicky chybějí studenti. A i zde se situace bude už jenom zhoršovat. Momentálně se nacházíme v období tzv. demografického zlomu, který byl předpovězen na období let 2013–2016. Tento demografický pokles je důsledkem výrazného snížení porodnosti v první polovině devadesátých let, kdy se průměrný počet dětí narozených ženám během jejich života snížil zhruba ze dvou dětí v letech osmdesátých až na 1,1 dítěte v druhé polovině let devadesátých, což představovalo jednu z nejnižších hodnot v celé Evropě. Průběh tohoto demografického poklesu je velice strmý. Během pouhých pěti let poklesne velikost věkové skupiny vysokoškoláků na hodnoty jen málo převyšující 90 tisíc osob, oproti situaci před tímto demografickým poklesem tedy téměř o celou třetinu. Podle předpovědí by se tento nízký počet studentů, kolem 90–95 tisíc v průměrném ročníku, měl udržet přibližně deset let. Demografové tento stav nazývají „demografickou plošinou“. Po jejím ukončení, kolem roku 2023 až 2025, se vysokoškolské populační kohorty začnou opět zvyšovat až k hodnotám blížícím se 110 tisícům osob v jednom ročníku. Na jedné straně tu tedy máme školy, které potřebují studenty, aby se zachovaly při životě. A také poptávku trhu po kvalifikovaných technicích. Na straně druhé pak úbytek mladých lidí v daných věkových kategoriích, kteří by mohli jít technické obory studovat. Situace je ale ještě komplikovanější. Technický pokrok jde velmi rychle kupředu a s tím logicky prudce vzrůstá počet vzdělaných lidí, kteří jsou ve firmách zapotřebí. Nejde jen o objem práce, ale především o to, že naopak ubývá nekvalifikované práce, kterou ze stále větší míry zastávají samy automatizované stroje. V této situaci zde logicky musí nastat konkurenční boj, a to nejen mezi školami všech úrovní, které se budou snažit „přetahovat si studenty“, ale také mezi firmami, které budou „bojovat“ doslova o každého schopného absolventa. Tyto poměry už tady panují a budou se zřejmě ještě dále vyostřovat. Jako každá situace i tato má svá dobrá řešení, ale i ta horší, nebo dokonce úplně špatná. O jejich reálné účinnosti se přesvědčíme až po jejich zavedení. Už nyní je ale můžeme rozdělit na dvě skupiny – řešení systémová se střednědobým až dlouhodobým horizontem účinku a řešení rychlá a radikální. Obě skupiny mají svá pro i proti: Lze pochopit, že průmyslově orientované hospodářství České republiky potřebuje řešit nedostatek vzdělaných kvalifikovaných pracovníků co nejdříve, resp. hned. Proto logicky i ústy svého vlivového Svazu průmyslu a dopravy jednoznačně podporuje rychlá řešení navrhovaná ministerstvem školství – zavedení povinné maturity z matematiky; zavedení jednotných přijímacích zkoušek na střední školy i učiliště s maturitními obory, ať již jsou státní, či soukromé (samozřejmě s povinnou částí z matematiky); zvýšenou podporu učňovského školství apod. Do jisté míry je relevantní argument ministra školství Marcela Chládka, že stát má právo směřovat prostředky státního rozpočtu přednostně do oblastí, z nichž mu plyne užitek. Ovšem když se řekne A, musí se říct i B. To jest, že státní rozpočet (potažmo stát) je saturován z daní svých obyvatel, dospělých ekonomicky aktivních lidí, kteří mají o budoucnosti svých dětí možná zcela jinou představu než současné vedení ministerstva školství. Férovější a účinnější by možná proto bylo, než chodit na komára s kanónem, zvolit metodu systematičtěji promyšlenou, postupnou a méně násilnou. Počínaje změnou metodiky výuky matematiky (ale i fyziky, chemie a biologie) na základních a středních školách, tak aby sami studenti měli o ně zájem a tyto předměty se dostaly ze suterénních příček oblíbenosti. Důsledkem pak bude, že začnou více preferovat i stu dium na školách, kde jsou tyto předměty stěžejní. Že tato cesta má smysl, už ostatně pochopila řada významných firem českého byznysu, když soustavně finančně podporují školy, nadace či obecně prospěšné společnosti, které se moderními (až experimentálními) metodami výuky exaktních předmětů na školách všech stupňů i při mimoškolní činnosti systematicky zabývají. A pakliže firmy finančně podporují (či cele zajišťují) přímo konkrétní vzdělávací ústavy či obory, chtějí mít jednoznačnou kontrolu nad jejich osnovami a kvalitou výuky. Vědí totiž, že jen statisticky uspokojivým navýšením počtu studentů technických oborů, kteří se pro ně rozhodli, protože k tomu byli okolnostmi donuceni, jim kvalifikované a spokojené zaměstnance nezajistí. Andrea Cejnarová, Michal Tuháček